ECLI:CZ:US:2001:4.US.379.01
sp. zn. IV. ÚS 379/01
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 12. listopadu 2001v senátě o ústavní stížnosti 1) Dr. Ing. F. B., 2) V. B-ové, obou bytem Švýcarsko, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2001, čj. 28 Cdo 2553/99-571, 28 Cdo 2556/99-571 a 28 Cdo 2559/99-571, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1998, čj. 22 Co 512/97-434, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 3. 1997, čj. 16 C 151/91-283, ve výrocích napadených odvoláním, spojenou s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Městského soudu v Praze, 3) Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a vedlejších účastníků 1) M. O-ové, 2) JUDr. J. O., 3) České republiky - Městské části Praha 2, se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto:
1) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2001, čj. 28 Cdo
2553/99-571, 28 Cdo 2556/99-571 a 28 Cdo 2559/99-571, se ve výroku
I., pokud se týká zamítnutí dovolání V. B-ové, zrušuje.
2) Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1998, čj. 22 Co
512/97-434, se ve výroku, jímž byl změněn výrok ve věci samé ad
IV) rozsudku soudu I. stupně, pokud se týká zamítnutí žaloby V.
B-ové na vydání ideální poloviny pozemků, v rozsudku blíže
označených, a dále ve výroku o náhradě nákladů řízení, jímž byl
změněn výrok ad VI) rozsudku soudu I. stupně, a výrok o náhradě
nákladů odvolacího řízení o tom, že druhá žalobkyně a žalovaní
nemají navzájem právo na náhradu nákladů, se zrušuje.
3) V ostatním se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným
rozsudkům obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o určení
vlastníka a o uzavření dohody o vydání nemovitostí, stěžovatelé
tvrdí, že obecné soudy porušily čl. 95 Ústavy ČR, čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
"Úmluva") a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále
jen "Listina"), neboť neinterpretovaly ustanovení zákona č.
403/1990 Sb. a ustanovení §239 odst. 2 a §80 písm. c) o. s. ř.
ústavně konformním způsobem a nevypořádaly se dostatečně se
skutkovou a právní argumentací stěžovatelů uvedenou v jimi
podaných opravných prostředcích.
V ústavní stížnosti stěžovatelé podrobně popisují, jak obecné
soudy rozhodly o jejich jednotlivých žalobních návrzích, a uvádějí
obsah svých námitek uplatněných v odvolání a dovolání. Nejvyššímu
soudu ČR vytýkají, že odmítl jejich dovolání proti výroku ad B)
a E) rozsudku odvolacího soudu, neboť podle jejich názoru
přípustnost dovolání byla dána, protože citované rozhodnutí
odvolacího soudu se odchyluje od převažující současné judikatury.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR není podle jejich názoru
přezkoumatelný ani v jeho dalších částech, neboť se nezabývá
konkrétní argumentací stěžovatelů jako dovolatelů, ale pouze
paušálně odkazuje na některá ustanovení právních předpisů či
právní věty judikátů, aniž by konstatoval, ke kterým úvahám toho
či onoho soudu se mají tyto citace vázat.
V ústavní stížnosti stěžovatelé rozvádějí důvody, které vedly
stěžovatele F. B. k tomu, že se domáhal nápravy jednak určovací
žalobou a jednak žalobou o náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím státu, poukazují na právní irelevanci odkazů
odvolacího a dovolacího soudu ohledně údajné prekluze
stěžovatelova nároku a kritizují postup těchto soudů při hodnocení
platnosti dohody o zřízení práva osobního užívání k pozemkům a při
interpretaci ustanovení §10 odst. 6 zákona č. 403/1990 Sb.,
o zmírnění následků některých majetkových křivd. Závěrem
stěžovatelé poukazují na průtahy, kterými bylo poznamenáno řízení
před soudy všech tří stupňů, zejména před soudem prvého stupně,
který vydal svůj rozsudek až po šesti letech od zahájení řízení,
a před Nejvyšším soudem ČR, kterému trvalo vyřízení dovolání více
než dva a půl roku. Ze všech uvedených důvodů mají stěžovatelé za
to, že obecné soudy porušily jejich ústavně zaručená základní
práva, a proto navrhli, aby Ústavní soud nálezem napadené rozsudky
obecných soudů ve shora označeném rozsahu zrušil s tím, že do doby
rozhodnutí o ústavní stížnosti odloží jejich vykonatelnost.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 18. 10. 2001,
podepsaném JUDr. M. P., CSc., k ústavní stížnosti uvedl, že, co se
týče závěrů o přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst.
2 o. s. ř., ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb., je
dovolací soud plně přesvědčen, že v daném případě rozhodnutí
odvolacího soudu nemělo povahu rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu, jež by se odchylovalo od ustálené judikatury
soudů, nebo by přinášelo judikaturu novou. Nejvyšší soud ČR
nepovažoval za přesvědčivé argumenty, vytýkající nesprávné právní
posouzení zákonných předpokladů pro uplatnění žaloby na určení
vlastnictví státu k nemovitostem, a výtky proti odlišnému
hodnocení důkazů odvolacím soudem nemohl zkoumat, protože je
nebylo možno považovat za dovolací důvod. Nejvyšší soud dále
uvedl, že neshledal skutečnosti, okolnosti a údaje, které by ho
opravňovaly vytýkat odvolacímu soudu nesprávnou interpretaci
a aplikaci ustanovení §10 odst. 6 zákona č. 403/1990 Sb., když
odvolací soud vycházel ze slovního znění tohoto ustanovení.
K námitce průtahů v řízení o dovolání uvedl, že dovolání mu bylo
předloženo v říjnu 1999 a že o něm rozhodl po uplynutí 15 měsíců,
když v roce 2000 rozhodl o více jak třech tisících dalších
dovoláních.
Městský soud v Praze se ve stanovené lhůtě k ústavní
stížnosti nevyjádřil.
Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření ze dne 12. 10.
2001, podepsaném JUDr. M. K-ovou odkázal na skutečnosti uvedené
v rozsudku obvodního soudu s tím, že po dobu, kdy byla věc
vyřizována, k neodůvodněným průtahům u něj nedocházelo.
Vedlejší účastníci M. O-ová, JUDr. J. O. a Městská část Praha
2 nevyužili možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti ve stanovené
lhůtě, doc. JUDr. J. O., CSc., se postavení vedlejšího účastníka
vzdal.
Ze spisu Nejvyššího soudu ČSFR, sp. zn. 1 Tzf 15/91, a spisu
Krajského státního zastupitelství v Praze, sp. zn. RZv 1/94, které
si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že F. B. byl rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1959, sp. zn. 1 To 124/59, uznán
vinným trestným činem podle §245 odst. 1 písm. c) odst. 3 písm.
a), b) trestního zákona z roku 1950 (č. 86/1950 Sb.), za což mu
byl uložen kromě trestu odnětí svobody a ztráty čestných práv
občanských na dobu 3,5 roku i trest propadnutí celého jmění. Na
základě stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch
obviněného Nejvyšší soud ČSFR přezkoumal napadené rozhodnutí
a řízení jemu předcházející a poté, co shledal závažná pochybení
ve zjištění skutkového stavu a v právním posouzení věci, rozsudkem
ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 1 Tzf 15/91, zrušil jak napadený
rozsudek Nejvyššího soudu, tak i prvostupňový rozsudek Krajského
soudu v Praze, a to v celém rozsahu a přikázal, aby prokurátor věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský státní
zástupce v Praze následně usnesením ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. RZv
1/94, rozhodl, že podle platného trestního zákona (č. 140/1961
Sb.) není skutek, který byl předmětem trestního řízení, trestným
činem a že není důvod k postoupení věci, a proto trestní stíhání
F. B. zastavil.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu
2, sp. zn. 16 C 151/91, ze kterého vyplynulo, zjednodušeně
shrnuto, že manželé F. a V. B-ovi vlastnili každý jednou polovinou
dům v Praze-Vinohradech se stavební parcelou a pozemkovou
parcelou, zahradou. V roce 1960 se stal vlastníkem těchto
nemovitostí stát, který je nabyl na základě trestního rozsudku
proti F. B. (jedna ideální polovina) a ustanovení §5 vládního
nařízení č. 15/1959 Sb. a §11 vyhlášky č. 88/1959 Ú.l. (druhá
ideální polovina patřící V. B-ové). Předmětné nemovitosti následně
přešly do správy Nejvyššího soudu ČSSR, který v červnu 1978 prodal
dům, který již měl charakter rodinného domu, manželům J. a M.
O-ovým (ideální polovinu) a jejich synovi J. O. (ideální
polovinu). V roce 1979, po odměření geometrickým plánem, bylo
spoluvlastníkům rodinného domu zřízeno právo osobního užívání
k pozemkovým parcelám. V roce 1991 F. a V. B-ovi vyzvali manžele
O. aj. O. k vydání domu, a když k dohodě nedošlo, uplatnili svůj
nárok u soudu. V. B-ová se domáhala uzavření dohody o vydání věci
podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých
majetkových křivd, F. B. se domáhal uzavření dohody o vydání věci
podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, s tím,
že oba požadovali určení, že dohoda o zřízení práva osobního
užívání pozemků je neplatná. Obvodní soud pro Prahu 2 spojil
řízení o žalobě F. B., vedené pod sp. zn. 14 C 138/92, ke
společnému projednání s řízením o žalobě V. B. a nadále vedl obě
žaloby pod sp. zn. 16 C 151/91. Poté, co v průběhu řízení vyšlo
najevo, že kupní smlouva, kterou O. nabyli předmětné nemovitosti
od státu, je absolutně neplatná ex tunc, protože ji podepsala za
prodávající stranu (Nejvyšší soud ČSSR) osoba, která k takovému
úkonu nebyla oprávněna ani zmocněna, žalobci navrhli změnu
žalobního návrhu, kterou Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením
připustil a poté následně rozsudkem ze dne 24. 3. 1997, čj. 16
C 151/91-283, ve věci rozhodl.
Výrokem ad I) soud prvého stupně vyhověl návrhu F. B.,
u kterého shledal naléhavý právní zájem podle ustanovení §80
písm. c) o. s. ř., a určil, že vlastníkem ideální jedné poloviny
domu č.p. 62 zapsaného na LV č. 725 pro k. ú. Vinohrady
u Katastrálního úřadu Praha - město a vlastníkem ideální jedné
poloviny stavební parcely č. 1314 a pozemkové parcely č. 1313/2,
zapsaných na LV č. 725 a LV č. 724 pro totéž katastrální území, je
český stát. Výrokem ad II) zamítl návrh na určení, že vlastníkem
další ideální jedné poloviny předmětných nemovitostí, které
původně patřily V. B., je stát, neboť dospěl k závěru, že u ní
není dán naléhavý právní zájem na určení, když podala návrh na
uzavření dohody podle zákona 403/1990 Sb. Výrokem ad III) rozhodl,
že manželé O. jsou povinni uzavřít s V. B-ovou dohodu o vydání
jedné ideální čtvrtiny domu čp. 62 a ke stejné povinnosti zavázal
i J. O., s odůvodněním, že jmenovaní jsou osobami povinnými podle
§4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., protože byli při koupi domu
protiprávně zvýhodněni tím, že zaplatili nižší kupní cenu, než
jakou podle cenových předpisů měli zaplatit. Výrokem ad IV) soud
zavázal povinné osoby i ohledně vydání ideální čtvrtiny pozemků p.
č. 1314 a p. č. 1313/2, a to ze stejných důvodů. Výrokem ad V)
soud zamítl návrh, aby čtvrtý žalovaný (Česká republika) byl
povinen uzavřít s V. B. dohodu o vydání jedné ideální poloviny
domu a pozemkový parcel, neboť dospěl k závěru, že stát není
v řízení pasivně legitimován. Výroky ad VI), VII), VIII) a IX)
rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců a žalovaných (kromě čtvrtého žalovaného)
rozhodl ve věci Městský soud v Praze, když rozsudkem ze dne 30.
4. 1998, čj. 22 Co 512/97-434, změnil rozsudek soudu prvého stupně
ve výroku ad I) tak, že žalobu s návrhem na určení, že vlastníkem
jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí je stát, zamítl,
neboť na rozdíl od soudu prvého stupně neshledal u F. B. naléhavý
právní zájem na tomto určení. Výroky ad II) a III) odvolací soud
potvrdil jako věcně správné. K výroku ad III) dodal, že na rozdíl
od soudu prvého stupně se nezabýval otázkou protiprávního
zvýhodnění kupujících, J., M. a J. O-ových, tím, že kupní cena
byla stanovena v rozporu s tehdejšími předpisy, neboť pro závěr
o rozporu s tehdejšími předpisy zcela postačil nedostatek
spočívající ve zjištění, že kupní smlouva nebyla na straně
prodávajícího podepsána osobou k tomuto úkonu oprávněnou.
Vyhovující výrok ad IV) odvolací soud změnil tak, že žalobu
v této části zamítl s odkazem na ustanovení §10 odst. 6 zákona č.
403/1990 Sb., podle kterého pozemek, k němuž bylo zřízeno právo
osobního užívání, se nevydává a oprávněné osobě přísluší peněžní
náhrada. Podle odvolacího soudu je citované ustanovení formulováno
jednoznačně a nelze z něho vyvodit závěr prezentovaný soudem
prvého stupně, a to, že dopadá pouze na případy, kdy by toto právo
bylo zřízeno v souladu s právními předpisy. Odvolací soud potvrdil
výrok ad V) ve věci samé a dále rozhodl o nákladech řízení. Podané
návrhy žalobců a dvou žalovaných na připuštění dovolání podle
ustanovení §239 odst. 1, 2 o. s. ř. odvolací soud zamítl.
Při posuzování podaných dovolání dovolací soud respektoval
ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000
Sb., podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu,
vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po
řízení provedeném podle dosavadních předpisů, projednají
a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (tj. podle
ustanovení občanského soudního řádu ve znění před jeho novelizací
zákonem č. 30/2000 Sb.). Dovolací soud proto co do přípustnosti
podaných dovolání dospěl k závěru, že přípustná (§236 odst. 1 o.
s. ř.) jsou pouze dovolání žalobců (F. B. a V. B-ové), to ovšem
jen v těch částech, pokud směřovala proti výroku odvolacího soudu,
jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Naopak
dovolání žalobců a J. O., pokud směřovala proti potvrzujícím
výrokům rozsudku odvolacího soudu s poukazem na ustanovení §239
odst. 2 o. s. ř., dovolací soud neshledal přípustnými, neboť
dospěl k závěru, že dovolání v tomto rozsahu napadající rozhodnutí
odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, a proto je
odmítl.
Dovolání žalobců, která byla shledána přípustnými, a ve
kterých bylo namítnuto nesprávné právní posouzení věci [dovolací
důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.] a vyslovena
pochybnost o tom, zda v odvolacím řízení byly řádně objasněny
námitky žalobců a zda se s nimi odvolací soud odpovídajícím
způsobem vypořádal [dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm.
b), c) o. s. ř.], Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 3. 2001, čj.
28 Cdo 2553/99-571, 28 Cdo 2556/99-571 a 28 Cdo 2559/99-571,
zamítl. V odůvodnění nejprve odkázal na své dřívější rozhodnutí
k výkladu ustanovení §241 odst. 3 b) a c) o. s. ř uveřejněné pod
č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého
vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení
nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241
odst. 2 (později 3) o. s. ř., ale jen tehdy, jestliže zakládají
některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení písm. a) až
c) o. s. ř. Dovolacím důvodem uvedeným v citovaném ustanovení pod
písm. b) o. s. ř. nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů
(§132 o.s.ř.). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění,
jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal
za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud
nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího
z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně
významné. S ohledem na tyto závěry dovolací soud uvedl, že
v daném případě neshledal nesoulad mezi skutkovými zjištěnými
soudu a obsahem soudního spisu (sp. zn. 16 C 151/91), a to ani
s přihlédnutím k tomu, co uváděli dovolatelé. K výtkám, týkajícím
se hodnocení důkazů, dovolací soud s odkazem na závěry shora
citovaného rozhodnutí (č. 8/1994 Sbírky s.r.s.) uvedl, že nebyly
zakotveny jako dovolací důvod v ustanovení §241 odst. 3 o. s. ř.,
ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb., a dodal, že
hodnocení důkazů provádí soud podle §132 o. s. ř., vyjadřujícího
procesní zásadu tzv. volného hodnocení důkazů.
Co se týče nesprávného právního posouzení věci ve smyslu
ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., to podle dovolacího
soudu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou
právní věc nesprávný právní předpis, anebo použitý právní předpis
nesprávně vyloží. V těchto souvislostech a s odkazem na závěry
vyjádřené v jednom ze svých předchozích rozhodnutí uveřejněným pod
č. 3/1998 Sbírky s. r. s. dovolací soud uvedl, že Městský soud
v Praze správně použil v daném případě ustanovení §80 písm. c) o.
s. ř., a příslušná, v rozsudku konkrétně citovaná, ustanovení
zákona č. 403/1990 Sb., občanského zákoníku a vyhlášky č.
154/1071 Sb., o účetnictví. Ohledně správnosti jejich výkladu
dovolací soud nejprve poukázal na svá některá dřívější rozhodnutí
k výkladu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., §1, §4, §19 odst.
1 zákona č. 403/1990 Sb., §20 a §39 občanského zákoníku
a k otázce dobré víry a vydržení, a poté uvedl, že nebylo možno
přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud v daném případě
aplikoval a vykládal použitá ustanovení právních předpisů
nesprávně, zejména v rozporu s jejich slovním zněním i s tím, jak
byl podáván jejich výklad v uveřejněné judikatuře. Dovolací soud
proto nepřisvědčil tvrzení dovolatelů o nesprávném posouzení
jejich žalobních návrhů na určení vlastnictví a na uložení
povinnosti žalovaných fyzických osob k uzavření dohody o vydání
věcí, neboť podle jeho názoru zákonný předpoklad pro vyhovění
žalobě na určení nebyl doložen. F. a V. B-ovi i ve svém dovolání
uváděli, že určovací žaloby podávali proto, že F. B. se pak bude
moci domáhat náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím
o propadnutí majetku uvedením v předešlý stav, tedy restituce in
integrum, aniž by byl odkázán pouze na finanční náhradu. Podle
názoru dovolacího soudu tedy šlo o splnění tvrzeného nároku,
a nikoli o určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není.
Nesprávným nebylo ani rozhodnutí odvolacího soudu o žalobním
návrhu V. B-ové na uložení povinnosti žalovaných fyzických osob
k uzavření dohody o vydání věcí, pokud rozsah této dohody byl
v řízení prokazatelně doložen. Pro úplnost lze uvést, že dovolací
soud rovněž odmítl dovolání M. O-ové proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 11. 6. 1999, sp. zn. 55 Co 243/99, které se
týkalo nákladů řízení, a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá
právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů
z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv
stěžovatelů a poté rozhodl, že ústavní stížnost Věry Bäumeltové je
zčásti důvodná. K tomu závěru dospěl Ústavní soud na základě
následujících úvah:
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala
uzavření dohody s povinnými osobami (manželé O-ovi aj. O.)
o vydání ideální poloviny domu č. 62 v Perucké ulici, stavební
parcely č. 1314 a pozemkové parcely č. 1313/2. Tomuto návrhu
obecné soudy vyhověly, jen pokud se týká vydání ideální poloviny
domu. Návrh na vydání ideální poloviny pozemkových parcel, ke
kterým bylo povinným osobám zřízeno právo osobního užívání
pozemku, byl zamítnut s odkazem na ustanovení §10 odst. 6 zákona
č. 403/1990 Sb. Dovolání proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud
zamítl. Stěžovatelka namítla ústavně nekonformní interpretaci
citovaného ustanovení, a proto se jí Ústavní soud zabýval, neboť,
jak již dříve uvedl, ústavnost zásahu orgánu veřejné moci do
základních práv a svobod může spočívat i v ústavně nekonformní
interpretaci hmotného práva (III.ÚS 102/94, ÚS, sv. 2 č. 64,
III.ÚS114/94, ÚS, sv. 3 č. 9, III.ÚS 84/94, ÚS, sv. 3, č. 34, III.
ÚS 142/98, ÚS, sv. 11, č. 65, III. ÚS 224/98, ÚS, sv. 15, č. 98
a další).
Ustanovení §10 odst. 6 zákona č. 403/1990 Sb. zní: "Pozemek,
k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se nevydává;
oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada (§14)." Obvodní soud pro
Prahu 2, který výrokem ad IV) žalobnímu návrhu V. B-ové jako
oprávněné osoby vyhověl, vyložil, že citované ustanovení se
použije pro případy, kdy právo osobního užívání pozemku bylo
zřízeno v souladu se zákonem, což se v daném případě nestalo,
neboť v soudním řízení bylo prokázáno, že povinné osoby nabyly věc
v rozporu s platnými předpisy a na základě zvýhodnění, když za
nemovitost i za zřízení práva osobního užívání zaplatily nižší
cenu, než jak byly podle cenových předpisů povinny. Městský soud
v Praze jako soud odvolací toto rozhodnutí změnil s tím, že
takovýto výklad nelze z formulace citovaného ustanovení vyvodit.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR lze usoudit, že se s názorem
odvolacího soudu ztotožnil, když dovolání stěžovatelky zamítl,
přestože bližší vyjádření dovolacího soudu kromě pouhé citace
zákonného ustanovení v odůvodnění jeho rozsudku chybí.
Ústavní soud se k interpretaci restitučních právních norem,
týkajících se vydání pozemku, k němuž bylo zřízeno právo osobního
užívání, vyjádřil již dříve, např. v nálezu Pl.ÚS 15/98 vyhlášeným
pod č. 83/1999 Sb. a nálezech IV.ÚS 545/98, ÚS, sv. 14 č. 77,
a I.ÚS 118/98, ÚS, sv. 14, č. 84. Z nálezu pléna Ústavního soudu
lze vyvodit právní závěr, že je v souladu se smyslem zákona č.
87/1991 Sb., a to zejména v kontextu s restitučními předpisy
jinými, pokud bude §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. vykládán tak,
že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se
oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická
osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě
v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku
stojící za podmínek uvedených v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
V následných nálezech čtvrtého a prvního senátu se uvádí, že "není
žádného rozumného důvodu pro to, aby §10 odst. 6 zákona č.
403/1990 Sb., jenž je zcela srovnatelný s §8 odst. 4 zákona č.
87/1991 Sb., byl vykládán odlišně, než jak to učinilo plénum
Ústavního soudu ve shora citovaném nálezu, že by bylo zcela proti
smyslu restitučního zákona, aby oprávněné osobě, jíž se za splnění7
zákonem stanovených podmínek vydává stavba, bylo upíráno právo na
vydání pozemku získaného stejnou fyzickou osobou spolu se stavbou,
již je podle §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. povinna osobě
oprávněné vydat, a že nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce
chránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu
s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního
zvýhodnění". Ústavní soud dále vyložil, že v praxi by orgány
veřejné moci neměly ustanovení o nevydání pozemku, k němuž bylo
zřízeno právo osobního užívání, chápat jako "absolutní" překážku
pro vydání, nýbrž pouze jako překážku obecnou, která však nemůže
bránit vydání věci při splnění podmínek §4 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb.
Tyto úvahy plně dopadají na skutková zjištění obecných soudů
v dané věci, z nichž je patrno, že právo osobního užívání
k předmětným pozemkům bylo získáno zcela nepochybně v souvislosti
s převodem domu na nich stojících, který byl získán v rozporu
s tehdy platnými předpisy. Není-li tedy žádného rozumného důvodu
k tomu, aby ustanovení §10 odst. 6 zákona č. 403/1990 Sb., jenž
je zcela srovnatelný s §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., bylo
vykládán odlišně, než jak to učinil Ústavní soud v uvedeném
plenárním nálezu, pak je v dané věci třeba vycházet ze závěru, že
by bylo zcela proti smyslu restitučního zákona, aby V. B-ové jako
oprávněné osobě, jíž se za splnění zákonem stanovených podmínek
vydává stavba (resp. její ideální polovina), bylo upíráno právo na
vydání pozemků (resp. jejich ideálních polovin) získaných stejnými
fyzickými osobami právě v souvislosti se získáním vlastnictví ke
stavbě, kterou jsou tyto osoby povinny vydat podle §4 odst. 2
zákona č. 403/1990 Sb., neboť i toto ustanovení je zcela
srovnatelné s ustanovením §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Pokud tedy obecné soudy, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud
ČR, zaujaly v posuzované věci názor opačný, neposkytly právům
stěžovatelky dostatečnou ochranu a jejich rozsudky bylo třeba
v této části zrušit pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ohledně ideální poloviny nemovitosti, která stěžovatelce
původně vlastnicky patřila a kterou učinila předmětem nároku
uplatněného u soudu podle zákona č. 403/1990 Sb., stěžovatelka
současně navrhla, aby soud určil, že jejím vlastníkem je stát,
který je jí povinen ji vydat. Obvodní soud pro Prahu 2 těmto
návrhům nevyhověl s tím, že stěžovatelce nesvědčí naléhavý právní
zájem na takovémto určení, neboť mohla podat a podala návrh na
uzavření dohody podle zákona č. 403/1990 Sb., tj. žalobu na plnění
[výrok ad II)], a s tím, že čtvrtý žalovaný, Český stát - Městská
část Praha 2, nebyl ve sporu pasivně legitimován, když povinnými
osobami byli shledání první, druhý a třetí žalovaný, tj. manželé
O-ovi aj. O. [výrok ad V)]. Městský soud v Praze potvrdil
zamítnutí žaloby v těchto bodech jako věcně správné. V podaném
dovolání stěžovatelé tvrdili, že odvolací soud nevzal na zřetel,
že jde o specifický případ, kdy je na místě určit výrokem soudu,
že polovina předmětných nemovitostí náleží státu, že stát, resp.
čtvrtý žalovaný, ČR - Městská část Praha 2, je povinnou osobou,
která s věcmi nakládala za okolností uvedených ustanovení §1
zákona č. 403/1990 Sb., neboť zde musí být dostatečný podklad pro
příslušný katastrální úřad k zápisu nových vlastnických vztahů pro
případ, že by se některá z povinných osob takovému zápisu bránila.
Nejvyšší soud ČR neshledal dovolání přípustným podle ustanovení
§239 odst. 2 o. s. ř. a ohledně této otázky je odmítl.
Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích (např.
II.ÚS 2/98, III.ÚS 181/95, ÚS, sv. 4, usn.č. 19) uvedl, že pokud
Nejvyšší soud ČR takové dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn
přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu
s ústavními principy soudního řízení, zda bylo dodrženo právo
dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán.
Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po
právní stránce zásadního významu, neboť jde o dovolací důvod,
který svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ.
Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí
nezávislého soudního rozhodnutí, přičemž posouzení odchylnosti či
novosti v rozhodování soudů přísluší plně Nejvyššímu soudu ČR,
jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů. Neumožnění
dovolání podle uvedeného důvodu tedy nelze považovat za odepření
soudní ochrany a porušení základních práv a svobod. Ústavní soud
neshledal žádný důvod, pro který byl bylo možno z ústavněprávního
hlediska jakkoliv zpochybnit závěr dovolacího soudu
o nepřípustnosti dovolání podaného podle ustanovení §239 odst.
2 o. s. ř., a proto ústavní stížnost směřující proti této části
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední
prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož
vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze
přípustné dovolání. Pokud dovolání přípustné není, je posledním
prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí
soudu druhého stupně (I.ÚS 213/96, ÚS, sv. 6, usn.č. 30 a další).
V daném případě dovolání podané podle ustanovení §239 odst. 2 o.
s. ř. přípustné nebylo a ústavní stížnost směřující proti rozsudku
odvolacího soudu v jeho potvrzujících výrocích je tedy třeba
považovat za podanou po lhůtě stanovené zákonem. Ústavní soud by
se mohl věcně zabývat rozhodnutími soudů prvého a druhého stupně
pouze v případě, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí
dovolání bylo shledáno jako protiústavní. Tak tomu však, jak je
uvedeno shora, nebylo.
Stěžovatel F. B. po změně žalobního petitu navrhl, aby soud
určil, že ideální polovina předmětných nemovitostí, kterou původně
vlastnil a která v důsledku trestu propadnutí majetku vysloveného
v trestním řízení přešla na stát, je dosud ve vlastnictví státu.
Obvodní soud pro Prahu 2 vzal za prokázané, že u stěžovatele je
dán naléhavý právní zájem na takovémto určení, neboť stěžovatel se
žalobou o náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo
jeho nesprávným úředním postupem, domáhá náhrady škody s cílem
žádat přímo vrácení nemovitostí, to ovšem jen pokud by nemovitosti
byly ve vlastnictví státu. Osoby, které jsou zapsány v katastru
nemovitostí, manželé O-vi. aj. O., však nejsou a ani nemohou být
účastníky škodního řízení a případné rozhodnutí by je nevázalo.
Podle Obvodního soudu pro Prahu 2 vyřešením otázky vlastnictví
bude vyřešena předběžná otázka, která má význam pro řešení sporu
mezi žalobcem a státem podle zákona č. 58/1969 Sb., a proto
žalobci vyhověl a určil, že vlastníkem ideální poloviny
předmětných nemovitostí je stát [výrok ad I)]. Městský soud
v Praze rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že žalobu
s návrhem na určení zamítl. Podle odvolacího soudu naléhavý právní
zájem nelze spatřovat v tom, že otázka vyřešení vlastnictví je
otázkou předběžnou, která může ovlivnit postup řízení, v němž se
žalobce domáhá po státu náhrady škody podle zákona č. 58/1969 Sb.
Dalším důvodem, pro který nemůže být žalobce úspěšný je to, že se
svého nároku původně domáhal podle zákona 87/1991 Sb., přičemž
návrh v této věci podal u soudu po uplynutí prekluzivní lhůty,
a teprve v průběhu řízení změnil žalobní petit. Jak konstatoval
odvolací soud, existuje-li speciální právní předpis, žalobce
nemůže svůj nárok uplatňovat podle obecných občanskoprávních
předpisů. Dovolání proti tomuto měnícímu rozhodnutí Nejvyšší soud
ČR zamítl s tím, že neshledal pochybení odvolacího soudu při
aplikaci a výkladu použitých právních předpisů, jež se řešené
právní věci týkaly, a potvrdil, že zákonný předpoklad pro vyhovění
žalobě o určení podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nebyl dán
Co se týče otázky naléhavého právního zájmu na určení, obecné
soudy v dané věci zaujaly názor, se kterým stěžovatel sice
nesouhlasí, ale jemuž z hlediska ústavně právní ochrany jeho
základních práv nelze ničeho vytknout. Bylo-li zjištěno, že došlo
ke zrušení trestního rozsudku, jímž bylo vysloveno propadnutí jeho
jmění ve prospěch státu, v celém rozsahu a že manželé O-ovi aj. O.
nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými obecně
závaznými předpisy, je na stěžovateli samotném, aby z těchto
zjištění vyvodil sám potřebný a správný závěr. Není věcí Ústavního
soudu, aby z těchto zjištění sám vyvozoval jakékoliv stanovisko,
neboť by tím předjímal právní závěry či rozhodnutí obecných soudů,
což mu nepřísluší. Pouze pro úplnost Ústavní soud k argumentaci
odvolacího soudu o tom, že tam, kde existuje speciální předpis,
nemůže žalobce uplatňovat svůj nárok podle obecných předpisů,
podotýká, že tato argumentace neplatí bez výjimky.
Ústavní soud dále zkoumal, zda v soudním řízení byla dodržena
ústavní procesní práva stěžovatelů. Z připojeného spisu Obvodního
soudu pro Prahu 2, sp. zn. 16 C 151/91, zjistil, že stěžovatelům
byla dána možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých
práv u nezávislého a nestranného soudu, ve věci byla nařizována
veřejná jednání a stěžovatelé měli možnost se jich osobně
účastnit. Na jimi vznesené návrhy, jakož i námitky, obecné soudy
reagovaly a svá rozhodnutí ve věci vyhlásily veřejně. Lze
připustit, že konkrétní reakce či vyjádření toho kterého soudu na
některá tvrzení stěžovatelů se mohou jevit jako nedostatečné,
nicméně rozhodnutí jako celek jsou přezkoumatelná a z jejich
odůvodnění je seznatelný vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé. K požadavku na spravedlivé projednání (čl. 6
odst. 1 Úmluvy) Ústavní soud uvádí, že definici pojmu "spravedlivý
proces" Úmluva ani Listina neupravují, a proto ji Ústavní soud
odvozuje z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, či
stanovisek Evropské komise pro lidská práva, jakož i své dosavadní
judikatury. Z rozhodnutí evropských orgánů lze vyvodit, že jedním
ze stěžejních aspektů práva na spravedlivý proces je princip
"rovnosti zbraní", což znamená, že obě procesní strany musí mít
možnost předložit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které
neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé. Podle
judikatury Ústavního soudu se principy čl. 6 Úmluvy promítají
v hlavě páté Listiny a postupují-li orgány veřejné moci v souladu
s těmito principy, nelze učinit závěr, že proces byl veden
způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (IV.ÚS 16/93, ÚS,
sv. 2 č. 51, III.ÚS 113/96, ÚS, sv. 6 č. 129). Rovněž neúspěch
v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení práva na
soudní ochranu, či práva na spravedlivý proces. V návaznosti na
dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že
k takovému porušení podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde teprve
tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého
nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud
bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu nebo by
zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však
v projednávaném případě nenastala.
V ústavní stížnosti stěžovatelé dále namítli průtahy, kterými
bylo poznamenáno soudní řízení. Námitka průtahů v řízení, které
již bylo pravomocně ukončeno, nezakládá sama o sobě porušení čl.
38 odst. 2 Listiny. Důvodnost takové argumentace vedoucí ke kasaci
napadeného rozhodnutí, když jiným prostředkem k ochraně ústavně
zaručených práv Ústavní soud nedisponuje, by byla shledána pouze
tehdy, jestliže by průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších
ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných
ústavních práv (III.ÚS 355/97, ÚS, sv. 9, usn.č. 16). Nic takového
stěžovatelé v ústavní stížnosti netvrdili. Ústavní soud navíc
zaznamenal, že stěžovatelé nevyužili možnosti domáhat se
v průběhu soudního řízení případné nápravy formou stížnosti
k příslušnému předsedovi soudu podle ustanovení §6 odst. 1 zákona
č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, či ustanovení §30 zákona
č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách
přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní
správě soudů ČR. S ohledem na toto zjištění lze považovat jejich
tvrzení o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny za zjevně
neopodstatněné.
Z důvodů uvedených shora Ústavní soud pro porušení čl. 36
odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zčásti vyhověl
a napadená rozhodnutí obecných soudů, jak ve výroku nálezu
uvedeno, podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona
zrušil. Ve zbývající části ústavní stížnost z důvodu jednak zjevné
neopodstatněnosti tvrzení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a)
zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jednak
z důvodu opožděného podání podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b)
citovaného zákona, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. listopadu 2001