ECLI:CZ:US:2005:4.US.374.05
sp. zn. IV. ÚS 374/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. července 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti V. B., zastoupeného JUDr. Markem Görgesem, advokátem se sídlem AK Vovsík, Rösch, Kocina a spol., Malá 6, Plzeň, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 6 T 14/2005, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 50 To 265/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a také co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavním soudu (§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů.
Usnesením Okresního soudu Plzeň-město byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu za současného nepřijetí předloženého písemného slibu, jakož i nabídky peněžité záruky a záruky za další chování stěžovatele předložených stěžovatelovou matkou. Usnesením Krajského soudu v Plzni pak byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl, byl vzat do vazby dne 21. 10. 2004, a to z důvodu uvedeného v ust. §67 písm. c) trestního řádu. Vazba stěžovatele byla poté několikrát prodloužena, přičemž stěžovatel byl ve vazbě ponechán za nezměněných vazebních důvodů.
V napadeném usnesení, kterým bylo rozhodováno o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu za současné nabídky přijetí záruky za chování stěžovatele a převzetí peněžité záruky ve výši 10.000 Kč matkou stěžovatele, okresní soud uvedl, že je neustále dána obava, že by stěžovatel mohl po propuštění z vazby trestnou činnost opakovat, a to s ohledem na to, že před vzetím do vazby neměl žádný příjem. Okresní soud podle stěžovatele dále vyjádřil své pochybnosti o tom, že by matka mohla na chování stěžovatele bezprostředně působit.
Stěžovatel má za to, že takové odůvodnění rozhodnutí o ponechání ve vazbě, které má zcela zásadní dopad do jeho základních práv a svobod, je zcela nedostačující. V takovém postupu obecných soudů stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva být zbaven osobní svobody jen z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, garantovaného čl. 8 odst. 2 Listiny. Zásadní porušení práva na spravedlivý proces pak stěžovatel spatřuje i v tom, že mu při rozhodování o vazbě nebylo umožněno se tohoto rozhodování osobně zúčastnit a k důvodům vazby se vyjádřit. Stěžovatel má za to, že i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu je takový postup obecných soudů nepřijatelný a v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces a právem na obhajobu.
Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Po zvážení tvrzení obsažených v ústavní stížnosti v souvislosti s posouzením odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i po zhodnocení obsahu protokolu z hlavního líčení konaného dne 12. 5. 2005, které si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu Plzeň-město, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele týkající se absence jeho slyšení k důvodům vazby.
V tomto směru je třeba konstatovat, že Ústavní soud se ve své rozhodovací činnosti v nedávné době opakovaně zabýval právem obviněného být při rozhodování o vazbě slyšen soudem jako procesní strana (srov. například nálezy sp. zn. I. ÚS 573/02, Pl. ÚS 45/04, IV. ÚS 269/05).
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 17. 6. 2005 pod č. 239/2005 Sb.), Plénum Ústavního soudu uvedlo, že mezi institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování omezení osobní svobody náleží i právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 269/05 Ústavní soud judikoval, že účast potenciálně dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv, protože právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů.
Z těchto závěrů ovšem nelze vyvozovat povinnost soudu konat slyšení jako samostatný úkon trestního řízení. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jinak řečeno, slyšení obviněného má především význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná. Nelze proto považovat za porušení práva na slyšení, pokud se obecný soud seznámí s argumenty obviněného, resp. obžalovaného, k důvodům vazby například v rámci hlavního líčení.
V daném případě bylo obecnými soudy rozhodováno o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby odůvodněné ust. §67 písm. c) tr. řádu na svobodu za situace, kdy trestní řízení již dospělo do fáze po podání obžaloby. Jak Ústavní soud zjistil, v době těsně před rozhodováním okresního soudu o žádosti stěžovatele (17. 5. 2005), se konalo ve věci hlavní líčení (12. 5. 2005), v jehož rámci stěžovatel mimo jiné vypovídal i k těm skutečnostem, v nichž obecný soud spatřuje důvody držení stěžovatele v tzv. předstižné vazbě. Z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že stěžovatel přímo k dotazům soudce vypovídal o své předchozí trestné činnosti a trestním stíhání, stejně jako o svých předchozích majetkových a příjmových poměrech. Lze tedy předpokládat, že soudce okresního soudu byl v okamžiku, kdy rozhodoval o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu (17. 5. 2005), obeznámen přímo od stěžovatele se skutečnostmi, v nichž soud již v minulosti spatřoval důvody držení stěžovatele v předstižné vazbě. Stěžovateli nebo jeho právnímu zástupci proto muselo být při hlavním líčení zřejmé, že se k dotazům soudce stěžovatel vyjadřuje i k důvodům vazby, byť z protokolu o hlavním líčení nevyplývá, že by soudce své otázky explicitně spojil s rozhodováním o podané žádosti stěžovatele o propuštění z vazby. V průběhu hlavního líčení byl tedy dán stěžovateli prostor, aby se k důvodům vazby vyjádřil, a bylo pouze na stěžovateli nebo jeho obhájci, zda při hlavním líčení tento prostor využijí k výpovědi cíleně zaměřené k podané žádosti o propuštění z vazby. Pokud stěžovatel a jeho obhájce tohoto prostoru nevyužili, nemění to nic na skutečnosti, že se stěžovatel svou výpovědí v hlavním líčení vyjádřil i k důvodům vazby.
Jinak řečeno, jestliže se stěžovatel při hlavním líčení vyjadřoval i ke skutečnostem, z nichž obecný soud vyvozuje důvody vazby, o které opřel své pozdější rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, nelze takový postup považovat za porušení práva stěžovatele být slyšen. Obecný soud právu na slyšení dostojí i tak, že se seznámí s argumenty obžalovaného i přímo v průběhu hlavního líčení, tedy bez toho, že by měl povinnost provést slyšení jako zvláštní úkon, tedy mimo procesní rámec hlavního líčení.
Pokud jde o hodnocení samotných důvodů ponechání stěžovatele ve vazbě, Ústavní soud nesdílí námitku stěžovatele, že odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů jsou nedostačující. Z obsahu obou rozhodnutí jednoznačně vyplývá, jaké skutečnosti obecné soudy braly za relevantní z hlediska trvání důvodů předstižné vazby a nepřijetí nabízených záruk ze strany stěžovatelovy matky (neprokázaná schopnost matky působit na chování stěžovatele, nedostačující výše peněžité záruky). Tyto skutečnosti stěžovatel vesměs potvrdil při svém výslechu provedeném v rámci shora uvedeného hlavního líčení (nedostatek peněz jako případný motiv činnosti, nesplněné závazky). Trvání omezení osobní svobody stěžovatele se proto Ústavnímu soudu v daném případě jeví jako proporcionální, neporušující čl. 8 odst. 2, resp. čl. 8 odst. 1 Listiny, jak v ústavní stížnosti tvrdil stěžovatel.
S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu