ECLI:CZ:US:2017:4.US.3731.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3731/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti Scatec Solar PV1, s. r. o., se sídlem v Praze 6, Na Zátorce 590/12, zastoupené JUDr. Petrem Kališem, Ph.D., advokátem AK CHSH Kališ & Partners s. r. o., se sídlem v Praze 1, Týn 1/639, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2016 č. j. 7 Afs 183/2016-34 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2016 č. j. 9 Af 39/2013-66, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 10. 11. 2016 se Scatec Solar PV1, s. r. o., (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dále jen "solární odvod") podle §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění účinném pro rozhodné období (dále jen "zákon o podpoře").
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně je vlastníkem a provozovatelem fotovoltaické elektrárny v obci Hrušovany a vyrobenou elektřinu dodávala do distribuční sítě společnosti E. ON distribuce, a. s. (dále jen "plátce daně"). Předmětem sporu se staly platby za elektřinu za období červenec roku 2012. Plátce daně totiž nevyplatil žalobkyni celou fakturovanou částku za dodanou elektřinu, ale srazil z ní částku ve výši odvodu elektřiny ze slunečního záření (dále jen "solární odvod") podle §7a a násl. zákona o podpoře.
Dne 24. 6. 2013 rozhodnutím č. j. 16942/13/5000-14203-706599 Odvolací finanční ředitelství, se sídlem v Brně (dále jen "žalovaný") zamítlo odvolání žalobkyně a potvrdilo rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále jen "správce daně") ze dne 1. 11. 2012 č. j. 72817/12/013063303318, jímž správce daně zamítl její stížnost ze dne 22. 10. 2012 na postup plátce daně při výběru solárního odvodu podle §237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.
Dne 13. 7. 2016 rozsudkem č. j. 9 Af 39/2013-66 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2013 č. j. 16942/13/5000-14203-706599 zamítl. Správní soud uvedl, že tvrzení žalobkyně obsažená v žalobních bodech již byla posuzována a řešena ustálenou judikaturou správních soudů, včetně Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, zejména nálezem posledně uvedeného soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.), který neshledal zavedení solárního odvodu protiústavním. Na tento nález a judikaturu správních soudů reagoval Nejvyšší správní soud ve svém usnesení Rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57, kde vyslovil, že "Konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně ani v soudním řízení, které na ně navazuje." Závěrem správní soud uvedl, že "postupu správce daně a žalovaného plně přisvědčuje, pro stručnost na ně odkazuje a zdůrazňuje, že jejich postup podle §237 daňového řádu byl plně v souladu se zákonem a soudní judikaturou a soud tvrzená pochybení neshledal."
Dne 12. 10. 2016 rozsudkem č. j. 7 Afs 183/2016-34 Nejvyšší správní soud (dále též jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 13. 7. 2016 č. j. 9 Af 39/2013-66 jako nedůvodnou zamítl (výrok I). Kasační soud konstatoval, že v prvním stížnostním bodu tvrzenou protiústavností solárního odvodu porušením legitimního očekávání, resp. principu právní jistoty, se Ústavní soud již zabýval v nálezu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11, a na tento nález plně odkázal. Kasační soud nepřisvědčil ani druhé námitce žalobkyně o nezohlednění nastalých individuálních okolností, a připomněl, že zhodnocení rdousícího efektu solárního odvodu se nelze domáhat v rámci řízení o stížnosti na postup plátce daně. Citaci z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14, z něhož žalobkyně dovozovala povinnost žalovaného rdousící efekt solárního odvodu zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně, kasační soud označil za nepřípadnou a zcela vytrženou z kontextu; neshledal opodstatněným ani třetí stížní bod ohledně aplikace usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57, vydaného až po datu podání kasační stížnosti.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími vydanými ve správním soudnictví bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie, právo podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny, právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ústavní zásada rovnosti před zákonem dle čl. 1 a 3 Listiny a zákaz retroaktivity patřící mezi základní náležitosti demokratického a právního státu podle čl. 9 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Porušení základního práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřovala v odepření spravedlnosti, kterého se dle jejího názoru dopustily správní soud i kasační soud neprojednáním jejích námitek týkajících se rdousícího efektu solárního odvodu. Namítla též, že kasační soud neměl aplikovat usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57, které je pozdějšího data, než podaná kasační stížnost. V zavedení solárního odvodu spatřovala porušení zákazu retroaktivity a zásah do jejího legitimního očekávání, neboť při rozhodování o výstavbě fotovoltaické elektrárny, návratnosti investic a způsobu financování vcházela ze záruky udržení výkupních cen. Nerovnost spatřovala v tom, že solárním odvodem byly zatíženy pouze solární elektrárny uvedené do provozu v období od začátku ledna 2009 do konce prosince 2010 a ve skutečnosti, že ostatní obnovitelné zdroje energie žádnou dávkou postiženy nebyly. Poukázala též na možné dopady do aplikace mezárodněprávních závazků pro ochranu investic.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka tvrdila především porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny z hlediska práva na soudní ochranu tím, že dle jejího přesvědčení se správní soud i kasační soud vyhnuly přezkumu jí tvrzených likvidačních důsledků odvodu solární daně pro její podnikání. Dále tvrdila porušení práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 Listiny a práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Kasační soud tvrdil, že již v minulosti opakovaně rozhodoval o kasačních stížnostech provozovatelů solárních elektráren proti rozhodnutím správních soudů o žalobách proti rozhodnutím orgánů finanční správy ve věcech stížností na postup plátce daně podle §237 daňového řádu, jimiž se stěžovatelé v soudním řízení správním domáhali zejména zohlednění likvidačního efektu solárního odvodu. Poněvadž v řízení o kasační stížnosti šlo o meritorně obdobnou věc, kasační soud se při posouzení kasační stížnosti přidržel závěrů dříve vyslovených a na odůvodnění těchto rozhodnutí přiměřeně odkázal s tím, že jsou souladná s relevantní judikaturou Ústavního soudu.
Ústavní soud ani v nyní projednávaném případě neshledal jakýkoliv důvod odchýlit se od svého závěru vysloveného ve svém výše již citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 (bod 36), ve kterém uvedl, že prokázání rdousícího efektu při solárním odvodu není možné prostřednictvím stížnosti na postup plátce daně. V bodu 34 cit. nálezu pak dále vyjádřil názor, že "[n]ení však primárně úkolem Ústavního soudu, aby se vyslovoval k tomu, zda tomuto nežádoucímu efektu lze v konkrétním případě zamezit posečkáním (§156 daňového řádu) anebo promíjením (§259 daňového řádu). Je nicméně nutno trvat na tom, aby orgány finanční správy o podané žádosti o posečkání, případně o prominutí daně řádně rozhodly a aby takováto rozhodnutí byla soudně přezkoumatelná. Je totiž primárně věcí právě finanční správy, aby velmi bedlivě v každém konkrétním případě zvážila, jak zmírnit případné likvidační účinky, a to případně i s ohledem na celkovou ekonomickou situaci daňového subjektu se zohledněním jeho celkové daňové zátěže." Z týchž závěrů Ústavní soud vycházel i ve svém odmítavém usnesení ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 3011/15 dostupném, stejně jako jeho ostatní zde uvedená rozhodnutí, na http://nalus.usoud.cz.
Z výše uvedených důvodů lze učinit závěr, že tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces neprojednáním všech bodů její správní žaloby, zejména z hlediska existence jí tvrzených likvidačních důsledků odvodu solární daně, bylo zjevně neopodstatněné.
K tvrzení o porušení základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny, resp. práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), Ústavní soud připomíná (a v této části souhlasí s tvrzením stěžovatelky), že zdanění je v zásadě zásahem do práva zaručeného citovanými články, neboť zbavuje dotčenou osobu majetku, zejména částky peněz, kterou musí platit. Jinak řečeno, daňová povinnost je v zásadě považována za zásah do základního práva na ochranu a pokojné užívání majetku zaručeného citovanými články, neboť ochuzuje dotčenou osobu o část jejího majetku. Tento zásah je ospravedlnitelný, dojde-li k němu na základě zákona a při dodržení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit základní práva jedince; požadavek spravedlivé rovnováhy by byl porušen tehdy, ukládá-li se dané osobě či subjektu přílišné břemeno, anebo je zásadním způsobem zasahováno do jeho finanční situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s.r.o. proti České republice, stížnost č. 43783/98, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int a též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004). V projednávaném případě Ústavní soud nepochybuje o tom, že zmiňovaný zásah byl v souladu s vnitrostátní právní úpravou, která odrážela požadavky obecného zájmu. Otázka respektování též výše uvedeného požadavku spravedlivé rovnováhy nebyla v předmětném daňovém řízení a na něj navazujícím soudním řízení správním, posuzována a ani Ústavní soud se jí, v souladu s principem subsidiarity, nezabýval.
K námitce aplikace usnesení rozšířeného senátu kasačního soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57, které je pozdějšího data, než podaná kasační stížnost, Ústavní soud poukazuje na své usnesení ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. IV. ÚS 504/16, dle něhož "nový právní názor zaujatý v důsledku relevantní změny judikatury je zásadně třeba aplikovat ve všech již probíhajících řízeních."
Jak bylo již výše poznamenáno, předmětem řízení vedoucího k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí byl solární odvod za jeden měsíc (červenec) v roce 2012; z této samotné skutečnosti lze dle přesvědčení Ústavního soudu jen stěží dovozovat jakýkoliv "rdousící efekt."
Stěžovatelka dále namítla porušení práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny, ústavní zásady rovnosti před zákonem dle čl. 1 a 3 Listiny, zákazu retroaktivity a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie. S přihlédnutím ke všem shromážděným podkladům pro rozhodnutí a své působnosti, Ústavní soud neshledal jakýkoliv náznak porušení těchto článků. Z toho plyne, že i tato část stížnosti musí být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu