ECLI:CZ:US:2001:4.US.355.01
sp. zn. IV. ÚS 355/01
Usnesení
IV. ÚS 355/01
Ústavní soud rozhodl dne 1. srpna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti R.T., zastoupeného JUDr. J.H., proti postupu F.ú. a jeho sdělení ze dne 6. 4. 2001, čj. 69635/01/384914/6346, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti směřující proti postupu F.ú., který sdělením ze dne 6. 4. 2001, čj. 69635/01/384914/6346, oznámil stěžovateli, že není dán důvod k zahájení řízení o osvědčení neplatnosti dodatečného platebního výměru č. 131 ze dne 14. 10. 1997 o doměření daně z přidané hodnoty, stěžovatel tvrdí, že nevydání rozhodnutí považuje za jiný zásah orgánu veřejné moci do jeho práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvádí, že v únoru 2001 jej právní zástupce upozornil na to, že předmětný platební výměr je neplatný, neboť v něm není uvedeno zdaňovací období, za které byla daň dodatečně vyměřena, a tak není jasné, oproti kterému zdaňovacímu období a původně vyměřené dani je daň dodatečně vyměřována. Stěžovatel má za to, že uvedení zdaňovacího období v rozhodnutí je základní náležitostí rozhodnutí a že absence tohoto údaje způsobuje jeho neplatnost, a proto prostřednictvím svého daňového poradce požádal správce daně, F.ú., aby osvědčil neplatnost předmětného dodatečného platebního výměru. Správce daně shora citovaným sdělením sdělil, že po přezkoumání předmětného rozhodnutí neshledal důvod k zahájení řízení o osvědčení neplatnosti tohoto rozhodnutí a k rozhodnutí o jeho neplatnosti. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí a tvrdí, že rozhodnutí o ověření neplatnosti dodatečného platebního výměru mělo být vydáno a tím, že jej správce daně nevydal, porušil nejen čl. 36 odst. 1 Listiny, ale i čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť při vyřizování věci dochází k průtahům. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud nálezem zakázal F.ú. pokračovat v porušování základních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a aby mu přikázal vydat rozhodnutí, jímž osvědčí neplatnost dodatečného platebního výměru ze dne 14. 10. 1997, čj. 124184/97/384912/7087.
Z příloh připojených k ústavní stížnosti, jakož i ze spisu F.ú., vedeného k rozhodnutí ze dne 14. 10. 1997, čj. 124184/97/384912/7087, a spisu FŘ, vedeného k rozhodnutí ze dne 11. 8. 1998, čj. FŘ 1532/130/1998, Ústavní soud zjistil, že správce daně provedl u stěžovatel daňovou kontrolu na základě které doměřil stěžovateli dodatečným platebním výměrem č. 131 ze dne 14. 10. 1997, čj. 124184/97/384912/7087, daň z přidané hodnoty ve výši 571 509,-- Kč. Stěžovatel podal proti dodatečnému platebnímu výměru odvolání, které FŘ shora citovaným rozhodnutím ze dne 11. 8. 1998 zamítlo.
Podáním ze dne 20. 2. 2001 se stěžovatel prostřednictvím svého zástupce, daňového poradce, obrátil na F.ú. se žádostí, aby správce daně osvědčil neplatnost dodatečného platebního výměru na daň z přidané hodnoty ze dne 14. 10. 1997, neboť ve výrokové části tohoto rozhodnutí není uvedeno žádné zdaňovací období, což neodpovídá ustanovení §46 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, podle kterého správce daně dodatečně vyměří daň ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou. Dopisem ze dne 6. 4. 2001 čj. 69635/01/384914/6346, F.ú. sdělil stěžovateli, že předmětné rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že není důvod zahájit řízení o osvědčení neplatnosti tohoto rozhodnutí a rozhodnout o jeho neplatnosti v souladu s ustanovením §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků.
Ústavní soud přezkoumal postup F.ú. související s nevydáním rozhodnutí osvědčujícím neplatnost jeho dřívějšího rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V dané věci vzal Ústavní soud za prokázané, že stěžovatel, zastávaje názor, že dodatečný platební výměr č. 131 je neplatný, se domáhal po správci daně ověření splnění podmínek neplatnosti označeného dodatečného platebního výměru podle ustanovení §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, a že správce daně neshledal k takovému postupu důvod. Podle ustanovení §32 odst. 7 zákona o správě daní poplatků "chybí-li v rozhodnutí některá z ostatních základních náležitostí, která dle povahy rozhodnutí musí být jejím obsahem, ..., a nejde-li jen o zřejmou chybu v psaní či počítání, má to za následek neplatnost rozhodnutí. Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal." K postupu správních orgánů při aplikaci citovaného ustanovení se Ústavní soud vyjádřil ve své rozhodovací praxi již dříve, když např. v usnesení ze dne 21.3.2001, sp. zn. IV.ÚS 65/01, (dosud nepublikováno) označil za ústavně zcela konformní názor Krajského soudu v Hradci Králové [rozhodnutí ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 30 Ca 177/97 (FaU.98, 12:776)], podle kterého, neshledá-li správní orgán splnění podmínek neplatnosti, zákon mu povinnost neukládá vydat o tom rozhodnutí; správní orgán může podatele vyrozumět toliko přípisem o tom, že neshledal důvod pro ověření neplatnosti.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení se stěžovatel dovolává, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u příslušného orgánu a přezkoumání jeho rozhodnutí soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem. V projednávaném případě se stěžovatel domáhal ověření neplatnosti předmětného rozhodnutí, jeho žádosti správce daně však nevyhověl. Zákon o správě daní a poplatků takový postup správce daně umožňuje, takže byl-li postup správce daně "po právu", lze mít za to, že byl i ústavně souladný. Jádrem ústavní stížnosti se tak stal stěžovatelův odlišný názor na bezvadnost, a tudíž i platnost předmětného dodatečného platebního výměru z důvodu absence údaje o období, za které je dodatečně doměřována daň z přidané hodnoty.
Podmínky, za nichž Ústavní soud může ingerovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, jsou známé z jeho dnes již konstantní judikatury, přičemž existence odlišného právního názoru, a to i za situace, že je z hlediska obyčejného práva racionální, k zásahu Ústavního soudu nestačí. K naplnění těchto podmínek však v projednávaném případě nedošlo. V daných souvislostech totiž nelze přehlédnout skutečnost, že dodatečný platební výměr byl v rámci odvolacího řízení přezkoumán FŘ, které svým rozhodnutím ze dne 11. 8. 1998 zamítlo stěžovatelovo odvolání. Vzhledem k zákonné úpravě, konkrétně ustanovení §50 zákona o správě daní a poplatků, řízení před finančním orgánem I. a II. stupně tvoří jeden celek. Z rozhodnutí FŘ je zřejmé, že je v něm uveden údaj, který v rozhodnutí správce daně chybí, přičemž tento údaj není základní náležitostí rozhodnutí podle ustanovení §32 odst. 2, 3 zákona o správě daní a poplatků. Ústavnímu soudu nepřísluší interpretovat pojmy jednoduchého práva, a tedy ani posuzovat, zda předmětný údaj svým obsahem naplňuje "ostatní základní náležitosti, které dle povahy rozhodnutí musí být jejím obsahem" (§32 odst. 7 citovaného zákona), a zda tedy jeho absence působí vadu zakládající neplatnost. S ohledem na takto vymezenou problematiku Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti nedosahuje ústavně právní úrovně a neuvádí-li žádné další skutečnosti, je jeho tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1, jakož i čl. 38 odst. 2, zjevně neopodstatněným.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu