ECLI:CZ:US:2004:4.US.367.04
sp. zn. IV. ÚS 367/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 16. listopadu 2004 soudcem zpravodajem, JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D., ve věci ústavní stížnosti C. C. družstva, zastoupeného JUDr. Z. A. advokátem proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Cmo 284/2003 - 36, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2003, č. j. 43 Cm 1023/99 - 20, a dále proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v průtazích řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 Cm 1023/99, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva garantovaná čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 4, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše citovaným usnesením Vrchní soud v Olomouci odmítl pro nepřípustnost stěžovatelovo odvolání proti v záhlaví citovanému usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění své žaloby ze dne 24. 5. 1999. Jak uvedl vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, odvolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti kterému nelze odvolání podat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud poškodil jeho práva nejen tím, že od podání žalobního návrhu v roce 1999 nezačal jednat ve věci samé, ale i tím, že naopak v rozporu s §79 odst. 1 a §43 odst. 1 o. s. ř. podmiňoval jednání ve věci samé a tím i poskytnutí soudní ochrany stěžovateli tak, že v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny mu ukládal povinnosti nad rámec povinností stěžovateli uložených zákonem, a tak nepřípustně zasahoval do jeho práva na poskytnutí soudní ochrany. Stěžovatel se domnívá, že soud svojí nečinností způsobil od roku 1999 průtahy v řízení, ale když po letech začal konat, konal způsobem, kterým stěžovateli naplnění práva na soudní ochranu maří. Vzhledem k tomu, že uvedeným postupem obecné soudy porušily čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 4, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy, navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým zruší v záhlaví citovaná rozhodnutí.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud dále uvádí, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 věta první před středníkem zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud dodává, že zpravidla lze podat ústavní stížnost až po pravomocném rozhodnutí ve věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí soudu, zejména rozhodnutí, jimiž soud upravuje vedení řízení či vyzývá k doplnění či opravení podání, jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, mají-li význam pro ochranu nároku (práva), který je předmětem řízení před obecným soudem, a zároveň nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základních práv a svobod stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že ochranu základních práv stěžovatele nelze chápat odtrženě od práva či nároku, který je v soudním řízení uplatňován, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti brojí právě pouze proti rozhodnutím nemajícím v daném okamžiku dopad do sféry jeho základních práv a svobod, jenž by byl trvalý a nezhojitelný v dalším řízení před obecnými soudy, nezbylo Ústavnímu soudu než uplatnit princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak bylo výše popsáno. O tom, zda o stěžovatelově nároku (právu) bylo rozhodnuto způsobem, který neporušuje jeho základní práva a svobody, bude moci být případně rozhodováno až po pravomocném skončení věci.
Pokud jde o tu část stížnosti, jíž stěžovatel brojí proti zbytečným průtahům v řízení, je třeba konstatovat, že Ústavní soud v minulosti nevyžadoval vyčerpání tzv. hierarchické stížnosti, tj. stížnosti předsedovi soudu na průtahy v řízení, před podáním ústavní stížnosti, a to z důvodu, že takovou stížnost nepovažoval za efektivní prostředek nápravy průtahů v řízení (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. I. ÚS 600/03, II. ÚS 504/03). Novelou zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) provedenou zákonem č. 192/2003 Sb. byl do právního řádu včleněn s účinností od 1. 7. 2004 nový institut - tzv. návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§174a zákona o soudech a soudcích). Vzhledem k této snaze zákonodárce zavést do právního řádu nový efektivnější prostředek sloužící jednotlivci k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení, považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti zbytečným průtahům v řízení vyčerpání tohoto návrhu před obecnými soudy (srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, sp. zn. IV. ÚS 259/04).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud stěžovatelův návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2004
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj