ECLI:CZ:US:2015:4.US.3530.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3530/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky MEDISCAN, a.s., se sídlem v Praze 5, Okruhová 1135/44, zastoupené Mgr. Martinem Rottou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2288/2014-295 ze dne 13. srpna 2014 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se domáhala na žalované Oblastní nemocnici Kolín, a.s., nemocnici Středočeského kraje (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 3.785.524,- Kč s úroky z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení, které žalované mělo vzniknout jako přeplatek na nájemném z nebytových prostor. Okresní soud v Kolíně rozsudkem č. j. 115 C 9/2012-144 ze dne 18. června 2012 uložil žalované povinnost žalobkyni částku 3.785.524,- Kč s příslušenstvím v podobě tam specifikovaných úroků z prodlení zaplatit (výrok I.), řízení ohledně tam uvedených úroků z prodlení zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 28 Co 558/2012-254 ze dne 17. ledna 2014 (poté, co jeho předcházející rozsudek č. j. 28 Co 558/2012-191 ze dne 17. ledna 2013 byl k odvolání stěžovatelky zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1460/2013-215 ze dne 21. srpna 2013 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku I. tak, že zamítl žalobu na zaplacení tam uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl podle odůvodnění jeho ústavní stížností napadeného rozhodnutí proto, že v dovolání schází náležité vylíčení údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o.s.ř.), když v dovolání sice ohlásila, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak již nespecifikovala, od které (konkrétní) "ustálené rozhodovací praxe" se řešení těchto otázek odchyluje, přičemž tuto vadu včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§241b odst. 3 o.s.ř.) a dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Navíc v dovolání podle odůvodnění Nejvyššího soudu není ani specifikována hmotněprávní otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nakonec pak podle Nejvyššího soudu nelze přehlédnout ani to, že stěžovatelka v dovolání uplatnila rovněž nezpůsobilé dovolací důvody, jejichž prostřednictvím se pokusila zpochybnit procesní regulérnost zjišťování skutkového stavu, resp. správnost skutkového stavu, jenž byl v odvolacím řízení rozhodný pro posouzení, že nájemní poměr účastnic se řídil nájemní smlouvou ze dne 1. září 2007 pouze do 31. srpna 2009 a poté se již spravoval nájemní smlouvou z 1. září 2009.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud již dříve dovodil, že pokud je dovolání přípustné jen podle ust. §237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ust. §237 o.s.ř., a dále že argument, podle kterého se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ust. §241a odst. 2 o.s.ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této otázky práva odvolacím soudem odchyluje. Stěžovatelka podle ústavní stížnosti zpochybňuje, že právě uvedený zákonný požadavek na náležitosti dovolání, tak jak byl dovolacím soudem vyložen a dále rozveden, bylo možné v případě stěžovatelčina dovolání vůbec aplikovat, aniž by zároveň došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovatelka má za to, že v dovolání dostatečně vylíčila, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání pro případ odchýlení se od rozhodovací praxe soudu dovolacího soudem odvolacím, přičemž žádný právní předpis nestanoví, že k doložení přípustnosti dovolání je třeba citovat konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, která formují jeho ustálenou rozhodovací praxi a od nichž se odvolací soud odchýlil.
Z rozhodovací praxe Ústavního soudu podle stěžovatelky vyplývá, že postačí poukázat na právní otázku dříve vyřešenou dovolacím soudem, která měla být dle názoru dovolatele vyřešena jinak, čímž se založila přípustnost dovolání a odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3524/2013 ze dne 21. ledna 2014. Závěr Ústavního soudu o tom, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání postačuje poukázat na určitou právní otázku, platí podle stěžovatelky i pro posouzení přípustnosti dovolání v případě, že dovolatel ve smyslu §237 o.s.ř tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stěžovatelka má za to, že v podaném dovolání dostatečně poukázala na právní (jak procesněprávní, tak hmotněprávní) otázku, při jejímž rozhodnutí se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a cituje z jejího dovolání, kde tak měla učinit, a to s odkazy na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu.
Stěžovatelka pak pro účely doložení přípustnosti dovolání podle ústavní stížnosti dostatečně poukázala na to, že se odvolací soud svým závěrem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a tvrdí, že nebyla povinna poukazovat na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu. Stěžovatelka se domnívá, že ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání (zejm. §237 o.s.ř.) a povinné náležitosti dovolání (§241a odst. 2 o.s.ř.) nesmí být dovolacím soudem vykládána tak, aby ve svém důsledku vedla k porušení základního práva osob na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Výklad provedený dovolacím soudem totiž v předloženém případě nepřiměřeně, bez opory v zákoně a v rozporu s citovaným základním právem stěžovatele, navyšuje nároky na formulaci dovolání a je nepřiměřeně formalistický.
Ústavní soud následně přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině.
Dovolací soud v projednávaném případě na základě argumentace stěžovatelky uzavřel, že dovolání stěžovatelky by mohlo být přípustné jen, bylo-li by z dovolání patrno, o kterou právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v projednávané věci šlo a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této otázky práva odvolacím soudem odchyluje. Tato otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, však podle závěru Nejvyššího soudu v dovolání formulována nebyla, a z dovolání nebylo dále patrné ani to, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této otázky práva odvolacím soudem odchyluje.
Ačkoli stěžovatelka tvrdí, že v podaném dovolání dostatečně poukázala na právní otázku, při jejímž rozhodnutí se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to jak hmotněprávní, tak procesněprávní, není tomu tak.
Stěžovatelka v dovolání pod nadpisem "nesprávné právní posouzení otázky procesního práva" sice uvedla, že "nesprávné posouzení otázky procesního práva spočívá v tom, že odvolací soud zcela chybně posoudil ust. §118b o.s.ř. upravující koncentraci řízení a ust. §205a o.s.ř. upravující zákaz uplatnění skutečností nebo důkazů, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení, nejsou-li v obou případech splněny zákonem stanovené výjimky". Žádnou konkrétní výkladovou otázku (v této souvislosti), tedy např. jak soud tato ustanovení vyložil a či jak je vyložit měl, však neformulovala.
Pod nadpisem "nesprávné právní posouzení otázky hmotného práva" pak stěžovatelka v dovolání uvedla, že "odvolací soud vyšel při svém rozhodování z právního závěru, že tím, že byla výpověď z 22. dubna 2009 nájemní smlouvy z 1. září 2009 doručena matce Nataši Petsini na soukromou adresu matky Nataši Petsini došlo k tomu, že se tato výpověď dostala do sféry dispozice stěžovatelky. Tento právní závěr nemá oporu v hmotném právu ani rozhodování dovolacího soudu". Dále uvedla, že "odvolací soud zcela přešel zásadní otázku, a to kdy se uvedená výpověď dostala do sféry dispozice stěžovatelky". Opět však žádnou výkladovou otázku (v této souvislosti), tedy např. jak soud tato ustanovení vyložil a či jak je vyložit měl, však neformulovala.
Žádnou právní otázku, při jejímž rozhodnutí se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, stěžovatelka neuvedla ani na jiném místě dovolání.
Stěžovatelka tedy v dovolání sice zpochybnila některé právní závěry odvolacího soudu, nicméně žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neformulovala. Ústavní soud tak shodnému závěru, který učinil Nejvyšší soud, nemá co vytknout. Jelikož již tento závěr zakládá důvod pro odmítnutí dovolání, konstatuje Ústavní soud již pouze stručně, že ani vymezení toho, od které "ustálené rozhodovací praxe" dovolacího soudu se řešení takovéto otázky práva odvolacím soudem odchyluje, stěžovatelka v dovolání nevymezila, přičemž tuto skutečnost ani sama nezpochybňuje.
Pokud pak jde (obecně) o požadavek, aby dovolání obsahovalo vymezení oné právní otázky, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (pokud takto dovolatel odůvodňuje přípustnost dovolání), vyplývá tento požadavek z judikatury Nejvyššího soudu a protiústavnost tohoto požadavku nehledal ani Ústavní soud (jak plyne např. z usnesení sp. zn. II. ÚS 2817/14 ze dne 14. října 2014, z usnesení sp. zn. IV. ÚS 1739/14 ze dne 25. listopadu 2014 nebo z nálezu sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ze dne 18. prosince 2014) a ani stěžovatelka jej nijak nezpochybňuje. Požadavek na vymezení toho, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této otázky práva odvolacím soudem odchyluje, který stěžovatelka zpochybňuje, byl taktéž judikován Nejvyšším soudem a ani tento požadavek Ústavním soudem v jeho již četné judikatuře, jejímž předmětem byl přezkum právě takovýchto rozhodnutí Nejvyššího soudu, zapovězen nebyl, viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 ze dne 21. ledna 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 3047/14 ze dne 30. října 2014 nebo nález sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ze dne 18. prosince 2014. Ústavní soud nicméně dovodil, a v tom Ústavní soud přisvědčuje stěžovatelce, že tuto ustálenou rozhodovací praxi není nezbytné určit spisovou značkou, nýbrž postačuje též její slovní vymezení - viz již opakovaně zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ze dne 18. prosince 2014. To však ve věci stěžovatelky není rozhodné, když stěžovatelka, jak ověřil Ústavní soud a jak je již uvedeno výše, tuto ustálenou rozhodovací praxi, stejně jako onu právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v dovolání nevymezila.
Pokud stěžovatelka tvrdila, že dle usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3524/2013 ze dne 21. ledna 2014 postačí poukázat na právní otázku dříve vyřešenou dovolacím soudem, která měla být dle názoru dovolatele vyřešena jinak, čímž je založena přípustnost dovolání, konstatuje Ústavní soud, že takto uvedené usnesení vyložit nelze. Ústavní soud v uvedeném usnesení uvedl, že k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř.). Neuvedl tedy v žádném případě, že by poukaz na právní otázku dříve vyřešenou dovolacím soudem, která měla být dle názoru dovolatele vyřešena jinak, popř. ještě vedle vymezení dovolacího důvodu, bylo jedinými náležitostmi, jejichž naplněním je dovolání bezvadné.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. ledna 2015
Tomáš Lichovník
předseda IV. senátu Ústavního soudu