ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1158.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1158/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce R. T., zastoupeného JUDr. D. J., proti žalovaným 1) S. S. a 2) M. S., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 489/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2002, č. j. 25 Co 431/2001-38, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. května 2001, č. j. 7 C 489/2000-17, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným vyklidit „byt č. 10 o velikosti 0+1 s příslušenstvím, I. kategorie (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), nacházející se ve 3. podlaží (ve 2. patře) domu č. p. 1487 v P.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“); žalobu týkající se uložení tam specifikovaných povinností žalovaným vyloučil k samostatnému projednání a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 5. února 2002, č. j. 25 Co 431/2001-38, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že uložil žalovaným povinnost do tří měsíců od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený žalobci předat předmětný byt; rozsudek soudu prvního stupně změnil rovněž v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Po doplnění dokazování v odvolacím řízení vzal odvolací soud z provedených důkazů především za zjištěno, že na základě rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 9. srpna 1989 uzavřel tehdejší Obvodní podnik bytového hospodářství v P. a žalovaný dohodu o užívání „bytu o velikosti 1+1, III. kategorie, ve 2. patře domu čp. 1487 v P.“ (dále jen „byt 1+1“), že na základě žádosti žalovaných ze dne 26. února 1990 byl rozhodnutím OBH ONV v P. ze dne 31. května 1990 udělen (ve smyslu §56 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů) souhlas ke sloučení předmětného bytu (uvolněného po zemřelé M. S.) s bytem 1+1 (dále jen „rozhodnutí ze dne 31. května 1990“), že rozhodnutím ze dne 31. května 1990 byli žalovaní zároveň upozorněni na nutnost projednání a schválení veškerých úprav v bytě s ONV v P. a že žalobce je v současné době vlastníkem předmětného domu (po babičce L. T., která jej získala v restituci v roce 1991). Dále rovněž zjistil, že dne 13. června 1990 uzavřel Bytový podnik v P. se žalovanými dohodu o užívání bytu III. kategorie o velikosti dvou pokojů a jedné kuchyně (dále jen „byt 2+1“) ve druhém patře domu čp. 1487 v P. (dále jen „dohoda ze dne 13. června 1990“) a že dohodu o užívání takto označeného bytu uzavřela se žalovanými dne 17. října 1991 rovněž tehdejší vlastnice předmětného domu L. T. (dále jen „dohoda ze dne 17. října 1991“). Nakonec zjistil, že odbor územního rozvoje Obvodního úřadu v P. dopisem ze dne 26. února 1992 neměl námitek proti propojení bytů žalovanými s tím, že stavební úpravou nedojde k zásahu do nosné konstrukce a s tím, že jde pouze o ohlašovací povinnost a že k žádosti je třeba doplnit souhlas vlastníka domu, že kolaudační stav druhého patra předmětného domu byl schválen Magistrátem hl. m. Prahy jako součást kolaudačního rozhodnutí ze dne 15. ledna 1942 a že v archivu se žádná další změna užívání nenachází. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že žalovaní jsou společnými nájemci bytu 1+1. Poté rovněž dovodil, že soubor místností vzniklý administrativním sloučením dvou bytových jednotek (předmětného bytu a bytu 1+1) nelze bez pravomocného rozhodnutí příslušného stavebního úřadu pokládat za byt (podle kolaudačního stavu nezměněného od roku 1942 zde neexistuje byt 2+1, nýbrž se stále jedná o dva byty – předmětný byt a byt 1+1), a že pouhý způsob jejich faktického užívání je irelevantní, a pokračoval, že neexistuje-li byt 2+1 jako předmět nájmu, jsou dohoda ze dne 13. června 1990 a dohoda ze dne 17. října 1991 neplatnými právními úkony. Poté uzavřel, že nebyl-li předmětný byt žalovaným řádně přidělen (ve smyslu §154 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. prosince 1991 – dále jen „obč. zák. před novelou“), užívají jej bez právního důvodu a proto žalobě na jeho vyklizení – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu (dále jen „obč. zák.“) – na rozdíl od soudu prvního stupně vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) – uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání napadli správnost právního závěru, že právo nájmu jim svědčí pouze ve vztahu k bytu 1+1 a že předmětný byt užívají tudíž bez právního důvodu. Uvedli, že na základě rozhodnutí ze dne 31. května 1990 – pravomocného rozhodnutí správního orgánu, jehož správnost není oprávněn soud přezkoumávat, je jím vázán a nemůže je v tomto řízení prohlásit za neplatné – vznikl byt 2+1, ohledně něhož byla následně uzavřena dohoda o užívání bytu; proto jsou nájemci bytu 2+1 (a tedy i předmětného bytu). Podle názoru žalovaných je odkaz odvolacího soudu na ustanovení §2 písm. b/ zákona č. 72/1994 Sb. nepřípadný, neboť tento zákon je platný až od roku 1994, zatímco v daném případě jde o rozhodnutí z roku 1990 (ze dne 31. května 1990); navíc z textu citovaného ustanovení nevyplývá nezbytnost kolaudace (resp. rekolaudace) v případě sloučení dvou bytů. Užívají-li proto byt 2+1 (tedy i předmětný byt) na základě rozhodnutí ze dne 31. května 1990, dohody ze dne 13. června 1990, dohody ze dne 17. října 1991, nejde podle jejich názoru o užívání (předmětného bytu) bez právního důvodu; mohla-li být kromě toho v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 nájemní smlouva uzavřena rovněž konkludentně, jsou přesvědčeni, že jim vznikl nájemní poměr k předmětnému bytu na základě konkludentně uzavřené nájemní smlouvy. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací řízení bylo zastaveno, neboť žalovaní v dovolání neuvedli dovolací důvod podle §241a odst. 2, popřípadě odst. 3 o.s.ř., resp. aby dovolání bylo jako bezdůvodné „odmítnuto“. Mimo jiné uvedl, že rozhodnutí ze dne 31. května 1990 není rozhodnutím o přidělení bytu ve smyslu §154 obč. zák. před novelou, že dohodu ze dne 13. června 1990 nelze považovat za platnou a že i přes rozhodnutí ze dne 31. května 1990 jde stále o dva byty.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že soubor místností vzniklý administrativním sloučením dvou bytových jednotek nelze bez pravomocného rozhodnutí příslušného stavebního úřadu pokládat za byt, že za situace, kdy rozhodnutí příslušného stavebního úřadu nebylo ani vydáno, jsou žalovaní stále (společnými) nájemci pouze bytu 1+1, a že předmětný byt proto užívají bez právního důvodu.
V právní praxi je konstantně zastáván názor, že při posouzení otázky, zda je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost) bytem, je nutno vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je přitom kolaudační stav, nikoliv faktický způsob jejich užívání (srov. Občanský zákoník, komentář, 1. vydání, SEVT Praha 1991, str. 510, Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., Vodička, A. a kolektiv, Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, Praha 1994, 2. vydání, str. 484, shodně též např. 3. vydání, 1996, str. 601 a 6. vydání, 2001, str. 1068). Tomuto názoru koresponduje i vymezení pojmu „byt“ v rozhodnutích Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, dovodil právní závěr, že vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák. zásadně předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že soubor místností (popřípadě jednotlivá místnost) je způsobilý k trvalému užívání a je určen k trvalému bydlení. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000, v němž dovodil, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák. je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Zbývá dodat, že ústavní stížnost, podanou proti citovanému rozhodnutí, Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 7. ledna 2002, sp. zn. IV. ÚS 611/01. K obsahově stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl rovněž v rozsudku ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, v němž dovodil, že bytem se pro účely právního vztahu nájmu bytu (§685 a násl. obč. zák.) rozumí soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení; rozhodující je tedy právní stav založený pravomocným rozhodnutím o povolení užívání stavby (§76 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů), případně o změně účelu jejího užívání (§85 citovaného zákona), nikoli faktický stav v užívání nebo vůle účastníků smlouvy. O tom, že právní praxe je v tomto ohledu ustálena, svědčí také závěry, které Nejvyšší soud dovodil i v dalších svých rozhodnutích (srov. např. rozsudky z 30. července 2001, sp. zn. 28 Cdo 1080/2001, z 6. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 1509/2000, sp. zn. 26 Cdo 1166/2000, sp. zn. 26 Cdo 381/2000, ze 14. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 882/2000, a usnesení z 9. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 770/2002).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. ledna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1842/97, rovněž dovodil, že rozhodnutí správního orgánu, jímž tento orgán podle §56 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb. udělil souhlas ke sloučení bytů, nebylo rozhodnutím, s nímž ustanovení §154 odst. 1 obč. zák. spojovalo vznik práva na uzavření dohody o užívání bytu; nebylo ani „jinou právní skutečností“ ve smyslu citovaného ustanovení občanského zákoníku. Bylo toliko stanoviskem státního orgánu, vykonávajícího státní správu v oblasti bytového hospodářství (v daném případě stanoviskem souhlasným), k zamýšlenému sloučení bytů z hlediska zásad platících pro hospodaření s byty. V rozsudku ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 26 Cdo 2758/99, uveřejněném pod č. 146 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud dovodil, že podmínka rozhodnutí stavebního úřadu podle §62 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, se vztahovala i k těm souborům místností, k jejichž sloučení (coby dříve samostatných bytů) dal souhlas národní výbor podle §56 odst. 2 tohoto zákona. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v usnesení ze dne 29. března 2001, sp. zn. 20 Cdo 1183/99, uveřejněném pod č. 100 v sešitě č. 8 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, v němž dovodil, že předpoklad pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu (§62 zákona č. 41/1964 Sb.) musel být splněn i v případě, že příslušný orgán souhlasil se sloučením bytů; bez rozhodnutí stavebního úřadu (podle §54, 55, 58 a násl., §85 odst. 1, 2 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 1991) nebylo možno nově vzniklý soubor místností považovat za byt. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž např. v rozsudku ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 26 Cdo 2962/2000, a sdílí je i v projednávané věci. Z uvedeného také nepřímo vyplývá, že k provedení stavebních prací, jejichž důsledkem má být spojení dvou bytových jednotek v jednu a tudíž stav lišící se od stavu, jenž byl ve své době (v daném případě v roce 1942) předmětem zkoumání v kolaudačním řízení, nepostačí pouhé ohlášení stavebnímu úřadu; naopak je zapotřebí, aby otázka takových stavebních úprav (úprav směřujících ke spojení dvou bytů v jeden) byla projednána ve stavebním řízení, jehož výsledkem je stavební povolení a následné kolaudační rozhodnutí (srov. rovněž usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. IV. ÚS 531/03).
Vzhledem k dovolací námitce, že rozhodnutí ze dne 31. května 1990 nemůže soud „v tomto řízení prohlásit za neplatné“, je zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud (a ani soud prvního stupně) se otázkou „platnosti“ tohoto rozhodnutí nezabýval a z posléze uvedených důvodů ani zabývat nemohl. Rozhodnutí místního národního výboru podle §56 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb. bylo totiž rozhodnutím správního orgánu, tj. sice právní skutečností, avšak nikoli právním úkonem. Je proto vyloučena úvaha o neplatnosti takového rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 31. května 1990 došlo tedy k administrativnímu sloučení dvou bytových jednotek, jak nakonec správně dovodil odvolací soud. Došlo-li však ke sloučení dvou bytů, aniž bylo ohledně nově vzniklého souboru místností vydáno kolaudační rozhodnutí, nelze s dovolateli souhlasit v tom, že vznikl byt 2+1. Dospěl-li tedy odvolací soud k právnímu závěru, že soubor místností vzniklý administrativním sloučením dvou bytových jednotek nelze bez pravomocného rozhodnutí příslušného stavebního úřadu pokládat za byt, že proto byt 2+1 neexistuje, že z tohoto důvodu jsou dohody ze dne 13. června 1990 a ze dne 17. října 1991 neplatnými právními úkony, že za situace, kdy rozhodnutí příslušného stavebního úřadu nebylo ani vydáno, jsou žalovaní stále (společnými) nájemci pouze bytu 1+1 a že vzhledem k uvedenému užívají předmětný byt bez právního důvodu, lze jeho právní posouzení věci pokládat za správné a odpovídající ustálené soudní praxi.
Je však zapotřebí se vyjádřit také k námitce týkající se konkludentního uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu. Podle §685 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1994 (dále jen „občanský zákoník“), nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to buď na dobu určitou, nebo bez určení doby užívání; nájemní smlouva zpravidla obsahuje i popis příslušenství a popis stavu bytu. Nájemní smlouva musí obsahovat označení předmětu a rozsahu užívání, výši nájemného a výši úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo způsob jejího výpočtu. Měla by též obsahovat i popis příslušenství a popis stavu bytu. Nebyla-li nájemní smlouva uzavřena písemně, vyhotoví se o jejím obsahu zápis (§686 odst. 1 občanského zákoníku).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že smlouva o nájmu bytu je (dvoustranným) právním úkonem, jehož účastníky jsou pronajímatel a nájemce. Protože pro ni v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 nebyla stanovena písemná forma, mohla být uzavřena i ústně, popřípadě konkludentně, jak to lze dovodit z ustanovení §35 odst. 1 občanského zákoníku (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Za konkludentní projev nelze však bez dalšího považovat opomenutí ve formě mlčení či jiné nečinnosti; neplatí proto bez dalšího zásada, že „kdo mlčí, souhlasí“. V této souvislosti nelze ztratit ze zřetele ani zásadu, zakotvenou v ustanovení §44 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku, tj. zásadu, že mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu (na uzavření smlouvy).
Jako (dvoustranný) právní úkon musí smlouva o nájmu bytu – vedle obecných náležitostí, stanovených ustanovením §686 odst. 1 občanského zákoníku – splňovat i obecné náležitosti právních úkonů, normované ustanovením §34 a násl. občanského zákoníku. Podle §34 občanského zákoníku právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Podle §35 odst. 1 občanského zákoníku projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Závěr o uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem tedy nutně předpokládá, že zde byl – v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 – dán konkludentní projev vůle směřující k uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu jak na straně pronajímatele, tak také na straně nájemce. Na takový konkludentní projev vůle na straně pronajímatele však nelze usoudit z mlčení pronajímatele, resp. z toho, že s dovolateli uzavřel neplatné dohody ze dne 13. června 1990 a ze dne 17. října 1991. Pro úplnost lze dodat, že konkludentně nemohla být uzavřena ani nájemní smlouva ohledně bytu 2+1; pokud totiž byt, označený dovolateli jako 2+1, právně neexistoval, nemohla být ohledně neexistujícího předmětu nájmu, a to ani konkludentně, uzavřena nájemní smlouva.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně. Jelikož se žalovaným správnost napadeného rozhodnutí prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaní s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu těchto nákladů právo a procesně úspěšnému žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovaným právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8.června 2004
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu