ECLI:CZ:US:2007:4.US.353.06.1
sp. zn. IV. ÚS 353/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti TEAM V, a. s., se sídlem Staré Hradiště, areál Fáblovky 402, zastoupené JUDr. Milanem Růžičkou, advokátem Advokátní kanceláře v Pardubicích, Pernerova 443, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 31 Ca 85/2006-65, ze dne 28. 4. 2006, a rozsudku Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 7 Afs 162/2004, ze dne 23. 3. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, žalobou podanou ke Krajskému soudu v Hradci Králové napadla rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 2. 7. 2003, č. j. 1559/140/2003-PN-OJ-29/Bi, a v souvislosti s ním i prvostupňové rozhodnutí v této věci, tj. výzvu Finančního úřadu v Pardubicích, čj. 198449/02/248962/5011, ze dne 18. 12. 2002, k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem, sp. zn. 31 Ca 99/2003, ze dne 24. 9. 2004, napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové zrušil a věc vrátil Finančnímu ředitelství v Hradci Králové k dalšímu řízení. Proti tomuto rozhodnutí podalo Finanční ředitelství v Hradci Králové kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem, sp. zn. 7 Afs 162/2004, ze dne 23. 3. 2006, tak, že rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, přičemž vyslovil závazný právní názor, jímž se krajský soud řídil a následně rozsudkem, č. j. 31 Ca 85/2006-65, ze dne 28. 4. 2006, žalobu stěžovatelky zamítl.
3. Jak plyne z obsáhlého odůvodnění ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatelka jako kupující uzavřela dne 26. 9. 2001 se společností VSD a.s. Praha, v likvidaci (dále jen prodávající), kupní smlouvu č. 1/2001 o prodeji průmyslových objektů v Pardubicích, která byla s právními účinky vkladu ke dni 26. 9. 2001 zapsána do katastru nemovitostí v Pardubicích. Stěžovatelce bylo známo, že prodávající je v likvidaci, přičemž bude povinna zaplatit daň z převodu nemovitostí. Po právní poradě byla proto před podpisem kupní smlouvy kupní cena složena do úschovy advokátce JUDr. Evě Vaškové a zároveň byla s JUDr. Vaškovou a společností VSD a.s. Praha, v likvidaci, uzavřena smlouva o správě peněžních prostředků. V čl. III. této smlouvy bylo pak mimo jiné dohodnuto, že část kupní ceny ve výši 579.970,- Kč JUDr. Vašková zaplatí převodem na účet Finančního úřadu v Pardubicích, který bude uveden na výměru daně z převodu nemovitostí, a to do 5 dnů poté, co jí bude výměr prodávající postoupen. Dne 2. 11. 2001 podala prodávající přiznání k dani z převodu nemovitostí a platebním výměrem ze dne 15. 11. 2001 jí správce daně vyměřil daň z převodu nemovitostí. Na základě výše uvedeného smluvního ujednání byla následně JUDr. Vaškovou daň z převodu nemovitostí zaplacena z finančních prostředků v její úschově. Převodní příkaz ze dne 27. 12. 2001 byl proveden z účtu JUDr. Vaškové, přičemž jako variabilní symbol bylo uvedeno IČO prodávající a na místě údajů pro vnitřní potřebu příkazce byla slova "daň z převodu nemovitostí". Vzhledem k okolnosti, že platba daně byla učiněna subjektem odlišným od daňového dlužníka, postupoval správce daně dle ustanovení §59 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že provedenou platbu daně přijal a nakládal s ní stejným způsobem, jako kdyby ji zaplatil dlužník. Protože bylo určeno, že platba má být použita na úhradu daně z převodu nemovitostí, správce daně při úhradě této daně postupoval podle ustanovení §59 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, které stanoví závazné pořadí při uhrazování daňových povinností, a uvedená platba tak byla použita na nejstarší nedoplatek prodávající na dani z převodu nemovitostí. Za tohoto stavu byla stěžovatelka jako ručitel výzvou Finančního úřadu v Pardubicích, č. j. 198449/02/248962/5011, ze dne 18. 12. 2002, vyzvána k zaplacení daňového nedoplatku daně z převodu nemovitostí ve výši 579.965,- Kč na základě ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání s odůvodněním, že daň z nemovitostí za převáděné nemovitosti byla již řádně zaplacena prodávající. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 2. 7. 2003 však bylo odvolání stěžovatelky zamítnuto a názor finančních orgánů ve svém v pořadí druhém rozhodnutí ze dne 28. 4. 2006 pak potvrdil i Krajský soud v Hradci Králové, když respektoval právní názor Nejvyššího správního soudu uvedený v jeho rozsudku ze dne 23. 3. 2006, jímž zrušil v pořadí prvé rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 2004.
4. Nezákonnost rozhodnutí správce daně spatřuje stěžovatelka v tom, že v době, kdy byla vůči ní učiněna výzva k zaplacení daňového nedoplatku, již nebyla ručitelem, a to z důvodu, že JUDr. Vašková zaplatila Finančnímu úřadu v Pardubicích daň z převodu nemovitostí na základě jeho příkazu k úhradě ze dne 27. 11. 2001. V tomto příkazu byly přesně podle platebního výměru Finančního úřadu v Pardubicích uvedeny částka vyměřené daně, konstantní a variabilní symbol a účet správce. Bylo tedy zřejmé, za jakým účelem je platba třetí osobou činěna. Ustanovení §59 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků určuje, že úhrada daně se použije na úhradu daňových povinností v pořadí, kdy před běžnou platbou daní jsou daňové nedoplatky a daňový dlužník tedy není oprávněn s platbou správci daně disponovat jinak, než určit daň, na kterou je platba určena. V posuzovaném případě však nebylo placeno daňovým dlužníkem, ale třetí osobou, odlišnou od daňového poplatníka a ručitele, a v dobré víře, že bude zaplacena přesně tato určená daň. Stěžovatelka v žádném případě nevěděla a ani vědět nemohla o nedoplatku na dani z převodu nemovitostí u prodávající a zaplacením daňového nedoplatku na dani z převodu nemovitostí by se navíc na neúnosnou míru zvýšila kupní cena objektů, kdy nebyl a ani není předpoklad domoci se zaplacení daně z titulu ručení u společnosti v likvidaci. Stěžovatelka proto nesouhlasí s interpretací ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, jakož i interpretací ustanovení §57 odst. 5 a §59 odst. 5, 6 a 7 zákona o správě daní a poplatků v napadených rozhodnutích, která je podle jejího názoru v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny. Se svojí argumentací odkazuje i na odůvodnění usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 696/02. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 31 Ca 85/2006 (dříve vedený pod sp. zn. 31 Ca 99/2003), a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové.
6. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření nejprve uvádí, že má za to, že ústavní stížnost je v části, ve které napadá jeho rozhodnutí, nepřípustná, neboť stěžovatelka poté, co Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu a tento následně rozhodl, může ústavní stížností napadat pouze toto "poslední" rozhodnutí krajského soudu, neboť pouze tímto rozhodnutím bylo konečným způsobem rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatelky. V posuzované věci podle jeho názoru nedošlo k porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatelky, neboť Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky řádně projednal a o věci rozhodl, přičemž v podrobném odůvodnění rozsudku uvedl, které skutečnosti považuje za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Samotná skutečnost, že Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti finančního ředitelství, nemůže být bez dalšího považována za porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Pro doložení tvrzených skutečností odkazuje Nejvyšší správní soud na soudní spis a především na odůvodnění svého rozsudku, v němž jsou podrobně rozvedeny důvody, které ho vedly k rozhodnutí. K námitkám stěžovatelky v ústavní stížnosti Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud stěžovatelka vystupovala v předmětné věci jako kupující, stala se v případě neuhrazení daně z převodu nemovitostí prodávající ručitelem této daně, a jako taková byla povinna k úhradě daně za prodávající. Vzhledem k okolnosti, že prodávající neuhradila daň z převodu nemovitostí, postupoval správce daně zcela v souladu s ustanovením §8 odst. 1 písm. a) zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, když požadoval platbu po stěžovatelce, a to z titulu ručení vzniklého přímo na základě citovaného zákona. Pokud stěžovatelka napadá způsob, jakým správce daně naložil s platbou JUDr. Vaškové, pak Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že přijímání plateb správci daně v rámci daňového řízení není volnou úvahou těchto správců daně, nýbrž se řídí striktními podmínkami danými zákonem o správě daní a poplatků. V případě, že správci daně dojde určitá platba, nezvažuje, jak s touto platbou naloží, nýbrž automaticky použije striktní ustanovení §59 zákona o správě daní a poplatků. Daň z převodu nemovitostí je předně povinen platit daňový dlužník (v dané věci tedy společnost VSD a. s. Praha, v likvidaci). Dle odst. 6 citovaného paragrafu je správce daně povinen nakládat s úhradou daně tak, že ji nejdříve použije na náklady řízení, pokuty, zvýšení daně, nejstarší nedoplatky na dani, běžné platby daní, úrok a penále. V souzené věci byl proto správce daně povinen použít úhradu daně nejprve na nejstarší nedoplatky daně z převodu nemovitostí. Zákon o správě daní a poplatků dále správci daně ukládá povinnost, aby přijal jakoukoliv platbu daně učiněnou i osobou odlišnou od daňového dlužníka. Proto správce daně musel přijmout i platbu JUDr. Vaškové. Citovaný zákon v ustanovení §59 odst. 7 uvádí, že správce daně s takovouto platbou zachází stejně, jako kdyby ji zaplatil dlužník. Tedy i na tuto platbu se vztahuje striktní postup odst. 6 cit. paragrafu stanovící zásadní pravidla pro hrazení daňových pohledávek. V případě platby daně z převodu nemovitostí je však nutno učinit z tohoto pravidla výjimku za situace, pokud by daň byla uhrazena daňovým ručitelem. Správce daně by pak byl povinen zúčtovat platbu na zcela konkrétní úhradu daně, neboť ručitel je osobou, která ručí pouze za úhradu daně z převodu konkrétní, přesně specifikované nemovitosti, za jiné nedoplatky daňového subjektu ručitel neručí. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť plátcem zde nebyl ručitel (stěžovatelka), ale JUDr. Vašková, a úhrada byla identifikována jako platba společností VSD a. s. Praha, v likvidaci. I z ústavní stížnosti vyplynulo, že je nespornou skutečností, že úhradu předmětné daně provedla JUDr. Vašková ze svého bankovního účtu; platbu konkretizovala pouze uvedením IČO společnosti VSD a. s. Praha, v likvidaci. Vzhledem k okolnosti, že JUDr. Vašková nebyla smluvní stranou kupní smlouvy na prodej průmyslových objektů, nemohla v dané věci vystupovat ani jako prodávající, tj. poplatník daně, a ani jako kupující, tj. daňový ručitel. Správce daně byl proto povinen dle ustanovení §59 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků naložit s takovouto platbou stejným způsobem, jako kdyby byla provedena prodávající, t. j. společností VSD a. s. Praha, v likvidaci, včetně uplatnění pravidel pro prioritu úhrady daně. Bylo tedy zcela v souladu se zákonem o správě daní a poplatků, jestliže v případě, že na účtu společnosti VSD a. s. Praha, v likvidaci, evidoval správce daně daňový nedoplatek, použil takovouto platbu nejprve k úhradě tohoto nedoplatku. Nejvyšší správní soud považuje v této souvislosti za vhodné zdůraznit, že dle ustanovení §45 zákona o správě daní a poplatků nejsou dohody uzavřené s tím, že daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, pro daňové řízení právně účinné. Proto se JUDr. Vašková nemohla stát daňovým ručitelem namísto stěžovatelky, jak tato namítá v ústavní stížnosti, neboť zákon tuto možnost nepřipouští. Jestliže stěžovatelka v ústavní stížnosti operuje dobrou vírou, Nejvyšší správní soud považuje toto její tvrzení za liché. Předně není v dané věci o dobré víře na místě hovořit, neboť stěžovatelka je jako podnikatelka povinna ve smyslu základních zásad obchodně závazkových právních vztahů vystupovat profesionálně. Pod tuto její povinnost je možno zahrnout i závazek stěžovatelky na bdělost v rámci obchodních styků, tj. nutnost zjištění si veškerých údajů o potencionální smluvní straně za účelem minimalizace podnikatelských rizik. Není pravdou, že stěžovatelka neměla v dané věci možnost zjistit, zda-li společnost VSD a. s. Praha, v likvidaci, nemá na svém daňovém účtu evidovány daňové nedoplatky. Stěžovatelka mohla v dané věci požádat prodávající o předložení potvrzení o bezdlužnosti vystavené jí správcem daně či o zproštění mlčenlivosti správce daně společnosti ohledně jejích daňových dluhů. Tímto způsobem by bezpečně zjistila, že tato společnost má na dani z převodu nemovitostí evidován daňový nedoplatek. Po tomto zjištění mohla stěžovatelka např. složit na pokladně kteréhokoliv správce daně úhradu daně, vyplnit daňovou složenku, poslat úhradu daně bezhotovostně či zmocnit JUDr. Vaškovou k provedení platby za stěžovatelku. Pouze v takovýchto případech by se jednalo o platbu provedenou přímo ručitelem a správce daně by při nakládání s ní byl oprávněn nepoužít ustanovení §59 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že z pouhé skutečnosti, že stěžovatelka neměla v řízení o kasační stížnosti úspěch, nelze a priori dovodit, že bylo rozhodováno v rozporu s Listinou. Nejvyšší správní soud proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost či pro zjevnou neopodstatněnost.
7. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření nejprve rekapituluje svá rozhodnutí v dané věci, kdy po zrušení jeho rozsudku na základě podané kasační stížnosti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 23. března 2006, sp. zn. 7 Afs 162/2004, respektoval v pořadí druhém svém rozhodnutí právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v jeho rozhodnutí. Nejvyšší správní soud zde uvedl, že platba byla učiněna subjektem odlišným od daňového dlužníka a správce daně s ní v souladu se zákonem nakládal stejným způsobem, jako kdyby ji zaplatil dlužník. Daňový subjekt přitom sám může rozhodovat pouze o tom, na kterou daň se má jeho platba použít, nikoliv však o tom, zda-li z ní bude uhrazena daň, nejstarší nedoplatky aj. Z platebního příkazu bylo zřejmé, že se jedná o platbu na daň z převodu z nemovitostí, proto soud shledal postup správce daně, který použil platbu na úhradu starších nedoplatků daňového dlužníka, v souladu s dikcí zákona. Vzhledem k tomu, že starší nedoplatky převyšovaly poukázanou platbu, nezanikla tímto úkonem daňová povinnost vzniklá v souvislosti s převodem nemovitostí a proto nemohl zaniknout ani akcesorický právní vztah vážící se k existenci hlavního vztahu, tedy ručení ručitele.
8. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelce na vědomí.
III.
9. Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjišťuje, že námitkami stěžovatelky uvedenými v ústavní stížnosti se již obecné soudy ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly a vyslovily k nim své právní názory. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
10. Meritum ústavní stížnosti představuje otázka zaúčtování platby poukázané třetí osobou na účet správce daně k úhradě daně z převodu nemovitostí z finančních prostředků uložených v úschově advokáta z hlediska trvání daňové povinnosti uhradit nedoplatek na dani z převodu nemovitostí z titulu daňového ručitele. Stěžovatelka v této souvislosti ústavní stížností napadeným rozhodnutím vytýká jejich výklad ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí a výklad ustanovení §57 odst. 5 a §59 odst. 5, 6 a 7 zákona o správě daní a poplatků, který je podle jejího názoru v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu přísluší správci daně v daňovém řízení volit takové prostředky, které daňové subjekty co nejméně zatěžují, a povinnost respektovat při vybírání daní i zásadu přiměřenosti.
11. Ústavní soud předně k těmto stěžovatelkou uplatněným námitkám k výkladu a aplikaci "jednoduchého" práva zdůrazňuje, že v období neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy Nejvyššího správního soudu, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další).
12. Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy, Nejvyšší správní soud a návazně i Krajský soud v Hradci Králové vázaný jeho právním názorem, nevybočily při posuzování předmětné věci, vycházejíce z výkladu stěžovatelkou označených ustanovení daňových zákonů, z rámce standardních interpretačních přístupů a své rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, jak ostatně plyne i z výše rekapitulovaného obsáhlého stanoviska Nejvyššího správního soudu k ústavní stížnosti. Ústavní soud nepovažuje v tomto ohledu za potřebné jejich argumentaci dostatečně rozvedenou v napadených rozhodnutích pro stručnost zde znovu opakovat. Stěžovatelkou tvrzený zásah do jejího základního práva, spočívající ve výkladu označených daňových ustanovení v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
13. K podpoře své ústavněprávní argumentace stěžovatelka odkazuje na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 696/02 (www.judikatura.cz), tento poukaz však Ústavní soud shledal nepřípadným. Ústavní soud ve zmíněném rozhodnutí vyslovil svůj právní názor k situaci, kdy je daň uhrazena daňovým ručitelem, který ručí pouze za úhradu daně z převodu konkrétní, přesně specifikované nemovitosti a za jiné nedoplatky daňového subjektu jako ručitel neručí. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť v posuzovaném případě byla úhrada provedena nikoliv ručitelem, ale JUDr. Vaškovou jako třetí osobou odlišnou od prodávajícího a ručitele a úhrada byla identifikována jako platba společnosti VSD a. s. Praha, v likvidaci. Pokud stěžovatelka poukazuje, že jednala v dobré víře, pak se v této souvislosti sluší připomenout, že zde není možno odhlédnout od zásady "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), vyžadující od smluvních stran pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem budou o ochranu svého práva usilovat a kterak na jeho ochranu dbají.
14. Po zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by svědčilo pro jeho zásah. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá jak rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, tak i rozsudek Nejvyššího správního soudu. Ačkoli v posuzovaném případě představuje jádro věci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kdy navazující rozsudek krajského soudu nemohl pro stěžovatelku ve věci samé vyznít jinak, než jak vyzněl, neboť krajský soud musel v souladu se soudním řádem správním (§110 odst. 3 tohoto zákona) respektovat právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu, nemohl být tento rozsudek Nejvyššího správního soudu ústavní stížností napaden, a to vzhledem k tomu, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu řízení neskončilo. Ústavní soud proto musel ústavní stížnost stran tohoto rozsudku odmítnout jako nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu pak Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu