ECLI:CZ:US:2011:4.US.3670.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3670/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. ledna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti V. a J. L., obou zastoupených JUDr. Miroslavem Mikou, advokáten se sídlem v Praze 1, Staré Město, Národní třída 43, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 8 C 423/2006 ze dne 8. 10. 2008 a Městského soudu v Praze sp. zn. 68 Co 235/2009 ze dne 30. 7. 2009 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1070/2010 ze dne 15. 9. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž nebylo vyhověno jejich žalobě směřující proti společnosti ČEPS, a. s. na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobcům částku 240.000,- Kč a dále měsíčně částku 10.000,- Kč jako bezdůvodné obohacení a náhradu za omezení vlastnických práv k jejich pozemkům věcným břemenem.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených napadených rozhodnutí, soud I. stupně nepovažoval žalobu stěžovatelů za důvodnou v podstatě proto, že skutečnost, že se jedná o pozemky, na nichž je na podkladě zřízeného věcného břemene provozováno žalovanou vedení velmi vysokého napětí, byla stěžovatelům známa již při jejich koupi v roce 1986 (a měla být zohledněna v kupní ceně) a nárok na náhradu za omezení vlastnických práv v důsledku vybudování vedení vysokého napětí podle §22 odst. 2 zákona č. 79/1957 Sb., účinného v době zřízení věcného břemene na předmětných pozemcích, mohli uplatnit pouze původní vlastníci předmětných pozemků v zákonem stanovené prekluzívní lhůtě, která uplynula dříve, než se stěžovatelé stali vlastníky pozemků.
Odvolací soud se v napadeném potvrzujícím rozhodnutí s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/04 se závěry rozsudku soudu I. stupně ztotožnil, přitom dále zdůraznil, že náhrada za zřízení věcného břemene byla a je koncipována jako náhrada jednorázová. Vysvětlil také, za jakého stavu na straně oprávněného z věcného břemene vzniká bezdůvodné obohacení, tj. tehdy, pokud přiměřené náklady na zachování věci zatížené věcným břemenem (§151n odst. 3 občanského zákoníku -jehož ustanovení třeba u věcného břemene zřízeného na základě předpisů veřejného práva při absenci speciální úpravy aplikovat) nenese i oprávněný, ale pouze vlastník pozemku, přitom vycházel ze závěru, že stěžovatelé se zaplacení částky, kterou vynaložili na zachování věci v rozsahu, v jakém měla být uhrazena žalovaným, nedomáhali.
Dovolací soud se s uvedenými názory obou soudů dříve ve věci rozhodujících ztotožnil. Považoval je za souladné se svou judikaturou i s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/04. Na podkladě tam uvedených úvah mimo jiné zdůraznil, že se v případě elektrického vedení jedná o zvláštní zákonné věcné břemeno, které bylo zřízeno podle zákona č. 79/1957 Sb. a ponecháno v platnosti i dalšími předpisy upravujícími problematiku energetických rozvodů. Samotným užíváním tohoto břemene nemůže dojít k bezdůvodnému obohacení, neboť zde existuje řádný zákonný důvod, na jehož podkladě oprávněný nabývá prospěch z provozování elektrického vedení velmi vysokého napětí na pozemcích stěžovatelů a není tak naplňována žádná ze skutkových podstat z bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §451 a násl. občanského zákoníku. K možnému bezdůvodnému obohacení v poměru k neplnění povinností oprávněného z věcného břemene, plynoucí z ustanovení §151n odst. 3 občanského zákoníku, shodně s odvolacím soudem odkázal na to, že stěžovatelé netvrdili, že žalovaný nenese přiměřené náklady na údržbu břemenem zatížené věci a tedy z tohoto titulu není dán důvod pro závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované. Dále podrobně rozvedl závěry své judikatury a nálezu Ústavního soudu pokud jde o náhradu za omezení vlastnického práva k pozemkům a ztotožnil se také s názory soudů obou stupňů, že nabyli-li stěžovatelé pozemky již zatížené elektrickým vedením, měla být tato skutečnost promítnuta do ceny převáděných pozemků, jejich vlastnické právo tak bylo již od počátku omezeno a jako další vlastníci se nemohou domáhat náhrady za omezení svého vlastnického práva, neboť je v plném, tj. věcným břemenem nezatíženém, rozsahu nikdy nenabyli.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelé, obdobně jako v dovolání, oponují obecnými soudy zastávaným názorům. S odkazem na příslušnou právní úpravu dovozují rozdíly v zákonném obsahu a de facto i v ochraně mezi vlastnickými právy k nemovitostem, dotčeným omezením vlastnického práva dle dřívějších zákonů, které bylo zřízeno bez náhrady a dle zákona o vyvlastnění, čímž je dle nich porušena zásada stanovená v čl. 11 odst. 1 Listiny, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný obsah a požívá stejné ochrany. Distancují se také od jednoho z argumentů dovolacího soudu, že důvodnost jejich nároku zároveň vylučuje i to, že k uvedenému omezení vlastnického práva došlo ještě před účinností Listiny základních práv a svobod. Z judikatury Ústavního soudu, z níž citují, pak dovozují, že jejich nárok na vydání bezdůvodného obohacení je dán již skutečností, že žalovaný, který jejich nemovitosti využívá ke své vlastní podnikatelské činnosti, užívá jejich nemovitost bez jakékoliv finanční náhrady. I samotná existence omezení vlastnického práva bez jakékoliv finanční náhrady je dle jejich názoru v rozporu s principy ukotvenými v čl. 11 odst. 4 Listiny. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů navrhují zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů napadenými rozhodnutími Ústavní soud nezjistil. Z obsahu jejich odůvodnění je zřejmé, že obecné soudy věnovaly posuzované věci patřičnou pozornost. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, z něhož je shora citováno a které v uvedeném rozsahu považuje Ústavní soud za ústavně konformní, v podstatě na námitky stěžovatelů obsažené i v ústavní stížnosti reagoval a obšírně vysvětlil, z jakých důvodů považuje závěry dříve rozhodujících soudů za správné. Ve svém rozhodnutí opakovaně připomenul názory Ústavního soudu obsažené v jeho nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/04 - které Ústavní soud převzal i ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 646/06, řešícím věc v zásadě srovnatelnou, na jehož zdůvodnění lze, zejména pokud jde o tvrzený rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny i v této věci odkázat - a konstatoval, stejně jak to činí nyní i Ústavní soud, že rozhodnutí obecných soudů v dané věci je souladné s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS. 25/04, jímž je i senát posuzující věc stěžovatelů vázán. Na zdůvodnění závěrů dovolacího soudu tak možno odkázat, včetně jeho poukazu na to, že stěžovatelé netvrdili takové okolnosti, které by svědčily tomu, že žalovaná neuhrazovala v přiměřené míře náklady na údržbu břemenem zatížené věci, což ostatně plyne i z v napadených rozhodnutích reprodukovaného obsahu odvolání a dovolání, a uzavřít tak, že napadenými rozhodnutími, která byla vydána v řádně vedeném procesu, neporušujícím právo na soudní ochranu stěžovatelů, nedošlo k zásahu do jejich vlastnického práva.
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2011
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu