ECLI:CZ:US:2015:4.US.3545.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3545/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Evy Noskové, zastoupené Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem Gočárova třída 504, 500 02 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3/2014-802 ze dne 13. 8. 2014, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 26 Co 274/2010-775 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově č. j. 9 C 241/95-501 ze dne 26. 10. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatelky proti výše citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl dle §219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen výrok I. shora uvedeného rozsudku Okresního soudu v Trutnově v rozsahu, v němž bylo stěžovatelce jako žalované uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi 100.000,- Kč s příslušenstvím; v části, ve které jí bylo uloženo zaplatit žalobci dalších 25.000,- Kč s příslušenstvím, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v této části zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšším soudem bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto bez náležitě provedeného odůvodnění ve vztahu ke skutečnostem rozvedeným stěžovatelkou v podaném dovolání. Z napadeného usnesení dovolacího soudu je patrné, že na straně jedné se dovolací soud skutkovými námitkami a polemikou s hodnocením důkazů nemohl zabývat s odkazem na svoji judikaturu, na straně druhé konstatuje, že dovolání stěžovatelky neobsahuje nic, co by mohlo založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Samotnou procesně právní otázkou zakládající důvod dovolání ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. se dle stěžovatelky dovolací soud nezabývá. Stěžovatelka má za to, že v dané věci pro správné právní posouzení věci bylo nutno vycházet ze skutečnosti, že samotné řízení ve věci bylo zahájeno na podkladu podané žaloby ze dne 22. 6. 1995 a ukončeno pravomocným rozsudkem ze dne 21. 5. 2013, tedy k vydání rozsudku došlo téměř po 18 letech, kdy v tomto časovém úseku docházelo k novelizacím zákonů, ale i k vývoji konstantní judikatury soudů. Tuto délku řízení lze dle jejího názoru obecně považovat za nepřiměřeně dlouhou dobu, která sama o sobě zasahuje do jejího práva na spravedlivý proces. Jeho porušení stěžovatelka dále spatřuje v tom, že soud odvolací založil své rozhodnutí toliko na formulaci podaného odvolání, aniž by přezkoumal rozsudek o důvody, které nebyly uplatněny odvoláním stěžovatelky ve smyslu §212a odst. 1 o. s. ř. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud zejména v nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením věci Nejvyšším soudem (potažmo Krajským soudem v Hradci Králové) a způsobem jeho vypořádání se s dovoláním stěžovatelky. Tu je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení §236 a §237 a násl. o. s. ř. v platném znění. Dovolací důvody dle posledně uvedeného zákonného ustanovení představují jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na meritorní projednání tohoto mimořádného opravného prostředku neexistuje ex lege nárok. U odmítacích rozhodnutí o dovolání, nejsou-li důvodem formální či procesní vady návrhu, dle platné právní úpravy lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč není naplněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud zdůraznil, že musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení, což platí i o dovolacích námitkách, zpochybňujících hodnocení důkazů, a proto se skutkovými námitkami a polemikou s hodnocením důkazů nemohl zabývat. Zde je potřeba podotknout, že nemožnost zabývat se skutkovými námitkami v dovolacím řízení se s absencí otázky způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. vůbec nevylučuje, jak poněkud zvláštně naznačuje stěžovatelka. Pakliže je dovolání postaveno na polemice se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v §237 o. s. ř. Stěžovatelka přitom ani neuvedla, jaké konkrétní procesně právní otázky měly být dle jejího přesvědčení Nejvyšším soudem podrobeny řešení. Ústavní soud se tak touto velmi obecnou námitkou nemohl dále zabývat. Stěžovatelka jen poukázala na "nezbytnost v rámci dovolání vyřešit hmotně právní otázku, zda stěžovatelce vznikla povinnost zaplatit náhradu škody nebo, že ji vznikla povinnost zaplatit z titulu bezdůvodného obohacení", což je ovšem otázka validní toliko pro stěžovatelčin případ, současně však otázka, která jednak byla vyřešena již v mezitímním rozsudku, proti kterému stěžovatelka, jak správně poznamenal Nejvyšší soud, opravný prostředek nepodala, jednak jde o otázku odvíjející se od správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu, čili zde žádný judikaturní přesah neexistuje. Nejvyšší soud vypořádal též další, v ústavní stížnosti opakovaně uvedené námitky týkající se údajné absence přezkumu prvoinstančního rozsudku odvolacím soudem podle §212a odst. 1 o. s. ř., aniž se dopustil jakýchkoli pochybení, pro která by bylo nutno přistoupit ke kasaci jeho či předchozích rozhodnutí.
Pokud jde o námitku týkající se nepřiměřené délky řízení (coby "jiného zásahu" ve smyslu §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu), nemohl se jí Ústavní soud věcně zabývat, poněvadž stěžovatelka zde nedoložila vyčerpání všech procesních prostředků, které jí právní řád nabízí k ochraně jejího práva. Jedná se především o stížnost na průtahy řízení dle §164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších změn.
Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. února 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu