ECLI:CZ:US:2002:4.US.611.01
sp. zn. IV. ÚS 611/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. K.T., zastoupené JUDr. P.A., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2001, č.j. 26 Cdo 2152/2000-56 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2000, č.j. 19 Co 168/2000-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 10. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2001, č.j. 26 Cdo 2152/2000-56 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2000, č.j. 19 Co 168/2000-40, ve věci vyklizení ubytovací jednotky č. 608 v domě hotelového bydlení v P.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 3, čl. 36 odst. 2 a 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). V odůvodnění své stížnosti mj. uvedla, že k ochraně svých práv využila možnost podat dovolání. Napadený rozsudek dovolacího soudu byl doručen jejímu právnímu zástupci dne 20. 6. 2001, jí však byl doručen až v srpnu 2001, přičemž konáním právního zástupce jí bylo znemožněno podat včas ústavní stížnost. Je toho názoru, že lhůta k podání ústavní stížnosti je subjektivní povahy, a že tedy ústavní stížnost podala včas.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení(§75 odst. 1 zákona). V daném případě byl napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2001, č.j. 26 Cdo 2152/2000-56 doručen právnímu zástupci stěžovatelky dne 20. 6. 2001. Tímto dnem započala běžet lhůta pro podání ústavní stížnosti, jež uplynula v pondělí dne 20. 8. 2001. Stížnost však byla podána k poštovní přepravě 18. 10. 2001, tudíž evidentně po uplynutí stanovené lhůty. Šedesátidenní lhůta obsažená v ust. §72 odst. 2 zákona je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, a tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky). Výše uvedené závěry vyplývají ze skutečnosti, že pro dovolací řízení je povinné právní zastoupení. Za této situace se dle ust. §49 o.s.ř. doručuje pouze právnímu zástupci; jinak řečeno, doručením tomuto zástupci počíná běžet lhůta pro podání ústavní stížnosti. Pro chápání lhůty jako "subjektivní" (tedy patrně míněno jako plynoucí od okamžiku, kdy se fyzická osoba o rozhodnutí dozví) jak uvádí stěžovatelka, není v zákoně jakékoliv opory. V tomto směru je proto nepodstatné tvrzení stěžovatelky, že rozsudek dovolacího soudu obdržela (patrně od svého právního zástupce) teprve v srpnu 2001.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh podle §43 odst. 1 písm. b) zákona odmítl jako návrh podaný opožděně.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj