ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1070.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1070/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) V. L. a b) J. L., zastoupených JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní třída 43, proti žalované ČEPS, a. s., IČ: 25702556, se sídlem v Praze 10, Elektrárenská 774/2, o zaplacení částky 240.000,- Kč a placení částky 10.000,- Kč měsíčně, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 423/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2009, č. j. 68 Co 235/2009-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 8. 10. 2008, č. j. 8 C 423/2006-48, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 o zamítnutí žaloby, jíž se žalobci domáhali, aby byla žalované stanovena povinnost zaplatit jim částku 240.000,- Kč a od 1. 11. 2006 žalobcům dále platit 10.000,- Kč měsíčně (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V původním žalobním návrhu byla požadovaná částka vymezena jako nárok z bezdůvodného obohacení vznikajícího žalované na úkor žalobců, následně žalobci upřesnili, že žalovaná částka ve výši 7.000,- Kč měsíčně představuje náhradu za užívání pozemků ve vlastnictví žalobců žalovanou a ve výši 3.000,- Kč měsíčně náhradu za omezení jejich vlastnického práva žalovanou (v částce 240.000,- Kč šlo o plnění požadované za dobu dvou let před podáním žaloby). Obvodní soud neshledal správným tvrzení žalobců, že žalované vzniká bezdůvodné obohacení na jejich úkor tím, že na předmětných pozemcích provozuje elektrické vedení ke komerčním účelům, zatímco žalobcům vzniká újma spočívající ve snížené hodnotě pozemků a v nákladech na jejich náročnější obhospodařování, přičemž žalobci jsou nadto vystaveni škodlivému působení elektromagnetického záření. Nárok žalobců podle soudu prvního stupně nemůže být důvodný, neboť skutečnost, že se jedná o pozemky, na nichž je provozováno vedení velmi vysokého napětí, byla žalobcům známa již při jejich koupi v roce 1986 (a měla být zohledněna v kupní ceně) a nárok na náhradu za omezení vlastnických práv v důsledku vybudování vedení vysokého napětí mohli podle §22 odst. 2 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, uplatnit pouze původní vlastníci předmětných pozemků v prekluzivní tříměsíční lhůtě, která uplynula ještě před tím, než pozemky nabyli žalobci.
K odvolání žalobců přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze a rozsudkem ze dne 30. 7. 2009, č. j. 68 Co 235/2009-75, je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/04 dále zdůraznil, že náhrada za zřízení věcného břemene byla a je koncipována jako jednorázová a při následném převodu pozemku se projeví v nižší ceně, kterou za něj nabyvatel musí uhradit. Ačkoliv jde o věcná břemena zřízená na základě předpisů veřejného práva, řídí se jejich režim v případě absence speciální úpravy obecnou soukromoprávní úpravou obsaženou v občanském zákoníku, z jehož §151n odst. 3 přitom vyplývá, že oprávněný z věcného břemene je povinen nést přiměřené náklady na zachování věci zatížené věcným břemenem, pokud tyto náklady nese pouze vlastník věci, vzniká na straně oprávněného bezdůvodné obohacení. Nedomáhají-li se však žalobci zaplacení částky, kterou vynaložili na zachování věci v rozsahu, v jakém měla být uhrazena žalovanou, nelze jejich nárok považovat za důvodný. Odvolací soud tedy rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti naposled uvedenému rozhodnutí podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť je v něm řešena otázka dovolacím soudem doposud neřešená a ostatními soudy řešená rozdílně, která by měla být navíc s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 137/03, a rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/2004, rozhodnuta odlišně, než jak učinil odvolací soud. Dovolatelé tak odkazují na závěry Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že ač podle zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, a zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích, zůstala zachována oprávnění k cizím nemovitostem, jakožto i omezení jejich užívání a otázka náhrady za tato omezení v uvedených předpisech není řešena, nemůže oprávněný z věcného břemene využívat věcné břemeno bez přiměřené náhrady. Dovolatelé dále uvádějí, že se v daném případě nejedná o věcná břemena ve smyslu občanského zákoníku, ale o veřejnoprávní omezení vlastnického práva, na něž nelze bez dalšího aplikovat ustanovení občanského zákoníku, přičemž by odporovalo současnému pojetí vlastnického práva, aby žalobci museli toto omezení strpět nadále bezplatně. Dovolatelé rovněž odmítají závěry soudů obou stupňů, že omezení spojená s vlastnictvím předmětných nemovitostí měla být zohledněna v kupní smlouvě, na základě níž pozemky nabyli, a zdůrazňují, že nepožadují vydání bezdůvodného obohacení z důvodu režimu ochranných pásem podle §30 energetického zákona (dovolatelé mají zřejmě na mysli zákon č. 79/1957 Sb.), ale pouze náhradu za omezení vlastnického práva a vydání bezdůvodného obohacení po žalované, které jí vzniká tím, že svými stavbami zabírá část jejich pozemků, tyto stavby jsou přitom využívány k výdělečné činnosti žalované a zároveň její zařízení šířením elektromagnetického pole může negativně ovlivňovat zdravotní stav žalobců. Z uvedených důvodů žalobci navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V tomto případě dovolatelům nelze přisvědčit, spatřují-li zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce, zda vlastníkům pozemků, na nichž se nachází elektrické vedení, přísluší právo na vydání bezdůvodného obohacení a náhrada za omezení vlastnického práva ze strany provozovatele tohoto vedení, neboť rozhodnutí odvolacího soudu lze považovat v tomto směru nejen za souladné s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 28 Cdo 990/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4335/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 103/2006) ale i s dovolateli uváděným nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04, publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 14/2005, svazek 36 (v němž jsou rozvedeny i závěry obsažené v dovolateli uváděném rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 137/03). Citovaný nález Ústavního soudu stejně jako judikatura soudu Nejvyššího vycházejí z toho, že se v případě elektrického vedení jedná o zvláštní zákonné věcné břemeno, které bylo zřízeno podle zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, a ponecháno v platnosti i dalšími předpisy upravujícími problematiku energetických rozvodů: zákonem č. 89/1987 Sb., zákonem č. 222/1994 Sb. a zákonem č. 458/2000 Sb. Samotným užíváním tohoto břemene nemůže dojít k bezdůvodnému obohacení, neboť zde existuje řádný zákonný důvod, na jehož základě oprávněný nabývá prospěch z provozování elektrického vedení velmi vysokého napětí na pozemcích dovolatelů, a není tak naplňována žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák. Z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04, jenž se promítl i do rozhodovací praxe soudu Nejvyššího (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007), dále vyplývá, že i když se jedná o věcné břemeno vzniklé na základě veřejnoprávních předpisů, je v případě absence zvláštní úpravy obsažené v těchto předpisech třeba posoudit věc podle předpisů občanskoprávních. Z obecné občanskoprávní úpravy pak plyne, že k bezdůvodnému obohacení na straně oprávněného z věcného břemene dochází tehdy, pokud oprávněná osoba v rozporu s ustanovením §151n odst. 3 obč. zák. nenese přiměřené náklady na zachování a údržbu věci zatížené věcným břemenem a ponechává je plně na bedrech vlastníka věci. Jak již uvedl odvolací soud, dovolatelé netvrdili takové okolnosti, z nichž by bylo možné dospět k závěru, že se na jejich úkor žalovaná obohatila tím, že neuhrazovala v přiměřené míře náklady na údržbu břemenem zatížené věci, a není tedy důvodu pro závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované.
Rovněž dovolatelům nelze přisvědčit, domnívají-li se, že jim náleží náhrada za omezení vlastnického práva k pozemkům. V tomto ohledu lze opět odkázat na závěry soudů obou stupňů, které vycházely z toho, že nabyli-li žalobci pozemky již zatížené elektrickým vedením, měla být tato skutečnost promítnuta do ceny převáděných pozemků. V souladu se zásadou, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, než sám má, mohl původní vlastník převést pouze vlastnické právo již zatížené zákonným věcným břemenem, a vlastnické právo dovolatelů bylo tudíž od počátku omezené (k aplikaci principu nemo plus iuris transferre potest quam ipse habet při převodu nemovitosti srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 2955/08). Další vlastníci se tedy nemohou domáhat náhrady za omezení svého vlastnického práva, neboť je v plném, tj. věcným břemenem nezatíženém, rozsahu nikdy nenabyli (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1665/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 70, svazek 1/2001). Důvodnost nároku dovolatelů zároveň vylučuje i to, že k uvedenému omezení vlastnického práva došlo ještě před účinností Listiny základních práv a svobod, jejíž subsidiární použití pro dovození práva na náhradu za omezení vlastnického práva v případě, že právo na náhradu není upraveno ve zvláštním předpise, dovodil Ústavní soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97, publikovaný pod č. 88/1998 Sb.). Došlo-li k omezení vlastnického práva před účinností Listiny základních práv a svobod, jak je tomu i v projednávané věci, lze náhradu za toto omezení poskytnout jen v souladu s předpisy účinnými ke dni omezení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2093/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1761, svazek 24/2003). Akcentují-li dovolatelé s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1624/2000, veřejnoprávní aspekt omezení jejich vlastnického práva, nejedná se o skutečnost, která by mohla zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o absenci zákonného důvodu pro přiznání náhrady za omezení vlastnického práva, neboť míra veřejnoprávnosti omezení vlastnického práva žalobců nemůže ovlivnit výše uvedené závěry vylučující důvodnost nároku na náhradu za omezení vlastnického práva. V této souvislosti lze znovu připomenout nález pléna Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04 (k jehož závěrům se Ústavní soud přihlásil např. i v usnesení ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 646/06), v němž Ústavní soud nalezl ústavně konformní výklad §98 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., na základě nějž byla zachována stávající omezení vlastnického práva k nemovitostem vzniklá podle předchozích předpisů upravujících energetická odvětví, právě v podpůrném použití obecné občanskoprávní úpravy věcných břemen zakládající povinnost oprávněného z věcného břemene nést přiměřené náklady na zachování věci zatížené věcným břemenem (viz výše).
Zdůrazňují-li dále dovolatelé zdravotní rizika spojená s vedením velmi vysokého napětí, pak lze uvést, že podle skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení nebyla prokázána nebezpečnost vedení pro zdraví dovolatelů (§237 odst 3, část věty za středníkem, o. s. ř.), kteří nadto neuvedli skutečnosti, z nichž by bylo možné dovozovat, že z tvrzeného ohrožení jejich zdraví vyvozují samostatný nárok, tudíž se dovolací soud touto otázkou zvlášť nezabýval.
S ohledem na uvedené závěry tedy není možné považovat rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. l a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaná žádné náklady nevynaložila.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. září 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu