ECLI:CZ:US:2018:4.US.3515.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3515/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Květoslava Švarce, zastoupeného JUDr. Janem Urbancem, advokátem, sídlem Prasek 155, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2018 č. j. 22 Cdo 2357/2018-150, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2018 č. j. 25 Co 432/2017-129 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. srpna 2017 č. j. 14 C 157/2017-95, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a obce Dlouhopolsko, sídlem Poděbradská 24, Dlouhopolsko, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 10. 2018, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, 3 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 8. 2017 č. j. 14 C 157/2017-95 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici odstranit vodovod a asfaltovou komunikaci postavenou částečně na jeho, v žalobě blíže specifikovaném, pozemku a uvést tento pozemek do původního stavu. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 1. 2018 č. j. 25 Co 432/2017-129. Následně podané dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018 č. j. 22 Cdo 2357/2018-150, neboť v něm stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jde přitom o jednu z povinných náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu.
III.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel má za to, že otázku přípustnosti dovolání vymezil v dovolání dostatečně, i když možná stručně, a proto považuje postup Nejvyššího soudu za příliš formalistický. V dalších částech ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadená rozhodnutí jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V této souvislosti shrnuje důvody, které jej vedly k podání žaloby, a dodává, že správně měly obecné soudy dospět k závěru, že jednáním vedlejší účastnice, spočívajícím v uložení vodovodního potrubí a vybudování asfaltové komunikace, bylo do jeho vlastnického práva k pozemku zasaženo neprávem.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, přípustná [stěžovatel nemá k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
5. Závěr o přípustnosti ústavní stížnosti již ale nelze vztáhnout k té její části, jíž se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudků krajského soudu a okresního soudu. K odmítnutí dovolání totiž došlo z důvodu, že v něm stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu, tedy z důvodu nesplnění zákonem stanovených náležitostí návrhu [stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. K věcnému přezkumu těchto rozhodnutí by mohlo dojít pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud v tomto řízení zrušil napadené usnesení dovolacího soudu. Teprve v takovém případě by se otevřel prostor pro jejich posouzení jednak v dovolacím řízení, jednak v případném následném řízení o ústavní stížnosti.
V.
Vlastní posouzení
6. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími i obsahem spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 14 C 157/2017, načež zhodnotil, že ústavní stížnost je v části, ve které byla shledána přípustnou, zjevně neopodstatněná.
7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. Posouzení ústavní stížnosti stěžovatele záviselo na tom, zda jeho dovolání skutečně obsahovalo náležitosti podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu, mezi něž patří i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pokud by tomu tak bylo, byly by splněny podmínky pro posouzení přípustnosti dovolání z hledisek uvedených v §237 občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání stěžovatele však vyplývá, že v něm tato náležitost chybí. Stěžovatel v dovolání na žádném místě neuvedl, na vyřešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud neměla být vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo jím byla vyřešena, avšak měla by být posouzena jinak, závisí napadené rozhodnutí. Dovolacímu soudu proto nelze vytknout, že dovolání pro nesplnění této zákonem předepsané náležitosti podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl. Napadeným usnesením nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné jeho ústavně zaručené základní právo. Ve zbytku postačí odkázat na příslušné části odůvodnění usnesení dovolacího soudu.
9. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu