ECLI:CZ:US:2007:4.US.374.06.1
sp. zn. IV. ÚS 374/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem Advokátní kanceláře v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 26 Cdo 839/2006, ze dne 8. 6. 2006, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 26 Co 583/2005, ze dne 12. 1. 2006, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Hradci Králové.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se jako vlastník nedokončené stavby v obci Dolní Branná domáhal podáním vindikační žaloby ze dne 16. 6. 2004 u Okresního soudu v Trutnově vyklizení souboru tří místností, nacházejících se v prvním nadzemním podlaží předmětné stavby, užívaných bez právního důvodu vedlejším účastníkem. Okresní soud v Trutnově však svým rozsudkem, č. j. 9 C 179/2004-22, ze dne 27. 8. 2004, uvedenou žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 21. 3. 2005 napadený rozsudek zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu projednání. Okresní soud v Trutnově svým v pořadí druhým rozsudkem, č. j. 9 C 179/2004-139, ze dne 3. 8. 2005, však opět vindikační žalobu zamítl s odkazem na dobré mravy. K odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem, sp. zn. 26 Co 583/2005, ze dne 12. 1. 2006, v pořadí druhý rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že žalobě vyhověl a vedlejšímu účastníku uložil povinnost vyklidit předmětný byt a vyklizený jej stěžovateli předat do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu. Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal dovolání, které Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 26 Cdo 839/2006, zčásti odmítl a ve zbývající části zamítl.
3. Stěžovatel v polemice s právními závěry obecných soudů předně nesouhlasí se závěrem, že jde o stavbu zkolaudovanou, a že vedlejší účastník byt užívá na základě nájemní smlouvy ze dne 18. 10. 1998. Podle názoru stěžovatele jde o smlouvu neplatnou, která byla uzavřena na dobu určitou, jež již uplynula, a předmětná stavba je stavbou nedokončenou s přerušeným kolaudačním řízením. Rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu stěžovatel zejména vytýká, že tato rozhodnutí sice vyhověla jeho žalobě na vyklizení bytu, ale současně omezila jeho vlastnické právo k předmětnému souboru místností do doby zajištění náhradního bytu vedlejšímu účastníku, přičemž v řízení bylo podle názoru stěžovatele prokázáno, že zajistit náhradní byt v obci je nemožné, neboť v ní nejsou žádné nájemní byty k dispozici. Napadená rozhodnutí obecných soudů tak zakonzervovávají stávající stav a umožňují vedlejšímu účastníku pobývat v nedokončené stavbě na právní zodpovědnost stěžovatele. Rozhodnutí dovolacího soudu pak dále stěžovatel vytýká, že své zamítavé stanovisko zdůvodnil mimo jiné tím, že dovolacímu přezkumu nepodléhají pro svoji obecnost a nekonkrétnosti stěžovatelem uplatněné dovolací námitky, že "napadeným rozsudkem bylo dovolateli odňato právo na spravedlivý proces, právo na soudní ochranu a upřena soudní ochrana jeho vlastnického práva". Nejvyšší soud svým rozsudkem rovněž rozhodl, že obecné soudy jsou povolány rozhodovat i o věcech podléhajících správnímu soudnictví. S ohledem na výše uvedenou argumentaci stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 9 C 179/2004, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Hradci Králové.
5. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření konstatuje, že pokud jde o posouzení správnosti právního názoru, lze pro stručnost v plném rozsahu odkázat na judikaturu uvedenou v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, od níž nebyl zaznamenán odklon, a na právní názory, jež Nejvyšší soud v tomto ohledu přijal. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze usoudit na porušení ústavních práv stěžovatele.
6. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření odkazuje na závěry obsažené v jeho rozsudku ze dne 12. 1. 2006 a domnívá se, že řešením sporných otázek nezasáhl do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Soud byl v řízení oprávněn řešit rozhodnou předběžnou otázku, zda je byt užívaný stěžovatelem bytem, tj. způsobilým být předmětem nájmu.
7. Shora uvedená vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
8. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které vznesl ve svém dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud v této souvislosti shledává, že Nejvyšší soud se zmíněnými námitkami stěžovatele podrobně zabýval, ale nepřisvědčil jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů(.
9. Ústavní soud zvážil všechna stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu spolu s připojeným spisovým materiálem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Podstatou ústavní stížnosti je polemika s právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích obecných soudů, přičemž stěžovatel svůj odlišný názor pouze konstatuje, a to toliko v obecné rovině, aniž by uvedl na jeho podporu relevantní argumentaci, natož argumentaci ústavněprávní.
11. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování opravňující soudy rozhodnout. Na základě provedeného hodnocení důkazů vyvodil odvolací soud právní závěry, které řádně odůvodnil a v souladu s ustanovením §157 o. s. ř. uvedl, jakými úvahami se při posuzování věci řídil a jaké právní předpisy aplikoval, když na rozdíl od obou rozhodnutí nalézacího soudu žalobě stěžovatele vyhověl a rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka vyklidit předmětný byt. V podaném dovolání stěžovatel vznesl zejména námitku, že odvolací soud sice správně rozhodl o vyklizení bytu, ale nesprávně omezil vlastnické právo stěžovatele, když povinnost vyklizení bytu vedlejším účastníkem podmínil zajištěním náhradního bytu. Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání předně zdůraznil, že za dané procesní situace není dovolání žalobce subjektivně přípustné, neboť v případě zrušení tohoto měnícího výroku odvolacího soudu nemůže být v dovolacím řízení výsledek řízení pro žalobce příznivější. V další části odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud dostatečně zřejmě objasnil, z jakých důvodů se ztotožnil se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a vypořádal se se všemi námitkami stěžovatele. Zejména podrobně se zabýval závěry odvolacího soudu, že soubor místností užívaný vedlejším účastníkem je bytem a otázkou zajištění bytové náhrady, s nimiž se na základě snesených argumentů ztotožnil. Podmínku zajištění bytové náhrady přitom nelze vázat na míru dostupnosti nájemních bytů v dané lokalitě. Oba obecné soudy se ve svých rozhodnutích rovněž dostatečně vypořádaly s otázkou právního titulu vedlejšího účastníka k užívání předmětného bytu.
12. Ústavní soud konstatuje, že meritum posuzované věci představuje výklad a aplikace "jednoduchého práva", jež však ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v napadených rozhodnutích v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní závěry, které mají oporu ve zjištěném skutkovém stavu a Ústavní soud neshledal, že by uvedený výklad aplikovaných ustanovení vybočil z mezí ústavnosti a byl projevem libovůle či svévole obecných soudů, a že by tak napadené rozhodnutí v posuzovaném případě vybočovalo z kautel spravedlivého procesu.
13. Právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatel dovolává, nezaručuje samo o sobě právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele. Spočívá v možnosti dovolat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu rozhodujícího podle pravidel zaručujících spravedlivé posouzení věci. Ve vztahu k souzené věci je Ústavní soud toho názoru, že možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem byla stěžovateli poskytnuta, kdy z ústavní stížnosti ani z připojeného spisového materiálu nelze dovodit nic, co by svědčilo o opaku. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. K namítanému porušení čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě nemohlo, jak vyplývá z povahy sporu, dojít, neboť vlastnické právo stěžovatele k předmětné nemovitosti nebylo nijak dotčeno. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že čl. 90 a čl. 4 Ústavy ČR garantují obecné principy činnosti soudní moci, nikoliv konkrétní základní právo či svobodu. Ke stěžovatelově námitce, že Nejvyšší soud neposoudil jeho tvrzení, že mu bylo odvolacím soudem odňato právo na spravedlivý proces, právo na soudní ochranu a upřena soudní ochrana jeho vlastnického práva, s poukazem na jejich obecnost a nekonkrétnost, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel tuto námitku v ústavní stížnosti rovněž podrobněji nerozvádí a jeho výhrada je tak vyjádřena pouze jen v obecné podobě, kterou namítal již i Nejvyšší soud. Ústavní soud nemohl s odkazem na ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. rovněž přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že Nejvyšší soud svým rozsudkem rozhodl, že obecné soudy jsou povolány rozhodovat i o věcech podléhajících správnímu soudnictví.
14. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by svědčilo pro jeho zásah a nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu