ECLI:CZ:US:2014:4.US.3507.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3507/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Anny Martanové, zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, Ph. D., advokátem se sídlem Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 353/2007-161 ze dne 6. 11. 2007, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 16 C 383/2005-129 ze dne 26. 5. 2005 a exekučnímu příkazu soudní exekutorky JUDr. Ingrid Švecové, Exekutorský úřad Praha 3, se sídlem Seifertova 455/17, 130 00 Praha 3, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mělo být porušeno především její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem opožděná, dílem nepřípustná. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka brojí proti výše uvedeným soudním aktům po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené k projednání takového návrhu jako ústavní stížnosti zákonem o Ústavním soudu (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Z oficiální on-line databáze soudních řízení vedené Ministerstvem spravedlnosti na adrese http://infosoud.justice.cz, jakož i informací o řízení vedených před Nejvyšším soudem (dostupných na adrese http://www.nssoud.cz), Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka napadla v záhlaví citovaný rozsudek Městského soudu v Praze dovoláním, o němž následně rozhodl Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 26 Cdo 3201/2008 ze dne 16. 4. 2009 tak, že je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) občanského soudního řádu v tehdy platném znění jako nepřípustné odmítl. Toto rozhodnutí dovolacího soudu bylo spolu se spisovým materiálem dne 7. 5. 2009 doručeno odvolacímu soudu, který je následně doručil všem účastníkům. Stěžovatelka se o tomto rozhodnutí dovolacího soudu v ústavní stížnosti vůbec nezmiňuje, brojíc toliko proti rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího, nicméně i s přihlédnutím k existenci uvedeného usnesení Nejvyššího soudu je zcela zřejmé, že lhůta k podání ústavní stížnosti nebyla zachována, když stěžovatelka ústavní stížnost podala s prodlevou přibližně pěti let.
Pokud jde o napadený exekuční příkaz, shora označený, nutno konstatovat, že Ústavní soud ve své judikatuře zaujal stanovisko, dle kterého "platná právní úprava v ustanovení §47 odst. 3 exekučního řádu sice povinnému s ohledem na zásadní požadavek rychlosti nedává k dispozici přímý opravný prostředek, neponechala jej však proti nezákonně vedené exekuci zcela bez ochrany. Lze poukázat zejména na možnost podat příslušnému soudu návrh na zastavení exekuce (zcela nebo zčásti) podle §55 exekučního řádu, a to z důvodů uvedených v ustanovení §268 o. s. ř." (usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 51/05 ze dne 3. 3. 2009, U 4/52 SbNU 773). Ústavní soud si je vědom, že s ohledem na paralelnost procesu zahájeného exekučního řízení a řízení o soudních prostředcích, jež mají sloužit k nápravě pochybení v exekučním řízení, mohou v praxi nastat takové faktické situace, kdy náprava eventuálních vad či excesů v postupu exekutora, zasahujících citelně do práv účastníků řízení, není dostatečně rychlá a efektivní. Vzhledem k požadavku ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, vyplývajícímu ze subsidiárního charakteru ústavní stížnosti, však Ústavní soud musí trvat na vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva před podáním ústavní stížnosti poskytuje, což také ve své návazné rozhodovací praxi zřetelně akcentuje (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 2181/12 ze dne 12. 9. 2013). Stěžovatelka v tomto ohledu ostatně ani neuvedla, zda možnosti podat návrh na zastavení exekuce využila, popř. jaké jiné úsilí v tomto směru vynaložila.
Za těchto okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost zčásti odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný, zčásti ji dle §43 odst. 1 písm. e) téhož předpisu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. listopadu 2014
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj