ECLI:CZ:US:2005:4.US.361.05
sp. zn. IV. ÚS 361/05
Usnesení
IV. ÚS 361/05
Ústavní soud rozhodl dne 10. října 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti V. H., t. č., zastoupeného Mgr. Hanou Bártovou, advokátkou, AK se sídlem Šafaříkova 7, 120 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2005 sp.zn. 6 To29/2005, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2005 sp.zn. Nt 202/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní formální podmínky stanovené citovaným zákonem, napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů označená v záhlaví tohoto nálezu s tím, že jimi byla porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v důsledku toho i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Namítané porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel v tom, že soudy důsledně nerespektovaly zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu a nedostály zákonným požadavkům kladeným na odůvodnění usnesení ustanovením §134 odst. 2 tr. řádu, přičemž poukazuje na nálezy Ústavního soudu, sp.zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97 a III. ÚS 173/02. Stěžovatel zpochybňuje věrohodnost svědka P. B. a namítá, že při hodnocení důkazů soudem prvního stupně byly opomenuty skutečnosti vyplývající ze spisu Městského soudu v Praze, sp.zn. Nt 205/2004, týkajícího se návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci tohoto svědka a soud při hodnocení jeho výpovědi argumentuje pouze jeho výpověďmi při hlavním líčení a v přípravném řízení. Vrchní soud v Praze se dle stěžovatele nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v jeho stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze. Dále upozorňuje na pochybení stížnostního soudu ve vztahu k výpovědi svědkyně R. N., kterou tuto soud v původním řízení hodnotit nemohl, neboť v žádném procesním postavení nevystupovala. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadená rozhodnutí byla Ústavním soudem zrušena.
K ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení Městský soud v Praze, který uvedl, že tuto stížnost považuje za zcela nedůvodnou.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Městského soudu v Praze, sp. zn. Nt 104/2001, Nt 205/2004 a Nt 202/2005, z nichž zjistil následující skutečnosti.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9.11.1999, sp.zn. 45 T 5/98, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21.2.2000, sp.zn. 6 To 157/99, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu účasti ve správních a dozorčích radách společností na dobu 10 let a podle ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit společnosti Dali Real, a.s., Praha, škodu ve výši 10 000 000 Kč.
Stěžovatel podal dne 13.2.2001 prvý návrh na obnovu řízení, který byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1.3.2001, sp.zn. Nt 104/2001, podle §283 písm. d) tr. ř. zamítnut. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17.5.2001, sp.zn. 6 To 47/01, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž zamítnuta. Proti citovaným soudním rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 9.10.2001, sp.zn. III. ÚS 474/01, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Dne 16.2.2005 podal stěžovatel opětovně návrh na povolení obnovy řízení, ve kterém, shodně jako v návrhu podaném dne 13.2.2001, zpochybnil věrohodnost svědka P. B. odkazem na skutečnost, že v době výslechu před soudem byl tento stíhán pro trestný čin loupeže podle §234 tr. zák., a dále navíc uvedl, že v roce 2003 v průběhu výkonu trestu odnětí svobody se s P. B. setkal a ten mu sdělil, že proti němu vypovídal nepravdivě, což uvedl i ve svém návrhu na obnovu řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp.zn. Nt 205/2004. K návrhu na obnovu řízení stěžovatel připojil faktury a dobropis společnosti Křápek a spol., s.r.o., vystavené pro společnost Baron Group, a.s., a navrhl, aby k těmto operacím byla vyslechnuta jako svědkyně R. N.
Městský soud v Praze veškeré důkazní návrhy stěžovatele akceptoval, vyslechl svědkyni R. N., dále i svědka Ing. L. K. a provedl důkaz listinami předloženými stěžovatelem a navrhovanou částí spisu sp.zn. Nt 205/2004. Svědek P. B. po poučení podle ustanovení §99, 100 a 101 tr. ř. odmítl k věci vypovídat. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24.3.2005, sp. zn. Nt 202/2005, návrh na povolení obnovy řízení podle §283 písm. d) tr. ř. zamítl.
Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost odůvodněnou tím, že závěr soudu o neexistenci důvodů uvedených v ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. vychází z nesprávného hodnocení důkazů provedených u veřejného zasedání. Namítl, že při hodnocení věrohodnosti svědka P. B. soud dostatečně nepřihlédl ke skutečnostem, které jmenovaný uváděl v rámci řízení o jeho návrhu na povolení obnovy řízení, zpochybnil výpověď svědka Ing. K. a konstatoval, že skutková zjištění učiněná ze svědecké výpovědi svědkyně R. N. nejsou zcela v souladu s vyjádřením svědkyně.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20.4.2005, sp.zn. 6 To 29/2005, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost stěžovatele zamítl. V odůvodnění konstatoval, že věrohodnost a charakter svědka P. B. soud hodnotil jednak v původním řízení, přičemž již v době výpovědi tohoto svědka při hlavním líčení mu bylo známo, že je ve vazbě, a jednak v řízení o prvém návrhu stěžovatele na obnovu řízení. Zdůraznil, že stěžovatel nebyl uznán vinným pouze na základě výpovědi svědka P. B., ale jeho trestná činnost byla prokázána řadou dalších objektivních důkazů, jak soud prvního stupně podrobně rozvedl již v odůvodnění prvého zamítnutí návrhu na obnovu řízení, na kteréžto odůvodnění stížnostní soud odkázal. Rovněž tak byla již opakovaně hodnocena stěžovatelem zpochybňovaná věrohodnost svědka Ing. K. Pokud se jedná o hodnocení výpovědi svědkyně R. N., soud druhého stupně připomenul, že způsob hodnocení důkazů není podle §278 tr. ř. důvodem k povolení obnovy řízení. Vrchní soud v Praze se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v trestní věci stěžovatele nejsou dány podmínky obnovy řízení, jak je požaduje ustanovení §278 odst. 1 tr. ř.
Ústavní soud již opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy), a rovněž již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovým zjištěním v dané věci. Na druhé straně je však Ústavní soud nejen oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle popsaného ústavního rámce výroky a odůvodnění napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Dle ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
V řízení o obnově se tedy nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy ve spojení s důkazy provedenými v původním řízení mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy nemohou převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž bylo vyvozeno původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v ustanovení §278 tr. ř. Obnova řízení tudíž představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení a jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se relevantními podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení řádně zabývaly.
Soud prvního stupně vyhověl všem důkazním návrhům stěžovatele a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl, z jakých důvodů dospěl k závěru, že důkazy provedené při veřejném zasedání nemohou odůvodnit v trestní věci stěžovatele jiné než původní rozhodnutí o vině a trestu. Nelze se ztotožnit s námitkou stěžovatele, že soudem prvního stupně byly opomenuty skutečnosti zjištěné ze spisu Městského soudu v Praze, sp.zn. Nt 205/2004, neboť návrh na obnovu řízení podaný P. B. soud vyhodnotil, a to jako pokus jmenovaného zpochybnit výpověď svědka Ing. K. v jeho vlastní trestní věci, což ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti připouští. Neobstojí ani námitka stěžovatele, že Městský soud v Praze pochybil, pokud vycházel toliko z výpovědí svědka P. B. u hlavního líčení a v přípravném řízení. Jiný postup nepřicházel v úvahu, neboť jinou svědeckou výpověď tohoto svědka soud k dispozici neměl. Svědek P. B. v řízení o návrhu na obnovu řízení ve své vlastní věci podával návrh jako odsouzený a v tomtéž postavení vypovídal i při veřejném zasedání, jednalo se tudíž o výpověď obviněného (§12 odst. 7 tr. ř.) a jako takový byl také při své výpovědi poučen (§33 odst. 1 tr. ř.). Pokud by se mělo jednat o novou - odlišnou - výpověď svědka, musel by v takovémto procesním postavení vypovídat v řízení o návrhu stěžovatele na obnovu řízení, což tento svědek neučinil, neboť k věci stěžovatele vypovídat odmítl.
Vrchní soud v Praze se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel pouze opakuje svoji obhajobu z původního trestního řízení, se kterou se soudy obou stupňů vypořádaly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí. Dále zdůraznil, že nevěrohodnost svědků P. B. a Ing. K. namítal stěžovatel již v prvém návrhu na obnovu řízení a v řízení o tomto návrhu byla věrohodnost jmenovaných znovu hodnocena. Ve vztahu k odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze lze přiznat opodstatnění pouze námitce stěžovatele týkající se hodnocení výpovědi svědkyně R. N., kdy stížnostní soud si nesprávně vyložil námitku uplatněnou stěžovatelem ve stížnosti proti usnesení, kterým byl zamítnut jeho návrh na obnovu řízení, neboť stěžovatel měl zjevně na mysli vyjádření této svědkyně při veřejném zasedání a nikoliv v původním trestním řízení. S výpovědí této svědkyně, stejně jako s listinnými důkazy (faktury, dobropis) předloženými stěžovatelem v řízení o návrhu na povolení obnovy, ke kterým svědkyně vypovídala, se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal a se závěrem, že ani po provedení těchto důkazů nejsou splněny podmínky ustanovení §278 odst. 1 tr. ř., se stížnostní soud ztotožnil. Za této situace nepřesné vyjádření Vrchního soudu v Praze k hodnocení výpovědi svědkyně R. N. v odůvodnění usnesení tohoto soudu je pro rozhodnutí ve věci nepodstatné.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením provedených důkazů soudy obou stupňů. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na svoji ustálenou judikaturu, v níž zdůraznil, že není další instancí v soustavě obecných soudů, a již proto mu nepřísluší za dodržení zásady volného hodnocení důkazů, dle níž obecné soudy v posuzované věci postupovaly, nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a přehodnocovat hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy. Pokud uvedené principy platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro případ řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je zcela na obecných soudech, zejména na soudu prvního stupně, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci.
Právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy znamená, že Ústavní soud je povolán k tomu, aby dbal v konkrétní věci na procesní čistotu toho kterého řízení, jak konstatoval již ve svém rozhodnutí sp.zn. III. ÚS 474/01, kterým byla zamítnuta ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutím o jeho prvém návrhu na obnovu řízení. I v nyní posuzované věci z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně projednaly, veškerým důkazním návrhům stěžovatele vyhověly, provedené důkazy hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a způsobem odpovídajícím ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. zdůvodnily, proč nepovažovaly stěžovatelem předložené důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu ustanovení §278 odst. l tr. ř. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy ústavně garantované právo stěžovatele na soudní ochranu neporušily. Nedošlo tudíž ani k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Odkaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu, sp.zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97 a III. ÚS 173/02, považuje Ústavní soud za odkaz nepřiléhavý, neboť tato rozhodnutí se týkají odlišné problematiky.
Ze shora uvedených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. října 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu