ECLI:CZ:US:2012:4.US.3692.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3692/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele T. M., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu ve Zlíně č. j. 174476/01/303912/2629 ze dne 30. 8. 2001, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně č. j. FŘ-110-7044/2001-0107/PH ze dne 3. 10. 2002, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 394/2002-27 ze dne 10. 1. 2005, rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 90/2005-64 ze dne 12. 4. 2006, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 132/2006-65 ze dne 3. 7. 2008, rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 128/2008-113 ze dne 1. 9. 2009, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 132/2006-137 ze dne 27. 11. 2009 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 30/2010-177 ze dne 19. 10. 2010, takto:
I. Řízení o ústavní stížnosti se v části, ve které směřovala proti rozsudkům Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 394/2002-27 ze dne 10. 1. 2005 a č. j. 29 Ca 132/2006-65 ze dne 3. 7. 2008, zastavuje.
II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 12. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil porušení jeho práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v řízeních před správními soudy uvedených v záhlaví (výrok I.), jakož i porušení jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny zapříčiněné v záhlaví uvedenými rozhodnutími finančních orgánů a správních soudů, a proto všechna tato rozhodnutí zrušil (výrok II.).
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 30/2010-177 ze dne 19. 10. 2010 a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. 29 Ca 132/2006-137 ze dne 27. 11. 2009 (dostupné na http://www.nssoud.cz) bylo zjištěno, že dne 29. 6. 1999 (dle právě citovaných rozhodnutí; odlišně dle ústavní stížnosti stěžovatele dne 28. 6. 1999) byla u stěžovatele zahájena daňová kontrola zaměřená mimo jiné i na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1998. Po jejím skončení následně Finanční úřad ve Zlíně dne 30. 8. 2001 vydal dodatečný platební výměr č. j. 174476/01/303912/2629, doměřující stěžovateli na dani z příjmů za uvedené zdaňovací období částku 1.884.113,- Kč. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně (dále jen "finanční ředitelství") č. j. FŘ-110-7044/2001-0107/PH ze dne 3. 10. 2002, které stěžovatel posléze napadl žalobou u krajského soudu. Rozsudkem krajského soudu č. j. 29 Ca 394/2002-27 ze dne 10. 1. 2005 byla žaloba zamítnuta, avšak toto rozhodnutí bylo později zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 90/2005-64 ze dne 12. 4. 2006, a to z důvodu nezákonného rozhodnutí věci bez nařízení jednání. Nový zamítavý rozsudek krajského soudu č. j. 29 Ca 132/2006-65 ze dne 3. 7. 2008 byl rovněž zrušen Nejvyšším správním soudem, a to jeho rozsudkem č. j. 2 Afs 128/2008-113 ze dne 1. 9. 2009, tentokrát pro neposouzení otázky prekluze práva na vyměření (doměření) daně. Krajský soud pak svým posledním rozhodnutím ve věci č. j. 29 Ca 132/2006-137 ze dne 27. 11. 2009 žalobu stěžovatele opět zamítl, přičemž následná kasační stížnost stěžovatele již byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 30/2010-177 ze dne 19. 10. 2010 zamítnuta.
Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřoval ve třech okolnostech předcházejícího řízení před finančními orgány a správními soudy: v protiústavním zahájení daňové kontroly, v neprovedení navržených výslechů svědků (respektive ve vadách dokazování) a v nepřiměřené délce soudního řízení. Daňová kontrola představovala protiústavní zásah do jeho základních lidských práv a svobod s ohledem na to, že při jejím zahájení mu nebyly správcem daně sděleny žádné konkrétní důvody pro její zahájení; tyto nejsou obsaženy ani v protokolu o ústním jednání při zahájení daňové kontroly. Uvedený závěr, tedy protiústavnost zahájení daňové kontroly při neexistenci, respektive nesdělení konkrétních důvodů pro takový postup dotčenému daňovému subjektu, stěžovatel dovodil s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 ze dne 18. 11. 2008, jímž argumentoval již v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy však závěry obsažené v citovaném nálezu Ústavního soudu náležitě nerespektovaly, Nejvyšší správní soud se od nich dokonce výslovně odchýlil, a to aniž by se s nimi dostatečně vypořádal. Tímto postupem obecné soudy porušily čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Protiústavní zahájení daňové kontroly pak mělo za následek, že takto získané důkazní prostředky byly získány nezákonně, a jejich shromážděním a použitím v řízení před finančními orgány a správními soudy tedy došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Protiústavně zahájená daňová kontrola dále nemohla vést ani k zákonnému přetržení prekluzivní lhůty, tudíž k vyměření daně došlo až po jejím marném uplynutí, čímž bylo porušeno základní právo stěžovatele vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny.
Stěžovatelovo právo na spravedlivý proces bylo porušeno také postupem finančních orgánů a obecných soudů v souvislosti s dokazováním, když tyto stěžovateli zejména neumožnily provedení důkazů rozhodných k prokázání jeho tvrzení a vyvrácení pochybností správce daně, respektive k prokázání nezákonnosti rozhodnutí finančního ředitelství v soudním řízení. Stěžovatel v obou řízeních navrhoval výslech svědků V. a H., zaměstnanců jednoho ze svých subdodavatelů (KOREX s. r. o.), respektive svého odběratele (Barum Continental s. r. o.), jimiž chtěl prokázat, že v rámci své podnikatelské činnosti prováděl opravy forem na výrobu pneumatik prostřednictvím několika subdodavatelů, přičemž pak uplatňoval náklady odpovídající fakturám od těchto subdodavatelů. Právě tento postup se totiž později stal předmětem pochybností správce daně a výslechy obou svědků mohly tyto pochybnosti rozptýlit. Správce daně je však neprovedl, stejně tak finanční ředitelství v odvolacím řízení, přičemž ani jeden orgán svůj postup nezdůvodnil. Tuto vadu uznal dokonce i krajský soud, nicméně rozhodnutí finančního ředitelství jako nepřezkoumatelné v návaznosti na uvedené zjištění nezrušil. Krom toho krajský soud, podobně jako finanční orgány před ním, nevyhověl shora zmíněným důkazním návrhům stěžovatele, a to s poukazem na značný časový odstup od rozhodného období a nadbytečnost navržených výpovědí, které by nemohly vyvrátit závěry správce daně. S takovým odůvodněním se ovšem stěžovatel nemohl ztotožnit, neboť nelze předvídat, kolik by si toho svědci mohli pamatovat, a časový odstup mu nelze přičítat k tíži. Nelze souhlasit ani s druhým argumentem krajského soudu, který vycházel jen z toho, že se stěžovateli nepodařilo prokázat uskutečnění provedení prací ani jinými důkazními prostředky. Stěžovatel totiž chtěl svá tvrzení prokázat právě těmito důkazy, které by tak změnily stávající důkazní situaci; přitom krajský soud si nemohl být jist, že by se to stěžovateli za pomocí těchto důkazů nepodařilo, byť se mu to jevilo málo pravděpodobným. Navíc byl v řízení před finančními orgány proveden výslech jiného zaměstnance společnosti Barum Continental s. r. o., svědka H., což činí závěr správních soudů o nadbytečnosti výslechu svědka H. nekonzistentním a nedůvodným. Stěžovatel dále kritizoval postup správních soudů při přezkumu rozhodnutí finančního ředitelství i v tom smyslu, že soudy vyšly ze svědeckých výpovědí provedených před finančními orgány, tyto výpovědi tedy neprovedly samy v souladu se zásadou bezprostřednosti, což bylo v rozporu s principem tzv. plné jurisdikce ve správním soudnictví. Navíc až krajský soud provedl řádné hodnocení svědeckých výpovědí provedených před finančními orgány, které je ve svých rozhodnutích samy zhodnotily naprosto nedostatečně. Nedostatečným nadto bylo i samotné provedení výslechů finančními orgány, takže některé otázky zůstaly neobjasněny; některých výslechů se stěžovatel ani nemohl účastnit (přičemž jeden z nich byl proveden dokonce formou místního šetření dožádaným správcem daně), přestože tyto svědecké výpovědi mohly potvrdit jeho tvrzení. V souladu s principy spravedlivého procesu proto v soudním řízení měly být navrhované výslechy náležitým způsobem provedeny znovu anebo mělo být rozhodnutí finančního ředitelství zrušeno. Tak se však nestalo, čímž tedy obecné soudy stěžovateli fakticky znemožnily prokázání jeho tvrzení a porušily jeho právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Konečně stěžovatel upozornil i na skutečnost, že žalobu ke krajskému soudu podal již dne 3. 12. 2002, řízení o této žalobě ovšem bylo definitivně ukončeno až rozhodnutím Nejvyššího správního soudu doručeným právnímu zástupci stěžovatele dne 27. 10. 2010. Takto nepřiměřeně dlouhá celková doba soudního řízení (včetně počtu rozhodnutí vydaných v jejím průběhu) porušila stěžovatelovo právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny. S ohledem na všechny výše popsané důvody tedy stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak shora uvedeno.
II.
Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, byl povinen zkoumat, zda byla ústavní stížnost podána včas, zda byla přípustná a zda splňovala i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost směřuje proti všem meritorním rozhodnutím, která byla vydána jak v daňovém, tak v soudním řízení. Přitom však rozsudky krajského soudu č. j. 29 Ca 394/2002-27 ze dne 10. 1. 2005 a č. j. 29 Ca 132/2006-65 ze dne 3. 7. 2008 již byly v průběhu soudního řízení zrušeny rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 90/2005-64 ze dne 12. 4. 2006 a č. j. 2 Afs 128/2008-113 ze dne 1. 9. 2009, tudíž tato rozhodnutí již nadále právně neexistují. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než postupovat podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a řízení o ústavní stížnosti v části směřující proti zmíněným již zrušeným rozsudkům krajského soudu zastavit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 126/96, či usnesení ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. III. ÚS 793/06; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
du
III.
Ve zbylé části byla ústavní stížnost posouzena jako splňující všechny zákonné podmínky a náležitosti, a proto mohl Ústavní soud přistoupit k jejímu meritornímu přezkumu. Poté, co tak učinil, shledal, že ústavní stížnost v této části není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jejich ochraně zasáhnout. O takový případ se ovšem v projednávané věci nejedná.
Ústavní soud úvodem dále zdůrazňuje, že téměř totožnými námitkami, jaké v posuzovaném případě uplatnil stěžovatel, se již zabýval v řízení o obdobné ústavní stížnosti jeho bratra R. M., které bylo ukončeno usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 3690/10. Ústavní soud přitom nevidí důvodu k odchýlení se od názorů vyslovených v citovaném rozhodnutí, a tak na něj v bližších podrobnostech odkazuje, přičemž dále shrnuje pouze stěžejní body své argumentace.
Stěžovatel ve své stížnosti napadl rozhodnutí finančních orgánů i správních soudů s ohledem na tři hlavní skutečnosti: nezákonné zahájení daňové kontroly, vady v procesu dokazování před finančními orgány i před správními soudy a nepřiměřenou délku soudního řízení (tato námitka se z povahy věci vztahovala pouze k neústavnosti postupu obecných soudů). Co se týče první stěžovatelovy námitky, jeho argumentace se v této části opírala zejména o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 ze dne 18. 11. 2008, jehož závěry správní soudy podle stěžovatele nerespektovaly. Zde nutno podotknout, že tyto závěry byly posléze překonány samotným Ústavním soudem, který se od nich odchýlil v souladu s §23 zákona o Ústavním soudu ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11 ze dne 8. 11. 2011 (publikováno pod č. 368/2011 Sb.). V něm dovodil, že zahájení daňové kontroly správcem daně bez konkrétními skutečnostmi podloženého podezření, že daňový subjekt nesplnil řádně svou povinnost, není v rozporu s principy proporcionality a minimalizace zásahů veřejné moci ani v rozporu s principem realizace pravomoci dle čl. 2 odst. 2 Listiny, kteréžto principy samozřejmě musí být respektovány i při postupu správce daně. S ohledem na citované stanovisko tak Ústavní soud v projednávaném případě musí uzavřít, že zahájení daňové kontroly, aniž by stěžovateli byly sděleny konkrétní důvody pro takový postup, neshledal nezákonným. Z toho dále plyne, že zahájením daňové kontroly došlo i k přetržení běhu prekluzivní lhůty, a tedy následně k včasnému vyměření (doměření) daně, a že důkazy použité v následném řízení, jež vzešly z daňové kontroly, byly rovněž zákonnými. Tudíž nedošlo k porušení stěžovatelových práv podle čl. 11 odst. 1 a 5 ani čl. 36 odst. 1 Listiny.
Druhá námitka stěžovatele směřovala vůči způsobu provedení, respektive neprovedení některých důkazů, jež stěžovatel v daňovém a posléze i v soudním řízení navrhoval k prokázání svých tvrzení, jakož i vůči způsobu jejich hodnocení v těchto řízeních. Ani zde však Ústavní soud nemohl stěžovateli přisvědčit. Jeho výtky byly již předmětem posuzování před obecnými soudy, přičemž zejména krajský soud se s nimi ve svém rozhodnutí č. j. 29 Ca 132/2006-137 ze dne 27. 11. 2009, rekapitulujícím i relevantní obsah svých předešlých rozhodnutí v dané věci zrušených Nejvyšším správním soudem, velmi zevrubně vypořádal a své konečné rozhodnutí podložil přesvědčivým odůvodněním. Postup krajského soudu v této otázce byl ostatně aprobován i Nejvyšším správním soudem. Ústavní soud tedy na tomto místě pouze odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku krajského soudu v posuzované věci a dodává, že ani v tomto ohledu neshledal porušení stěžovatelova základního práva podle §36 odst. 1 Listiny postupem finančních orgánů a správních soudů.
Konečně k poslední námitce stěžovatele, týkající se nepřiměřené délky soudního řízení, Ústavní soud konstatuje, že v tomto případě by se jednalo o tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci (v podobě průtahů v řízení). Ten však lze ústavní stížností napadnout, jen pokud je aktuální, respektive stále trvá. Vzhledem k tomu, že řízení před obecnými soudy ve věci stěžovatele již bylo ukončeno, uvedená podmínka v jeho případě není splněna. Stěžovatel se naopak ochrany svého práva garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny může domáhat postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (viz také výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3690/10, odkazující v tomto například na nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2519/07, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 48, nález č. 19, str. 205 a násl.). Z toho vyplývá, že tato námitka stěžovatele je námitkou nepřípustnou.
Jelikož Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, resp. v části směřující proti průtahům v řízení jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního sou