ECLI:CZ:US:2018:4.US.3668.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3668/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupeného JUDr. et Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, č. j. 28 Cdo 1590/2017-212, Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, č. j. 13 Co 297/2016-177, a Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne 13. 5. 2016, č. j. 18 C 416/2014-146, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení, dále a) MUDr. Ivany Kaderkové, b) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, c) hlavního města Prahy se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel, jehož zřizovatelem je Církev římskokatolická, se domáhá jako oprávněná osoba (restituent) vydání pozemků neoprávněně zabavených komunistickým režimem. V souvislosti s tím usiloval v řízení před obecnými soudy o určení, že vlastníkem pozemků parcelní číslo X1 a X2 v obci P., katastrální území Hloubětín, zapsaných na LV č. 3, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (dále jen "pozemky"), je Česká republika (dále též "stát"), nikoliv vedlejší účastnice a) - aby po státu mohl požadovat jejich vydání. Využil přitom postupu podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi").
Vlastnické právo k pozemkům, které nabyl stěžovatel v roce 1233, přešlo ze stěžovatele na stát dne 23. 5. 1948 podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, následně byly pozemky smlouvou předány do správy podniku Sady, lesy a zahradnictví, podnik hl. m. Prahy, a poté v roce 1990 Správě veřejné zeleně Praha. Hlavní město Praha nabylo vlastnické právo na základě rozhodnutí Ministerstva financí v roce 1992 podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."). Konečně, nynější vlastník pozemků, vedlejší účastnice a), nabyla pozemky v roce 2005 směnnou smlouvou. Sporné zůstalo, zda na hlavní město Praha platně přešlo vlastnické právo, neboť na dotčené pozemky se vztahovalo tzv. "blokační ustanovení" podle §29 zákona o půdě (viz výše) a zda následně řádně nabyla vlastnické právo vedlejší účastnice a) - stávající vlastník zapsaný v katastru nemovitostí.
Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl rozsudkem ze dne 13. 5. 2016, č. j. 18 C 416/2014-146, žalobu stěžovatele o určení, že vlastníkem dotčených pozemků je vedlejší účastník b) - Česká republika. Nalézací soud uzavřel, že blokační ustanovení §29 zákona o půdě výslovně omezuje "převod" vlastnického práva a nikoliv jeho "přechod"; proto nelze účinky blokace rozšiřovat i na nabytí vlastnického práva na základě jiného právního titulu, než je smluvně závazkový vztah. Jestliže hlavní město Praha nabylo pozemky od státu přechodem na základě jiné právní skutečnosti - podle §5 zákona č. 172/1991 Sb., pak se na přechod vlastnického práva nevztahuje blokační ustanovení podle §29 zákona o půdě, které mělo podle nalézacího soudu zabránit převodům majetku na třetí osoby a faktickému zmaření účelu restitučních zákonů. V nyní souzené věci však pozemky přešly na základě zákonem předvídaných a upravených skutečností - hlavní město Praha nabylo řádně vlastnické právo k dotčeným pozemkům a mohlo je dále převést směnnou smlouvou na vedlejší účastnici a), která se stala jejich oprávněným vlastníkem.
Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. 13 Co 297/2016-177. Dospěl k závěru, že bylo-li by úmyslem zákonodárce v blokačním ustanovení §29 zákona o půdě kromě "převodu" zakázat i "přechod" vymezeného majetku, nepochybně by to takto vyjádřil. Gramatickým výkladem lze podle odvolacího soudu jasně dovodit, že chráněný byl majetek pouze před převodem. Hlavní město Praha tak nabylo pozemky do svého vlastnictví a ty následně a oprávněně směnnou smlouvou převedlo na vedlejší účastnici a).
Nejvyšší soud dovolání zamítl rozsudkem ze dne 29. 8. 2017, č. j. 28 Cdo 1590/2017-212. Dospěl k závěru, že dovolání bylo částečně neopodstatněné a částečně nepřípustné. Jako nepřípustnou odmítl dovolací soud otázku, "zda je možné dotvářet po několika letech dodatečně jednostranné správní rozhodnutí vydané podle §5 zákona č. 172/1991 Sb., tak, aby bylo dostatečně konkrétní, určité a vykonatelné"; rovněž otázku, "zda soud má v řízení s restitučním přesahem podle speciální normy §18 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi přezkoumat i správní rozhodnutí po věcné stránce, když na posouzení je závislý případný úspěch stěžovatele ve sporu." Obě otázky byly podle Nejvyššího soudu již vyřešeny odvolacím soudem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Podle dovolacího soudu bylo v dané věci vydáno konstitutivní správní rozhodnutí sui generis na základě výslovného zákonného zmocnění, u něhož bylo možné opravit jeho zřejmou nesprávnost - nedostatek datace - postupem podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Ministerstvo financí vydalo v souladu s právním řádem rozhodnutí o přechodu dotčených pozemků ze státu na hlavní město Prahu. Podle závěrů dovolacího soudu nebyly obecné soudy oprávněny věcnou správnost správního rozhodnutí přezkoumávat, jelikož platí, že: "mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu.". K neřešené přípustné dovolací otázce: "zda blokační paragrafy (§29 zákona o půdě) bránily či mohly bránit přechodu (převádění) majetku státu na obce podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb.," uvedl Nejvyšší soud, že nikoliv, neboť zákon o půdě a jeho blokační ustanovení §29 nelze považovat za zvláštní právní předpis ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.; dotčené pozemky tak stát vydal hlavnímu městu Praha v souladu s §5 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Ustanovení §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi nerozšířilo dosah blokace církevního majetku podle §29 zákona o půdě (tím méně s retroaktivními účinky).
Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností, navrhuje jejich zrušení a namítá porušení ústavních práv - zejména práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavních práv v tom, že se obecné soudy nevypořádaly se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a mělo vztah k souzené věci. Podle stěžovatele soudy náležitě neposoudily otázku absolutní neplatnosti "převodu" dotčených pozemků ze státu na hlavní město Prahu a na vedlejší účastnici a). Stěžovatel namítá, že pod pojem "převod" práva je třeba zahrnout i "přechod." Tvrdí, že obecné soudy protiústavně vyložily pojem "převod" vlastnického práva proti jeho smyslu a účelu, použily pouze jazykový výklad; v důsledku toho dospěly k závěru, že na "přechod" vlastnického práva se účinky blokačního ustanovení §29 zákona o půdě nevztahují a pozemky tak mohly přejít do vlastnictví hlavního města Prahy. Stěžovatel v rozhodnutích spatřuje sofistikované odůvodnění nespravedlnosti a přehnaný formalismus. Odkazuje přitom především na závěry vyjádřené v nálezech Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2277/07, ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, a ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle zákona o Ústavním soudu. Stížnost není nepřípustná podle §75 odst. 1; je však zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy. Z tohoto důvodu mu nepřísluší zasahovat do rozhodování obecných soudů, bylo-li zároveň porušeno některé ústavní právo stěžovatele. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatel byl protiústavně dotčen na svých základních právech a lidských svobodách; zejména je zřejmé, že obecné soudy v řízení neporušily zásady spravedlivého procesu a postupovaly v souladu s principy hlavy V. Listiny.
Nelze přehlédnout, že stěžovatel především polemizuje s právními závěry obecných soudů, které jsou přitom založeny na dostatečných skutkových zjištěních, přesvědčivé úvaze a přezkoumatelných právních závěrech vyplývajících z ustálené rozhodovací praxe (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, a ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2631/12). Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou jasná, srozumitelná a přesvědčivá. Stěžovatel ve své podstatě jen opakovaně usiluje o výklad podústavního práva podle svého vlastního názoru a zpochybňuje platnost "přechodu" vlastnického práva. Obecné soudy však uvedly jednoznačné důvody, pro které vlastnické právo platně přešlo ze státu na obec a následně na vedlejší účastnici a). Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz nález ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 687/06) - v tomto případě se tak stalo.
Ustanovení §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi zní: "Oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu."
Podle §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o půdě"), platí: "Majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku."
Z odůvodnění rozsudku dovolacího soudu jednoznačně vyplývají důvody, které vedly obecné soudy k zamítnutí žaloby. Jestliže stěžovatel odmítá takový závěr akceptovat, nejde o porušení žádného jeho ústavně chráněného práva. Předně je nezbytné připomenout, že smyslem a účelem §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi bylo upravit aktivní legitimaci oprávněných osob k podání žaloby o určení vlastnického práva proti státu, byla-li věc z původního majetku převedena na třetí osobu v rozporu se zákonem; smyslem nebylo rozšíření hmotněprávních účinků blokačního ustanovení §29 zákona o půdě nad rámec tehdy platných a účinných právních předpisů.
Blokační ustanovení §29 zákona o půdě mělo po nezbytnou dobu zaručit možnost naturální restituce církevního majetku do doby, než bude přijat zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a nezakládá subjektivní právo oprávněné osoby na vydání konkrétního majetku. Přechodem dotčených pozemků ze státu na obce nebyl porušen smysl restitučních zákonů - zájem na odčinění "některých" majetkových křivd. Proto také není protiústavní, jestliže obecné soudy vyložily pojem "převod" tak, že pod něj významově nepodřadily "přechod" vlastnického práva a vyloučily v dané věci účinky blokačního ustanovení podle §29 zákona o půdě. Jestliže se zákonodárce rozhodl, že obce nebudou povinným subjektem k vydání církevního majetku podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, nelze v tom spatřovat porušení ústavních práv stěžovatele.
Restituční zákonodárství je směřováno ke zmírnění toliko některých majetkových křivd a bylo na vůli demokratického zákonodárce, aby určil, následky kterých majetkových křivd bude zmírňovat a jakým postupem a způsobem se tak stane. Navíc je důležité i to, že za majetek, který nelze vydat, náleží stěžovateli peněžitá náhrada podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, z čehož vyplývá, že celkově není nastolené řešení vůči stěžovateli nespravedlivé (k tomu srovnej nálezy ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07 a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, nebo usnesení ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 2918/16).
V části, v níž se stěžovatel dovolává ochrany svého vlastnického práva, pomíjí závěry Ústavního soudu, podle kterých se ústavní ochrana vlastnického práva nevztahuje k uplatněnému restitučnímu nároku (srovnej např. nález ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000). Judikatura Ústavního soudu, na kterou stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje, nepodporuje jeho argumentaci, ale naopak dosvědčuje správnost napadených rozhodnutí.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu