ECLI:CZ:US:2015:4.US.3675.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3675/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti, 1. V. H. a 2. nezl. S. M., obě zastoupené JUDr. Tomášem Chlebounem, advokátem se sídlem Praha, Paprsková 333/16, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 61 Co 416/2014-202 ze dne 26. září 2014 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 24 Nc 6/2014, 24 P a Nc 453/2014 ze dne 4. srpna 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky se, s odvoláním na porušení čl. 14 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušení Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. října 1980 (publikované ve Sbírce zákonů pod číslem 34/1998 Sb.) a čl. 5, čl. 7 a čl. 8 Úmluvy o právech dítěte domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo v řízení o úpravu poměrů nezletilého dítěte pro dobu před a po rozvodu rozhodováno o návrhu otce na vydání předběžného opatření, spočívajícího ve svěření nezletilé dcery do jeho péče do doby vydání meritorního rozhodnutí.
Okresní soud výrokem I. návrh otce na vydání předběžného opatření, spočívajícího ve svěření nezletilé dcery do jeho péče zamítl a výrokem II. vydal předběžné opatření, kterým se rodičům nezletilé, jakož i jiným osobám, zakazuje vycestovat společně s nezletilou mimo území České republiky. Krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. napadeném odvoláním 1. stěžovatelky potvrdil.
Stěžovatelky nesouhlasí se zákazem vycestování nezletilé mimo území České republiky. Uvádí, že nezletilá je občanem České republiky i Ukrajiny. Matka s nezletilou žije od 2. 11. 2010 na Ukrajině, přičemž nezletilá zde má vytvořeny sociální a rodinné vazby. Nezletilá do České republiky přijela za účelem styku s otcem. V současné době probíhá u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 40 Nc 2511/2014 řízení o navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště, tj. na území Ukrajiny. Stěžovatelky pokazují na rozpornost rozhodnutí krajského soudu mezi výrokem a jeho odůvodněním, jehož důsledkem je právní nejistota účastníků řízení.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelkám i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci v ústavní stížnosti i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh nepřípustný (ve vztahu ke 2. stěžovatelce) a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný (ve vztahu k 1. stěžovatelce).
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda je nezletilá oprávněna podat ústavní stížnost. K podání ústavní stížnosti je ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ústavní soud k tomu připomíná, že v řízení o ústavní stížnosti mohou vystupovat (a ji podávat) pouze fyzické osoby, které mají procesní způsobilost (§63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §20 odst. 1 o. s. ř.), což u nezletilé stěžovatelky splněno není. V daném případě l. stěžovatelka, matka nezletilé 2. stěžovatelky, udělila jejím jménem plnou moc advokátovi k podání ústavní stížnosti, k čemuž však nebyla oprávněna. Nezletilá, která byla v řízení u civilních soudů zastoupena kolizním opatrovníkem - Úřadem městského obvodu Plzeň 3, pak proti rozhodnutí okresního soudu odvolání nepodala, čímž nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Protože v projednávané věci Ústavní soud shledal důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, považoval za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilé stěžovatelce pro řízení před Ústavním soudem (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2634/11, I. ÚS 2768/14, III. ÚS 950/14).
Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí, kterým nevyhověl odvolání 1. stěžovatelky, konstatoval, že obsah výrokové části předběžného opatření míjí účastníky sledovanou úpravu poměrů nezletilé a soud prvého stupně měl rozhodnout o předání nezletilé do péče jednoho z rodičů, což je postup soudní praxí trvale aplikovaný a akceptovaný. Zamítnutí návrhu na předmětnou úpravu však nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté, neboť rozhodnutí o předběžném opatření, ve vztahu k péči o nezletilé dítě, má povahu procesního rozhodnutí, jež může být kdykoliv a bez návrhu změněno či zrušeno. Odvolací soud proto potvrdil napadené rozhodnutí, avšak s tím, že soud prvého stupně znovu rozhodne o zatímní úpravě poměrů nezletilé za současného zrušení zákazu vycestování nezletilé z území České republiky. Tímto způsobem bude podle odvolacího soudu umožněno opětovné posouzení zatímní úpravy poměrů nezletilé předběžným opatřením při respektování rovných práv účastníků řízení.
Ústavní soud dále u Městského soudu v Brně zjistil, že v řízení vedeném pod sp. zn. 40 Nc 2511/2004 o navrácení nezletilé do místa obvyklého bydliště dosud nebylo vydáno meritorní rozhodnutí, neboť při jednání konaném dne 10. 12. 2014 vyvstala potřeba dalšího dokazování ve věci, a to vypracování znaleckého posudku. Další jednání je nařízeno na 10. 3. 2015.
Ze sdělení Okresního soudu Plzeň-město soud zjistil, že řízení o úpravě poměrů nezletilé bylo usnesením ze dne 8. 1. 2015 přerušeno právě s ohledem na probíhající řízení o navrácení nezletilé na Ukrajinu.
Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své předchozí judikatuře (např. sp. zn. III. ÚS 394/01) opakovaně uvedl, že posouzení vlastních podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu. Při rozhodování o nařízení předběžného opatření se přitom nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účelem předběžného opatření je tedy zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000). Ústavní soud rovněž považuje za nutné připomenout, že k přezkumu soudních rozhodnutí o tzv. statusových věcech (tedy včetně věcí rodinných) přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen.
S ohledem na uvedené a s přihlédnutím ke specifikům projednávané věci a stávající procesní situaci Ústavní soud neshledal důvod ke kasačnímu zásahu.
V projednávané věci totiž dosud nebylo ani zatímně rozhodnuto o předání dítěte do péče některého z rodičů. V současné době probíhá řízení o navrácení nezletilé do místa obvyklého bydliště, kde je prováděno podrobné dokazování. Je přitom zřejmé, že soud prvního stupně bude o věci znovu jednat, přičemž je vázán právním názorem odvolacího soudu o nemožnosti řešit zatímní úpravu poměrů nezletilé zákazem vycestování nezletilé z území České republiky. Stejně tak bude vázán závěry vyslovenými v řízení o navrácení nezletilé do místa obvyklého bydliště.
Není proto namístě, aby Ústavní soud jakkoliv předjímal rozhodnutí příslušných soudů, případně svým rozhodnutím přispěl k tomu, že o úpravě poměrů nezletilé by bylo rozhodnuto pouze formálně, aniž by se věcí řádně zabývaly civilní soudy.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že není ostatním soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, s níž souvisí také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu