ECLI:CZ:US:2021:4.US.368.21.1
sp. zn. IV. ÚS 368/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ČEZ ESCO, a. s., sídlem Duhová 1444/2, Praha 4 - Michle, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem, sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2020 č. j. 23 Cdo 1918/2020-481, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 21 Co 219/2018-417 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 28. února 2019 č. j. 112 C 41/2015-368, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Jiřího Nováka, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu stěžovatelčina procesního předchůdce proti vedlejšímu účastníkovi na zaplacení částky 2 042 951 Kč s příslušenstvím. Současně mu byla uložena povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 268 159 Kč. Účastníci řízení mezi sebou uzavřeli smlouvu o dodávce elektřiny do hotelu, který vedlejší účastník provozuje. Při kontrole odběrného místa byla zjištěna chyba v zapojení elektroměru, která výrazně ovlivnila správnost měření. Následně byla provedena kontrolní měření, na jejichž základě byly vystaveny opravné faktury, jež ve svém souhrnu představují žalovanou částku. K prvnímu zamítnutí žaloby došlo rozsudkem okresního soudu ze dne 23. 1. 2018 č. j. 112 C 41/2015-337. Tento rozsudek zrušil Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 21. 8. 2018 č. j. 21 Co 219/2018-352 a uložil okresnímu soudu nařídit jednání a provedení důkazů navržených účastníky. Žalobce se domáhal zaplacení odebrané elektrické energie na základě §4 tehdy účinné vyhlášky č. 82/2011 Sb., o měření elektřiny a o způsobu stanovení náhrady škody při neoprávněném odběru, neoprávněné dodávce, neoprávněném přenosu nebo neoprávněné distribuci elektřiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 82/2011 Sb."). Toto ustanovení může být podle soudu použito pouze v případě prokazatelné závady měřícího zařízení nebo při opravě chybných nebo doplnění chybějících hodnot. Taková situace však podle soudu v dané věci nenastala. Měřící zařízení nemělo podle soudu závadu, údaje z měření jsou k dispozici a odběry vedlejší účastník uhradil.
3. K odvolání stěžovatelky krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. V odůvodnění argumentaci okresního soudu doplnil tak, že v dané věci nešlo o neoprávněný odběr elektrické energie podle §51 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů. Při měření se vycházelo z údajů podle §4 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 82/2011 Sb. Podle dalších odstavců tohoto ustanovení lze přitom podle krajského soudu postupovat pouze tehdy, nejsou-li k dispozici údaje z měřícího zařízení. Měřící zařízení nevykazovalo vady, nebyl předložen protokol autorizované zkušebny nebo zpráva o závadě měřícího zařízení. Nadto krajský soud uvedl, že přiznání žalované částky by bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť vedlejší účastník případnou závadu nikterak nezavinil, nezanedbal žádnou svoji povinnost a nesprávné měření nemohl zjistit. Naopak postup stěžovatelky lze shledat jako liknavý, neboť od namontování zařízení nebyla v místě odběru provedena žádná kontrola, která by případné vadné zapojení mohla zjistit.
4. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V dovolání stěžovatelka vznesla právní otázku, zda lze podle §4 odst. 3 vyhlášky č. 82/2011 Sb. stanovit náhradní hodnoty odebrané energie i v případě opravy chybných hodnot, které jsou k dispozici, a to bez ohledu na skutečnost, zda je měřící zařízení vadné či nikoliv, nezakládá v dané věci přípustnost dovolání. Stěžovatelka totiž tímto zpochybnila pouze jeden z právních závěrů, na nichž bylo rozhodnutí krajského soudu založeno. Bez napadení závěru o přiznání žalobní částky pro rozpor s dobrými mravy nebylo možné podané dovolání meritorně přezkoumat, neboť uvedený závěr obstojí jako důvod zamítnutí stěžovatelčiny žaloby i samostatně.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že okresní soud pochybil, nenapravil-li vady svého prvního rozhodnutí, které mu byly vytčeny odvolacím soudem. Soudy vyšších stupňů pak pochybily v tom, že tento jeho postup aprobovaly. Zamítavý rozsudek okresního soudu je tak postaven na právním hodnocení, které na danou věc vůbec nedopadá (neodpovídá žalobě). Soudy nevzaly v potaz §4 vyhlášky 82/2011 Sb., a neuvedly, z jakého důvodu jej nelze v dané věci aplikovat. Odvolací soud navíc rozhodl zcela nepředvídatelně, neboť v prvním rozhodnutí vytkl okresnímu soudu právě tuto vadu, aby jí v následném rozhodnutí ignoroval, resp. sám prohloubil. Nejvyšší soud se pak podle stěžovatelky dopustil odepření spravedlnosti. Jeho požadavek, aby byly v dovolání napadeny všechny právní otázky, považuje stěžovatelka za absurdní a odporující judikatuře Ústavního soudu (nález ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3206/17 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Navíc je stěžovatelka přesvědčena, že se k argumentaci porušení dobrých mravů vyjádřila, neboť uvedla, že vedlejší účastník si musel být nesprávného měření vědom. Dále stěžovatelka namítá, že došlo k porušení jejího základního práva na ochranu majetku. Dodala vedlejšímu účastníkovi komoditu, za kterou však nebylo nic uhrazeno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario) ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. V první řadě Ústavní soud posoudil postup Nejvyššího soudu, který odmítl stěžovatelčino dovolání, protože nebylo přípustné podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud v opoře o svou judikaturu konstatoval, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá obstojí samostatně, není dovolání přípustné, nebylo-li řešení některé z těchto otázek dovoláním zpochybněno, ač je na nich rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno. Při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením se to pak nemůže nijak projevit v poměrech stěžovatelky. V této situaci se již Ústavní soud nemůže zabývat dalšími námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti, neboť by nemohl na podané dovolání nahlížet jako na řádně vyčerpaný opravný prostředek podle §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (jedna ze samostatně stojících právních otázek obstála).
9. Po zvážení výše uvedených skutečností proto dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska v obou částech argumentace obstojí. Jak již Nejvyšší soud zmínil v napadeném usnesení, je rozhodnutí krajského soudu postaveno na dvou samostatných závěrech. Prvním je nemožnost aplikace §4 odst. 3 vyhlášky č. 82/2011 Sb. v daném případě a druhým je závěr, že přiznání požadované částky stěžovatelce by bylo v rozporu s dobrými mravy. Oba tyto důvody je třeba uznat za samostatně stojící a představující i jednotlivě důvod pro zamítnutí stěžovatelčiny žaloby. Nenapadá-li stěžovatelka kvalifikovaným způsobem v dovolání oba tyto závěry, nelze jejímu dovolání nejen vyhovět, ale není racionální jej ani meritorně projednat. Takový závěr odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, popisující podrobně principy, pode nichž je vedeno řízení o dovolání (viz např. usnesení ze dne 20. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 2198/13, ze dne 10. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 910/19 nebo ze dne 18. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2059/20). Ústavní soud považuje takový požadavek za vyjádření procesní ekonomie a racionality řízení o dovolání. Nemůže-li Nejvyšší soud v řízení o dovolání změnit meritorní výsledek řízení, neboť nebyly v souladu se zákonem napadeny všechny opěrné důvody rozhodnutí odvolacího soudu, postrádá meritorní projednání jen některého z dovolacích důvodů racionální smysl v souladu s jeho subjektivní funkcí dovolání.
10. Konečně i stěžovatelkou zmíněný nález ze dne sp. zn. II. ÚS 3206/17 výslovně uvádí: "Dovolatel zajisté nemusí napadnout všechny právní (typově hmotněprávní) důvody napadeného rozhodnutí, vystavuje se však riziku, že ponechá stranou takový nosný důvod, který obstojí sám o sobě, "izolovaně" postačuje k rozhodnutí a dovolací přezkum by tak ztratil praktický smysl. Ani eventuální přitakání dovolacího soudu tvrzením (právní otázce) dovolatele, vážícím se k některému z jiných důvodů odvolacího soudu, by nepostihlo význam a rozhodovací důsledky nenapadeného nosného důvodu, nevedlo by ke zrušení rozhodnutí, a Nejvyšší soud proto musí dovolání odmítnout jako nepřípustné." Na rozdíl od konkrétní věci, ve které byl vydán citovaný nález, nelze navíc Nejvyššímu soudu vytknout, že by nekriticky převzal strukturu argumentace od odvolacího soudu. V dané věci stojí uvedené závěry zcela samostatně a nemají žádnou vzájemnou právní souvislost.
11. Namítá-li stěžovatelka, že argumentaci o rozporu žaloby s dobrými mravy v dovolání napadla, nelze takovému tvrzení přisvědčit. Jednak stěžovatelka tento závěr nenapadla kvalifikovaným způsobem (nikoli vadně), s vymezením předpokladů přípustnosti podle §237 o. s. ř. Dále se její tvrzení o vědomosti vedlejšího účastníka o nesprávném měření elektřiny z větší části míjí se závěrem odvolacího soudu, který klade důraz více na zavinění jednotlivých účastníků a "liknavost" stěžovatelky (sc. u bezdůvodného obohacení není zavinění významné).
12. A konečně, stěžovatelkou uvedené tvrzení představuje pouze nepodloženou (a nerozvedenou) polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, k níž neexistují žádné důkazní podklady. Lze tedy uzavřít, že stručné tvrzení o vědomosti vedlejšího účastníka nepředstavuje kvalifikovaně uplatněnou námitku v řízení o dovolání.
13. Odmítnutí dovolání (ve vadné části) výše uvedeným způsobem má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku krajského soudu, které rozhodnutí dovolacího soudu předchází. Bylo-li totiž dovolání takto (řádně) odmítnuto, nestalo se tak z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil" (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Proto v části, ve které se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudků krajského a okresního soudu, není ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná, neboť stěžovatelka (řádně) nevyčerpala všechny procesní prostředky, které měla k ochraně svých práv k dispozici.
14. Ústavní soud tak uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil sub 1 namítané porušení základního práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve spojení s tímto závěrem v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu