ECLI:CZ:US:2002:4.US.342.02
sp. zn. IV. ÚS 342/02
Usnesení
IV. ÚS 342/02
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Čermáka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K.Š., zastoupeného JUDr. R. V., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 10 Ca 73/2002, a rozhodnutí Okresního úřadu České Budějovice - Okresního pozemkového úřadu ze dne 8. 2. 2002, č.j. OPÚ/R21/02-3084/92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 10 Ca 73/2002, bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu České Budějovice - Okresního pozemkového úřadu ze dne 8.2. 2002, č. j. OPÚ/R21/02-3084/92, jímž bylo stanoveno, že stěžovatel není vlastníkem původního pozemku dle stavu podle pozemkového katastru parc. č. 1401 v k. úz. Č., v katastru nemovitostí evidovaného jako parcela č. 1832, 1831 a 1830.
Okresní pozemkový úřad tak rozhodl s odkazem na právní závěry obsažené v předchozích zrušujících rozsudcích Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 113/2001 a 10 Ca 228/2001. V obou rozhodnutích dospěl soud k závěru, že vydání předmětných pozemků brání překážka podle ust. §11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě), neboť bylo zjištěno, že na pozemcích se nachází sportovní zařízení zřízené před 1. 10. 1976.
Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, byl skutkový stav zjištěn z hospodářské smlouvy ze dne 31. 12. 1966, na jejímž základě odevzdal ONV v Českých Budějovicích předmětné pozemkové parcely do trvalého užívání TJ Slovan České Budějovice, dále z kolaudačního zápisu z roku 1962 a z odborného stanoviska stavebního úřadu, podle něhož je na uvedených pozemcích umístěna stavba sportovního areálu, která tvoří stavbu jako celek.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadeným rozhodnutím soudu bylo upřeno jeho právo na spravedlivý proces, respektive ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Současně s tím stěžovatel dovozuje, že napadenými rozhodnutími mu bylo upřeno právo vlastnit majetek a rovněž došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, podle něhož jsou si účastníci v řízení rovni. Stěžovatel se proto domnívá, že napadená rozhodnutí jsou výrazem libovůle v rozhodování, když ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě jako nutnou podmínku nevydání pozemku stanoví předpoklad, že pozemek byl vyňat ze zemědělského půdního fondu. Podle stěžovatele se krajský soud touto skutečností nezabýval a spokojil se pouze s výpisem z katastru nemovitostí, aniž by zkoumal, zda skutečně došlo k vynětí ze zemědělského půdního fondu.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 4. 2002, č. j. 10 Ca 73/2002-8, a rozhodnutí Okresního úřadu české Budějovice - Okresního pozemkového úřadu ze dne 8. 2. 2002 (v návrhu uvedeno 9. 5. 2001), č. j. OPÚ/R21/02-3084/92, zrušil.
Ústavní soud si proto vyžádal vyjádření účastníka řízení, Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ten ve svém přípisu ze dne 21. 6. 2002 uvedl, že důvodem nevydání pozemkových parcel byla skutečnost, že je na nich situováno sportovní zařízení, které bylo zřízeno před 1. 10. 1976, nikoliv pouze skutečnost, že pozemek byl vyňat ze zemědělského půdního fondu. Napadené rozhodnutí vycházelo podle vyjádření účastníka ze závazného právního názoru vysloveného ve zrušujícím rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 10 Ca 113/2001-9 a 10 Ca 228/2001-20. Účastník řízení dále uvedl, že se řádně zabýval posouzením existence překážky zastavěnosti sportovišti a z opatřených důkazů byla učiněna skutková zjištění a právní závěr, že překážka podle §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě vylučující vydání předmětných pozemkových parcel je dána, neboť na předmětných pozemcích je sportovní zařízení zřízené před 1. 10. 1976. Podle názoru krajského soudu, i kdyby se prokázalo, že pozemky nebyly vyňaty ze zemědělského půdního fondu, nemohly by být stěžovateli vydány.
Ústavní soud pokládá za nutné konstatovat, že není součástí ani vrcholem soustavy obecných soudů, a nepřezkoumává proto běžnou zákonnost rozhodnutí soudů. To ovšem pouze potud, pokud soudy ve své činnosti postupují v souladu s hlavou pátou Listiny základních práv a svobod a pokud napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem.
V daném případě však Ústavní soud neshledal stěžovatelem namítané porušení ustanovení ústavních předpisů, a ústavní stížnost proto kvalifikoval jako zjevně neopodstatněnou.
Jedním ze základních postulátů, jež naplňují právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je vyloučení libovůle v rozhodování orgánů veřejné moci. Ústavní soud však v daném případě nezaznamenal v postupu soudu libovůli, na níž stěžovatel upozorňuje a ve které spatřuje hlavní důvod zásahu do práva na spravedlivý proces. Libovůle v rozhodování spočívá zpravidla v nesouladu mezi skutkovými zjištěními, která vyplývají z jednotlivých důkazů, hodnocením provedených důkazů a učiněným právním závěrem.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že správní orgán učinil skutková zjištění z důkazů, jež prokázaly existenci sportoviště před 1. 10. 1976, přičemž v právním závěru o subsumpci daného případu pod ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě byl vázán předchozími shora uváděnými rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Datum 1. 10. 1976 je v tomto případě klíčové pro stanovení režimu překážky vydání pozemku, neboť dikce ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě vymezuje dva typy případů. V případech, kdy tělovýchovné nebo sportovní zařízení bylo na pozemku zřízeno před 1. 10. 1976, jsou tato zařízení překážkou vydání již pro samu svoji existenci na předmětných pozemcích. Naproti tomu v případech, kdy bylo tělovýchovné či sportovní zařízení zřízeno až po 1. 10. 1976, je třeba se zabývat i otázkou, zda byl pozemek vyňat ze zemědělského půdního fondu a zda bylo vydáno územní rozhodnutí.
Jestliže stěžovatel brojí proti postupu soudu v tom směru, že se vůbec nezabýval podmínkou vynětí ze zemědělského půdního fondu, lze v této části přisvědčit názoru soudu, totiž že důvodem nevydání pozemků je samotná existence sportoviště bez ohledu na to, zda pozemky byly či nebyly vyňaty ze zemědělského půdního fondu. Rozhodující je v daném případě datum realizace sportoviště, které bylo prokázáno shora uvedenými důkazy (hospodářská smlouva, kolaudační zápis a odborné stanovisko stavebního úřadu). Pokud měl soud za prokázané, že sportoviště bylo na předmětných pozemcích realizováno před 1. 10. 1976 a v tomto směru již neprováděl dokazování, nemusel se již zabývat otázkou, zda byla splněna podmínka vynětí ze zemědělského půdního fondu. V takovém případě je překážkou vydání samotná existence tělovýchovného nebo sportovního zařízení.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud již opakovaně judikoval, že toto ustanovení chrání vlastnické právo již konstituované, svědčící konkrétnímu vlastníku. Nelze se proto dovolávat ochrany vlastnického práva tam, kde subjekt uplatňuje tvrzený nárok na předmětný pozemek, nikoliv však z titulu již existujícího vlastnictví.
Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že stěžovateli přísluší podle ust. §11 odst. 2 zákona o půdě nárok na vydání jiného pozemku ve vlastnictví státu.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a nezbylo mu proto než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu