Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.10.2001, sp. zn. IV. ÚS 37/01 [ nález / ČERMÁK / výz-2 ], paralelní citace: N 154/24 SbNU 133 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:4.US.37.01

sp. zn. IV. ÚS 37/01 Nález Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2001 v senátě ve věci ústavní stížnosti B. H., t. č. ve Věznici, P. P. 10, 471 27 Stráž pod Ralskem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2000, čj. 6 To 544/2000 - 189, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 2. 2001, čj. 6 T 136/2000 - 226, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, čj. 61 To 144/2001 - 244, za účasti 1) Městského soudu v Praze, 2) Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2000, čj. 6 To 544/2000 - 189, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 2. 2001, čj. 6 T 136/2000 - 226, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, čj. 61 To 144/2001 - 244, se zrušují. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozsudkem Obvodního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2000, čj. 6 T 136/2000 - 173, byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl podle §57a odst. 1 trestního zákona uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dobu 5 let. Městský soud v Praze rozhodl o následném stěžovatelově odvolání ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 23. 11. 2000 tak, že odvolání do výroku o vině zamítl jako bezdůvodné a v celém rozsahu zrušil výrok o trestu a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dne 27. 2. 2001 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že stěžovateli za výše uvedený trestný čin uložil trest odnětí svobody v délce 4 let a zařadil ho do věznice s ostrahou. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001 pouze s tou změnou, že stěžovatel byl vzhledem ke svým osobním poměrům zařazen pro výkon trestu do věznice s dozorem. Stěžovatel uvádí, že mu je kladeno za vinu, že v průběhu roku 1999, převážně v Praze 2 na náměstí I. P. Pavlova v baru No 99, prodával drogu, a to K. S., cca denně 1 dávku za 200,-- Kč, a F. J. za 200,-- - 400,-- Kč, cca jednou až dvakrát týdně po pěti psaníčcích. Stěžovatel popírá svoji vinu a tvrdí, že jeho odsouzení je založeno výhradně na výpovědi dvou údajných narkomanů, kteří ho identifikovali způsobem, který je v rozporu s trestním řádem. Rovněž dle jeho názoru neexistují důvody, proč by před ním měla být tajena totožnost těchto dvou svědků, kteří nikdy neuvedli, že by jim bylo vyhrožováno či působena jakákoli újma. Stěžovatel považuje závěry Městského soudu v Praze, obsažené v jeho rozhodnutí ze dne 23. 11. 2000, za nesprávné a nepřesvědčivé, neboť nemají oporu v zákoně a jejich odůvodnění se mu jeví jako účelové. V tomto rozhodnutí se znovu konstatuje, že u stěžovatele byla zajištěna tzv. psaníčka, v nichž byla zjištěna přítomnost heroinu (v 8 ks) a pervitinu (ve 2 ks), byla však naprosto pominuta skutečnost, že nikdo nezjišťoval čistou hmotnost těchto dvou látek. Stěžovatel upozorňuje, že celková hmotnost obsahu psaníček obsahujících stopy heroinu byla celkem 0,530g a hmotnost psaníček se stopami pervitinu činila 0,164g. Stěžovatel tvrdí, že jak v řízení před obecnými soudy, tak v přípravném řízení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v ustanoveních čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že dále bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a to tím, že rozhodné důkazy byly opatřeny v rozporu se zákonem, neboť v případně rekognic bylo údajně porušeno ustanovení §93 odst. 2 trestního řádu, a dále že důkazy provedené výpověďmi utajovaných svědků nemají oporu v zákoně, neboť nebyly splněny zákonné podmínky stanovené pro tento způsob dokazování. Stěžovatel dále tvrdí, že přípravné řízení trpělo takovými procesními vadami, že důkazy získané provedenými rekognicemi neměly být při hlavním líčení vůbec brány v úvahu. Nejprve totiž proběhla rekognice podle fotoalba, aniž by před její realizací svědkové popsali osobu, od které nakupovali drogy. Tento postup je však v příkrém rozporu s ustanovením §93 odst. 2 trestního řádu, na což také obvodní soud poukázal ve svém usnesení ze dne 29. 2. 2000, čj. 2 T 43/2000 - 86, kterým rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Teprve poté proběhly rekognice in natura, avšak i jejich provedení bylo dle názoru stěžovatele v rozporu s citovaným zákonným ustanovením a ustálenou judikaturou, neboť byl postaven mezi chlapce ve věku 15 - 17 let, jejichž výška se od jeho lišila nejméně o 10 cm a jejichž vzhled se fyziognomicky od jeho vzhledu výrazně lišil. Dále pak nebyl respektován požadavek soudu z výše zmíněného usnesení o doplnění odborného vyjádření ke stanovení obsahu čisté látky v nalezených vzorcích a v této souvislosti o doplnění vyjádření znalců z oboru psychiatrie. Stěžovatel uvádí, že dle publikované judikatury by rekognice dle fotoalba měly probíhat pouze tehdy, když není možné provést rekognici in natura. V daném případě však taková rekognice provedena být mohla, neboť veškeré důkazy byly prováděny až po vzetí stěžovatele do vazby dne 19. 11. 1999. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na publikovanou judikaturu, vyjmenovává konkrétní soudní rozhodnutí a připomíná, že důkaz získaný v rozporu se zákonem nelze jako důkaz použít. Dále stěžovatel uvádí, že výrok o jeho vině byl založen na výpovědích dvou svědků, kteří, ačkoliv byli vyzváni k popisu osoby, od které kupovali drogy, neuvedli takový nepřehlédnutelný rys, jako je mateřské znaménko o průměru více než 1 cm na levé přední straně stěžovatelova krku nad úrovní límce. Žádný z těchto dvou svědků vystupujících pod změněnou identitou se nezmínil o tom, že by mu bylo vyhrožováno v souvislosti se svědectvím proti osobě, která mu prodávala drogy. Na dotaz při hlavním líčení odpověděl svědek J. F., že pod změněnou identitou vystupuje z obavy, aby mu nebylo vyhrožováno. Požadavek stěžovatele, aby při hlavním líčení byl slyšen i druhý svědek, který se ho neúčastnil z důvodu údajné hospitalizace, byl zamítnut jako nedůvodný. Dle stěžovatelova názoru však v tomto případě nebyly splněny podmínky pro utajení totožnosti svědka požadované ustanoveními §55 odst. 2 a §209 odst. 1 trestního řádu. V průběhu celého řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by odůvodňoval utajení totožnosti svědků, které tak bylo provedeno pouze na základě jejich neodůvodněného přání. Ani důvody uváděné v odsuzujícím rozsudku, dle stěžovatelova názoru, nemohou obstát před zákonnými kritérii. Dle jeho mínění tak došlo ke zneužití institutu utajení svědka a k porušení zásady rovnosti zbraní vyjádřené v čl. 37 odst. 3 Listiny. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp.zn.ÚS Pl 4/1994, a na judikát Evropského soudu pro lidská práva z 26. 3. 1996 ve věci Doorsen vs. Nizození, kde se mimo jiné uvádí, že "odsouzení nemůže být založeno výlučně a ani v rozhodující míře na anonymních výpovědích". Na základě těchto skutečností stěžovatel tvrdí, že důkazy použité proti němu byly zčásti opatřeny a provedeny způsobem odporujícím zákonu, a tím byla porušena jeho práva zaručená mu Ústavou ČR, Listinou a Úmluvou. Proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Obvodní soud pro Prahu 2 se ve svém vyjádření z 5. 9. 2001 odvolal na obsah svých rozhodnutí z 3. 10. 2000 a 27. 2. 2000, podrobně zdůvodňujících vinu stěžovatele. Dále uvedl, že rekognice, i když v obráceném pořadí, proběhly v souladu se zákonem, a že také žádost svědků o utajení byla plně opodstatněna. Obvodní soud důsledně respektoval všechna práva stěžovatele, když navzdory návrhu státního zástupce mu ani neuložil trest vyhoštění. Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, když dle jeho názoru byla vina stěžovatele prokázána, neboť svědci byli se stěžovatelem v častém osobním styku a pravidelně si u něho kupovali drogu. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2 i Městské státní zastupitelství v Praze se vzdaly postavení vedlejšího účastníka. Z obsahu spisu sp. zn. 6 T 136/2000 Obvodního soudu pro Prahu 2 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 3. 10. 2000, čj. 6 T 136/2000 - 173, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem výše popsaným, za který mu byl uložen trest, jak bylo rovněž výše uvedeno. Městský soud v Praze rozhodl o následném stěžovatelově odvolání výše citovaným, ústavní stížností napadeným, usnesením ze dne 23. 11. 2000, čj. 6 To 544/2000 - 189, tak, že odvolání do výroku o vině zamítl jako bezdůvodné a v celém rozsahu zrušil výrok o trestu a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dne 27. 2. 2001 rozhodl o trestu Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadeným rozsudkem, čj. 6 T 136/2000 - 226. Toto rozhodnutí pak bylo s výše popsanou změnou potvrzeno ústavní stížností napadeným rozsudkem městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, čj. 61 To 144/2001 - 244. Námitky stěžovatele lze rozdělit do dvou skupin. První z nich tvoří nesouhlas s postupem orgánů činných v trestním řízení při provádění rekognice a druhou problematika utajení totožnosti svědků a jeho negativní vliv na možnosti obhajoby stěžovatele. Ústavní soud shledal námitky stěžovatele důvodnými a dle jeho názoru se v přípravném řízení a v hlavním líčení vyskytly takové vady, které ve svých důsledcích zakládají neústavnost napadených rozhodnutí. Z dlouhodobě ustálené judikatury vyplývá, že má-li se výslechem svědka zjistit totožnost pachatele, vyzve se svědek, aby jej popsal. Potom osoba, která je podezřelá, že je pachatelem, mu má být ukázána mezi několika osobami podobného vzhledu. Rekognice osoby pouze na základě fotografie lze použít jen v případě, není-li rekognice "in natura" možná, např. proto, že podezřelá osoba není zjištěna (Nejvyšší soud ČSR, Rt 28/86, 5 Tz 2/85, Sb.s.r. 86, 4-5: 239), tedy i tehdy, jestliže je prováděno pátrání v širokém okruhu osob, kdy je v podstatě osoba podezřelého tímto postupem z mnoha osob přicházejících v úvahu teprve zjišťována a provádění opakovaných rekognicí "in natura" postupně s mnoha osobami by bránilo řádnému postupu při prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, popř. jiných podnětů k trestnímu stíhání, ve smyslu účelu trestního řízení (Nejvyšší soud ČR, 2 Tzn 90/97, PrRo. 98, 5: 245). Z uvedeného je zřejmé, že tento judikaturou vyžadovaný postup nebyl ve stěžovatelově případě dodržen, což konstatoval ve svém usnesení ze dne 29. 2. 2000, čj. 2 T 43/2000 - 86, i Obvodní soud pro Prahu 2, kterým byla trestní věc stěžovatele vrácena státnímu zástupci k došetření, i Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 17. 3. 2000, čj. 6 To 126/2000 - 94. Byla totiž provedena pouze rekognice na základě fotografií, přičemž ani jeden ze svědků před touto rekognicí stěžovatelův vzhled nepopsal. Na základě zmíněných rozhodnutí byla dne 24. 5. 2000 provedena rekognice "in natura", při které oba výše jmenovaní svědkové stěžovatele poznali a před kterou zevrubně popsali jeho vzhled. Je ovšem pravdou, že ani jeden z nich se v tomto popisu nezmínil o dobře viditelném mateřském znaménku na stěžovatelově krku. Rekognice "in natura" byla tedy provedena, Ústavní soud má však za to, že tato rekognice nebyla provedena řádně, neboť z její fotodokumentace a z protokolu o rekognici vyplývá, že stěžovatel byl postaven mezi čtyři osoby, z nichž nejstarší byla o více než 13 let mladší než on, a že se tedy tyto osoby od stěžovatele svým věkem, a tudíž i vzhledem, nápadně lišily. Tato skutečnost provedenou rekognici výrazně znevěrohodňuje, přičemž tato rekognice představovala jeden ze stěžejních důkazů svědčících proti stěžovateli. Další okolností, která vedla Ústavní soud k závěru o neústavnosti napadených rozhodnutí, je utajení totožnosti obou svědků, aniž by byly uvedeny jakékoli konkrétní důvody svědčící o tom, že by těmto svědkům či osobám jim blízkým zřejmě hrozila újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí, porušení jejich základních práv, ani že ochranu svědka by nebylo možné zajistit jiným vhodným způsobem tak, jak to vyžaduje ustanovení §55 odst. 2 trestního řádu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že smyslem práva na veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnou obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace důkazů, směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti. Tato verifikace v případě svědecké výpovědi obsahuje dva komponenty: prvním je prověření pravdivosti skutkových tvrzení, druhým je potom možnost prověření věrohodnosti svědka. Instituce anonymních svědků tudíž omezuje možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho věrohodnosti. Omezuje tedy jeho práva na obhajobu, je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu i s principem rovnosti účastníků. K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. V případě závěru o opodstatněnosti priority jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících základních práv, je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využití všech možností minimalizace zásahu do druhého z nich. Tento závěr lze odvodit i z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, a sice v tom smyslu, že základních práv a svobod musí být šetřeno nejenom při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod, nýbrž analogicky rovněž v případě jejich vzájemné kolize (Pl. ÚS 4/94). Za rozhodující kritéria ústavnosti institutu výslechu svědka pod utajením nutno pokládat jednak dodržení zásady subsidiarity (výslech svědka pod utajením má své místo toliko tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak), jednak nezbytnost minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž při provedení důkazu svědkem pod utajením nepochybně dochází zřetelnou kolizí mezi zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a důvodnou snahou ústavodárce i zákonodárce chránit demokratickou společnost před vzrůstem kriminality a zejména organizovaným zločinem na straně druhé. Požadavky proporcionality je však nutno vztáhnout nejen k činnosti zákonodárné, ale rovněž v neztenčené míře platí i v oblasti moci soudní; obecný soud je proto povinen ve své rozhodovací činnosti obě v kolizi stojící hodnoty pečlivě zvažovat, a to za přísně restriktivní aplikace ustanovení zákona - §55 a §209 trestního řádu (III. ÚS 210/98). Z uvedeného tedy vyplývá, že omezit právo obviněného či obžalovaného na obhajobu utajením totožnosti svědka lze jen v zájmu zachování základních práv tohoto svědka. Slovy zákona, zjištěné okolnosti musí nasvědčovat tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv. Ze spisového materiálu však není patrné, že v případě svědků J. F. a K. S. byly takové okolnosti zjištěny či zjišťovány. Jejich totožnost byla utajena pouze na základě jejich přání při výslechu v přípravném řízení, aniž by se orgány činné v trestním řízení důvodností takového kroku zabývaly. Pouze u hlavního líčení svědek J. F. odůvodnil utajení své totožnosti obavou, aby mu nebylo vyhrožováno. Ústavní soud má za to, že v tomto případě orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s ustanovením §55 odst. 2 trestního řádu. Naopak u hlavního líčení stačí k utajení totožnosti svědka či k vykázání obžalovaného po dobu výslechu svědka z jednací síně pouhá obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, nebo jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí. Shodně bylo judikováno rovněž v rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 104/96, kde se mimo jiné konstatuje, že předseda senátu (příp. samosoudce) má podle novely trestního řádu provedené zákonem č. 152/1995 Sb. s účinností od 1. 9. 1995 v rámci svých oprávnění k řízení hlavního líčení (§203 odst.1 trestního řádu) po jeho zahájení možnost učinit opatření na ochranu svědka. Otázku nutnosti ochrany svědka u hlavního líčení řeší soud samostatně podle konkrétních okolností projednávaného případu, přičemž k takovému postupu stačí již pouhá obava, že v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu. Z uvedeného tedy vyplývá, že je třeba činit rozdíl mezi utajením totožnosti svědka v hlavním líčení a utajením jeho totožnosti v přípravném řízení, když v druhém případě zákon stanoví mnohem přísnější podmínky. Další okolností, která vedla Ústavní soud k tomu, aby podané ústavní stížnosti vyhověl, byla skutečnost, že ačkoli zákon požaduje, aby soud i bez návrhu učinil všechny potřebné úkony k ověření věrohodnosti u hlavního líčení vyslechnutého svědka, jehož totožnost byla podle ustanovení §55 odst. 2 trestního řádu utajena (§209 odst. 2 trestního řádu), ze spisového materiálu nevyplývá, že by tak obecný soud učinil. Pouze v odůvodnění odsuzujícího rozsudku ze dne 3. 10. 2000, čj. 6 T 136/2000 - 173, Obvodní soud pro Prahu 2 konstatuje, že svědci K. S. aj. F. neměli s obžalovaným žádné nevyřízené účty, ani nebyli vedeni snahou se jakýmkoli způsobem mstít, a tedy neměli důvod označit stěžovatele jako dealera, pokud by tomu tak skutečně nebylo, že jeho zatčením ztratili dobrého dealera, který jim poskytoval pravidelně kvalitní drogu, a že vypovídali zcela spontánně, stěžovatele popsali v detailech tak, že nemohl být zaměněn s jinou osobou a označili ho jak při rekognici podle fotografií, tak při rekognici "in natura". To však, dle názoru Ústavního soudu, neznamená, že obecný soud dostál své povinnosti vyplývající z ustanovení §209 odst. 2 trestního řádu Na základě tohoto ustanovení by měl zejména pečlivě prověřit vztah mezi svědky a stěžovatelem, prověřit stěžovatelovy námitky vůči věrohodnosti svědků a provést za tím účelem všechny nezbytné důkazy (např. vyžádáním opisů rejstříku trestů, zpráv o pověsti, znaleckým vyšetřením duševního stavu svědka ve smyslu §118 trestního řádu atd.). V neposlední řadě považuje Ústavní soud za nutné zmínit skutečnost, že ve výrokové části ústavní stížností napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2000, čj. 6 To 544/2000 - 189, chybí výrok o vině stěžovatele, neboť se v něm zmiňuje pouze o výroku o trestu. Teprve z odůvodnění tohoto rozhodnutí je patrné, že s výrokem o vině se tento soud ztotožnil. Jde bezpochyby pouze o formální vadu uvedeného rozhodnutí, která je ovšem rovněž závažná, vezmeme-li v úvahu skutečnost, že výroková část je nejpodstatnější součástí každého soudního rozhodnutí. Na základě výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy a orgány činné v trestním řízení při projednávání stěžovatelovy věci nedodržely postup stanovený jim zákonem, a tím porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 3 písm d) Úmluvy podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 22. října 2001