ECLI:CZ:US:2016:4.US.3495.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3495/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti Tomáše Bárty, zastoupeného Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, č. j. Nco 92/2015-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 30. 11. 2015 ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto o námitce podjatosti tak, že zákonná soudkyně není z projednávání a rozhodování věci vyloučena.
Podle stěžovatele bylo napadeným usnesením porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení a rozsáhle popisuje okolnosti, které by měly svědčit o podjatosti soudkyně. Ve vztahu k namítanému porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces uvádí, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu (nález ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 1811/14, dostupný z http://nalus.usoud.cz) a Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2005 o stížnosti č. 73797/01, dostupný z http://hudoc.echr.coe.int) musí soud rozhodující o vyloučení soudce posuzovat podjatost z objektivní i subjektivní stránky. Tvrdí, že soud tyto kritéria při svém rozhodování nezohlednil a jeho rozhodnutí tak není dostatečně odůvodněno.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže zajistit jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, a přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány (pokud je právní řád vůbec předvídá; srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 382/12 dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz). Jde o projev zásady subsidiarity ústavní stížnosti a jí korespondujícího principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Zásada subsidiarity ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena).
V obecné rovině lze přitakat tvrzení, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána podjatým soudcem, který by měl být z rozhodování vyloučen. Bude-li však stěžovatel mít za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že meritorní rozhodnutí - jemu nepříznivé - bylo vydáno soudcem podjatým, nic mu nebude bránit, aby takové rozhodnutí ve věci samé napadl v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a které mu jsou - i ve vztahu k této námitce - k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav trvající protiústavnosti nebyl napraven, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl.
S ohledem na procesní situaci, v níž se věc nachází, Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že ústavní stížnost byla podána předčasně, resp. že směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavního přezkumu ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (shodně usnesení ze dne 14. října 2013, sp. zn. III. ÚS 2913/13, ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. III. ÚS 2884/13, ze dne 10. září 2015, sp. zn. III. ÚS 2458/15 či ze dne 30. listopadu 2015 sp. zn. III. ÚS 3396/15).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2016
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj