ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.839.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 839/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce F. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátkou, o vyklizení souboru místností, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 179/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. ledna 2006, č. j. 26 Co 583/2005-189, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. ledna 2006, č. j. 26 Co 583/2005-189, pokud jím byl změněn zamítavý rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 3. srpna 2005, č. j. 8 C 251/98-128, tak, že bylo vyhověno žalobě na vyklizení „bytu sestávajícího z kuchyně a dvou místností s příslušenstvím se vstupem vlevo v 1. nadzemním podlaží domu čp. 13 na stavební parcele č. 297, tj. v nemovitosti zapsané na LV č. 620 katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro K. kraj, katastrálním pracovištěm T., pro obec a katastrální území D. B.“, se odmítá.
II. Jinak se dovolání zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 3. srpna 2005, č. j. 9 C 179/2004-139, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „soubor místností sestávající z kuchyně a dvou místností s příslušenstvím, se vstupem v I. nadzemním podlaží vlevo v objektu nedokončené stavby na st. p. č. 297 v objektu č. p. 13 zapsaném na LV č. 620 katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro K. kraj, katastrálním pracovištěm T., pro obec a kat. úz. D. B.“ (dále jen „předmětný soubor místností“, resp. „soubor místností“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků. Předchozí (rovněž zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. srpna 2004, č. j. 9 C 179/2004-22, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (odvolacího soudu) ze dne 21. března 2005, č. j. 26 Co 45/2005-57, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 12. ledna 2006, č. j. 26 Co 583/2005-189, zamítavý (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost vyklidit předmětný soubor místností a vyklizený jej žalobci předat do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobce je na základě kupní smlouvy ze dne 12. března 1997 vlastníkem předmětného domu, že dům byl na základě rozhodnutí o přípustnosti stavby vybudován v roce 1966 jako bytový dům se šesti bytovými jednotkami určenými pro ubytování zaměstnanců tehdejšího JZD D. B., že po dokončení byl předán zápisem ze dne 30. listopadu 1966, že při předání byl přítomen zástupce tehdejšího Okresního národního výboru v T., který vydal povolení k trvalému užívání stavby ke dni jejího předání, že tato skutečnost byla zaznamenána v zápise o předání a převzetí stavby ze dne 30. listopadu 1966, že se nedochovalo povolení k uvedení stavby do trvalého provozu, které mělo být vydáno podle §26 odst. 2 nařízení vlády č. 8/1956 Sb. (dochoval se pouze koncept tohoto rozhodnutí pod č. j. Výst/27421/66-R), že od prosince 1966 je dům nepřetržitě užíván ke stanovenému účelu, tj. k bydlení, že legitimita tohoto užívání nebyla po dobu třiceti let zpochybňována, že domu bylo přiděleno číslo popisné a že jako dokončená stavba je zapsán rovněž v katastru nemovitostí. Na základě těchto skutkových zjištění odvolací soud především dovodil, že pro posouzení otázky, zda soubor místností užívaný žalovaným je bytem, je rozhodující kolaudační stav (zde poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 22. října 1999, sp. zn. 20 /správně 2/ Cdon 1010/97, a z 29. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000); dodal, že vzhledem k době předání stavby nepůjde v daném případě o kolaudační rozhodnutí ve smyslu zákona č. 50/1976 Sb., nýbrž o povolení k uvedení stavby do trvalého užívání podle nařízení vlády č 8/1956 Sb. a vyhlášky č. 243/1957 Ú. L. Poté – na rozdíl od soudu prvního stupně – rovněž dovodil, že „soubor místností užívaný žalovaným je bytem“. Uvedený závěr odůvodnil konstatováním, že lze „předpokládat, že rozhodnutí bylo skutečně v souzené věci vydáno a do současné doby se pouze nezachovala jeho písemná podoba“, přičemž „vzhledem k době, která uplynula, nelze spravedlivě zpochybňovat, že v souzené věci nedošlo k normálnímu, zákonem předpokládanému běhu věcí, tj. k vydání rozhodnutí o povolení k uvedení stavby do trvalého užívání“. Dále – s odkazem na ustanovení §135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném v době rozhodování (dále jen „o.s.ř.“) – rovněž dodal, že „tento závěr učinil v důsledku aplikace ustanovení §104 odst. 1 stavebního zákona“. Odvolací soud rovněž zjistil, že „žalovaný netvrdil a neprokazoval, že by od roku 1972, kdy začal byt užívat, bylo vydáno rozhodnutí o přidělení bytu a následně byla uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu tak, jak tento postup předpokládala ustanovení §154 a 155 obč. zák. v jeho znění účinném do 31. 12. 1991“. Na základě tohoto zjištění dovodil, že „žalovanému nevzniklo právo osobního užívání bytu“. Kromě toho přenechal-li žalobce žalovanému předmětný byt na základě nájemní smlouvy na dobu určitou ze dne 18. října 1998 k užívání do 31. října 1999, pak i v případě platnosti této smlouvy „bylo obnovování nájemního vztahu dle §676 odst. 2 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. března 2006 – dále jen „obč. zák.“) přerušeno podáním projednávané žaloby o vyklizení dne 17. 6. 2004 u soudu (k ukončení nájmu by tak došlo 31. 10. 2004)“, jak výslovně uvedl odvolací soud; s ohledem na výše uvedené učinil závěr, že „žalovaný v době rozhodování soudu nemá právní titul k užívání předmětného bytu“. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který dovodil, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), a žalobu zamítl, odvolací soud uzavřel, že přes vážné okolnosti na straně žalovaného nelze žalobu s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. zamítnout, neboť takové rozhodnutí by „neodůvodněně zvýhodnilo žalovaného oproti žalobci jako vlastníku nemovitosti“; proto žalobě vyhověl. Vyklizovací povinnost žalovaného však vázal s poukazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. na zajištění náhradního bytu (zde rovněž poukázal na rozhodnutí č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), když dovodil, že „žalovaný byl oprávněně v dobré víře, že mu svědčí platný titul bydlení … je starobní důchodce (r. nar. 1929), není vlastníkem nemovitosti, ve které by mohl bydlet, a ve sporném bytě bydlí 33 let … určené nájemné řádně hradil“; přitom žalobce „byt nepotřebuje pro uspokojení své bytové potřeby … je rovněž důchodce, ale vlastní značné množství nemovitostí v ČR“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a c/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání podrobně zrekapituloval průběh řízení a uvedl, že zásadně právně významná je v daném případě otázka, „zda lze hodnotiti podle ustanovení §3 odst. 1 o. z. dobré mravy jen na straně žalovaného a současně je nehodnotit na straně žalobce“. Podle názoru dovolatele není z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jasné, zda předmětný soubor místností je bytem, když „na jedné straně odvolací soud rozhodl, že se o byt nejedná, na druhé straně ve svém zdůvodnění i ve výrokové části napadeného rozsudku zdůvodňuje věc tak, že o byt jde“. Z důvodů uvedených v dovolání zastává názor, že „právní posouzení věci posouzením dobrých mravů jen na straně žalovaného jest právním posouzením neúplným a tudíž nesprávným“. V této souvislosti uvedl, že „odvolací soud … tvrdí, že dobré mravy i při nehrazení nájemného v řádné výši jsou právně významnější než dobré mravy dovolatele, jejichž váhu … snížila na minimum skutečnost, že dovolatel vlastní několik bytových domů a zajišťuje ničím nerušený výkon nájemních práv nájemcům v těchto bytových domech za státem regulované nájemné“. Dovolatel zdůraznil, že přes prokázanou skutečnost, že v D. B. není žádný volný nájemní byt, odvolací soud rozhodl o bytové náhradě pro žalovaného ve formě náhradního bytu v této obci a „tím rozhodl o zakonzervování stávajícího stavu do nekonečna“. Dále namítl, že „napadeným rozsudkem bylo v rozporu s hmotným právem rozhodnuto, že se má žalovaný nadále zdržovati v nedokončené stavbě, a to v rozporu se stavebním zákonem“. Současně uvedl, že „v řízení došlo k vadám, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, neboť „napadeným rozsudkem bylo dovolateli odňato právo na spravedlivý proces, právo na soudní ochranu, dovolateli byla upřena soudní ochrana jeho vlastnického práva“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Ve vztahu k výroku, jímž odvolací soud změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vyklizení tak, že žalobě na vyklizení vyhověl, je zapotřebí už na tomto místě zdůraznit, že dovolání žalobce proti tomuto výroku není subjektivně přípustné. Subjektivní přípustnost dovolání reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud mohl pro účastníka založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li na základě dovolání způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, a ze dne 24. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 2519/2004).
Výsledek řízení založený tím, že odvolací soud změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vyklizení tak, že žalobě v tomto ohledu vyhověl, vyznívá v posuzovaném případě ve prospěch žalobce – zde bylo jeho žalobě vyhověno. Z toho vyplývá, že ani v případě zrušení tohoto měnícího výroku v dovolacím řízení nemůže být výsledek řízení pro žalobce příznivější; v porovnání s výsledkem, který měnícím výrokem o vyklizení založil odvolací soud, by – z hlediska podané žaloby – nemohlo jít o výsledek příznivější. Za dané procesní situace není dovolání žalobce subjektivně přípustné proti výroku, jímž odvolací soud změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vyklizení tak, že žalobě v tomto směru vyhověl.
Následně se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti výroku o bytové náhradě pro žalovaného. Zde nelze přehlédnout, že soud prvního stupně ve svém v pořadí druhém rozsudku (ze dne 3. srpna 2005, č. j. 9 C 179/2004-139) o bytové náhradě – vzhledem k zamítnutí žaloby – nerozhodoval; proto změnil-li odvolací soud napadeným rozsudkem zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě na vyklizení vyhověl, zabýval se také otázkou bytové náhrady pro žalovaného a přisoudil mu bytovou náhradu ve formě náhradního bytu. Z tohoto pohledu nelze než pokládat rozsudek odvolacího soudu za měnící i v napadeném výroku o bytové náhradě. Proti tomuto měnícímu výroku je dovolání (objektivně i subjektivně) přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé v neprospěch žalobce (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Vzhledem k přípustnosti dovolání proti výroku o bytové náhradě podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. se již dovolací soud nezabýval otázkou přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). I když dovolatel v dovolání uvedl, že „řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“ (a dále že „nalézací soudy dospěly na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním“), z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o.s.ř.) jsou jeho dovolací námitky podřaditelné pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení především o posouzení správnosti právního závěru, že předmětný soubor místností je bytem, a dále právního závěru týkajícího se bytové náhrady pro žalovaného; naopak dovolacímu přezkumu nepodléhají – z důvodů obecnosti a tudíž nekonkrétnosti – dovolací námitky, že „napadeným rozsudkem bylo dovolateli odňato právo na spravedlivý proces, právo na soudní ochranu, dovolateli byla upřena soudní ochrana jeho vlastnického práva“.
Je nepochybné, že v soudní praxi je konstantně zastáván názor, že při posouzení otázky, zda je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost) bytem, je nutno vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je přitom kolaudační stav, nikoliv faktický způsob jejich užívání (srov. Občanský zákoník, komentář, 1. vydání, SEVT Praha 1991, str. 510; Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., Vodička, A. a kolektiv, Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, Praha 1994, 2. vydání, str. 484; shodně též např. 3. vydání, 1996, str. 601 a 6. vydání, 2001, str. 1068). Tomuto názoru koresponduje i vymezení pojmu „byt“ v rozhodnutích Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, dovodil právní závěr, že vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák. zásadně předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že soubor místností (popřípadě jednotlivá místnost) je způsobilý k trvalému užívání a je určen k trvalému bydlení. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000, v němž dovodil, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák. je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Zbývá dodat, že ústavní stížnost, podanou proti citovanému rozhodnutí, Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 7. ledna 2002, sp. zn. IV. ÚS 611/01. K obsahově stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl rovněž v rozsudku ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněném pod č. 90 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že bytem se pro účely právního vztahu nájmu bytu (§685 a násl. obč. zák.) rozumí soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení; rozhodující je tedy právní stav založený pravomocným rozhodnutím o povolení užívání stavby (§76 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů), případně o změně účelu jejího užívání (§85 citovaného zákona), nikoli faktický stav v užívání nebo vůle účastníků smlouvy. O tom, že právní praxe je v tomto ohledu ustálena, svědčí také závěry, které Nejvyšší soud dovodil i v dalších svých rozhodnutích (srov. např. rozsudky z 30. července 2001, sp. zn. 28 Cdo 1080/2001, z 6. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 1509/2000, sp. zn. 26 Cdo 1166/2000, sp. zn. 26 Cdo 381/2000, ze 14. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 882/2000, ze 17. července 2003, sp. zn. 26 Cdo 2317/2002, z 8. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003, a usnesení z 9. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 770/2002).
V posuzovaném případě povolení k uvedení stavby do trvalého užívání podle nařízení vlády č. 8/1956 Sb. a vyhlášky č. 243/1957 Ú. l. (a ani případné pozdější rozhodnutí stavebního úřadu o změně účelu užívání sporných prostor) předloženo nebylo. Dochovalo se ale rozhodnutí o přípustnosti stavby, podle něhož byl dům vybudován v roce 1966 jako bytový dům se šesti bytovými jednotkami určenými pro ubytování zaměstnanců tehdejšího JZD D. B., dále zápis o předání stavby po jejím dokončení ze dne 30. listopadu 1966, z něhož vyplývá, že při předání byl přítomen zástupce tehdejšího Okresního národního výboru v T., který vydal povolení k trvalému užívání stavby ke dni jejího předání, a konečně i koncept povolení k uvedení stavby do trvalého provozu pod č. j. Výst/27421/66-R; kromě toho je nepochybné, že od prosince 1966 je dům nepřetržitě užíván ke stanovenému účelu, tj. k bydlení, že mu bylo přiděleno číslo popisné, že je zapsán v katastru nemovitostí a že legitimita tohoto užívání nebyla po dobu třiceti let zpochybňována. Vyšel-li odvolací soud při posuzování charakteru sporných prostor správně z těchto (jiných) – především listinných – důkazů a dospěl-li po jejich vyhodnocení k závěru, že „soubor místností užívaný žalovaným je bytem“, nelze mu nic úspěšně vytýkat. Je přitom nerozhodné, že v uvedených souvislostech (nesprávně) odkázal rovněž na ustanovení §104 odst. 1 stavebního zákona; z dikce citovaného ustanovení totiž vyplývá, že tam stanovená právní domněnka se uplatní pouze podpůrně, a to v případě, kdy se nedochovaly žádné doklady, z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který bylo povoleno užívání stavby (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 16. června 2005, sp. zn. 26 Cdo 1538/2004, a z 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 2724/2004). V tomto ohledu tedy nebyl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.
Dovolací soud současně neshledal důvodnými ani námitky směřující proti právnímu posouzení otázky bytové náhrady. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Při úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady (a to i ve formě náhradního bytu podle §712 odst. 2 věty první obč. zák.), nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Přitom ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze aplikovat buď tak, že se vyklizení podmíní zajištěním bytové náhrady, anebo se realizace žalobcova práva odloží stanovením delší lhůty k vyklizení (srov. rozsudek ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 3050/2000). Od uvedené judikatury se dovolací soud neodklání ani v posuzovaném případě.
Odvolací soud při posouzení otázky, zda povinnost k vyklizení má být vázána na zajištění bytové náhrady, z uvedené judikatury vycházel. Přitom vzal v úvahu mimo jiné věk žalovaného, skutečnost, že není vlastníkem žádné nemovitosti, ve které by mohl bydlet, že v předmětném bytě bydlí více než 33 let a určené nájemné řádně hradí; na druhé straně neopomenul ani věk žalobce a jeho oprávněné zájmy vlastníka. Za této situace nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávnost závěru, který ve vztahu k bytové náhradě pro žalovaného učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.; zjištěné okolnosti případu i poměry obou účastníků odůvodňují – z hlediska dobrých mravů – vázanost vyklizení žalovaného na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu a na tomto závěru nemůže nic změnit ani dovolací námitka, že přiznáním náhradního bytu soud „zakonzervoval stávající stav do nekonečna“.
Za této situace dovolací soud – vzhledem k tomu, co je vyloženo na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí – dovolání proti napadenému rozsudku, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vyklizení tak, že žalobě bylo v tomto směru vyhověno, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
Jelikož dovolateli se nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu v měnícím výroku o bytové náhradě, bylo dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. června 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu