ECLI:CZ:US:2014:4.US.3805.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3805/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení samosoudkyní Michaelou Židlickou ve věci ústavní stížnosti paní Daniely Horňáčkové, právně zastoupené advokátkou JUDr. Hanou Neštickou, Ječná 1, Praha 2, proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. 11 Nc 147/2008-1980, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 12. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení okresního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl v řízení o změně výchovy, o návrhu stěžovatelky na vyloučení znalkyně PhDr. Niny Matulové. Stěžovatelka, matka nezletilých dětí, opakovaně sdělila soudu, že ve věci určené znalkyni nedůvěřuje. Navíc tato vyhotovovala znalecký posudek v předchozím souvisejícím řízení. Dále stěžovatelka poukázala na skutečnost, že znalkyně byla seznámena s tím, že na ni v minulosti stěžovatelka podala stížnost na Ministerstvo spravedlnosti. Oproti tomu byla ze strany znalkyně podána stížnost na matku stěžovatelky, která ve svém návrhu snáší celou řadu důvodů, pro které považuje postup znalkyně v dané věci za neobjektivní a přísně jednostranný.
III.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost lze podat proti pravomocnému rozhodnutí [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost teprve poté, co již byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Tento závěr Ústavního soudu vychází z jeho rozsáhlé judikatury k ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu (např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243). Podle této judikatury je ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech vybudována především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem.
Jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. prosince 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03), lze zpravidla podat ústavní stížnost až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat jinými prostředky nebo v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí soudu či jiných orgánů veřejné moci, zejména rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení či nařizuje předběžné opatření, jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, zasahují-li nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) do základních práv a svobod stěžovatelky.
Jinými slovy řečeno, pokud se o právech a povinnostech stěžovatelky nadále vede řízení, přičemž rozhodnutí o námitkách proti znalkyni je pouze jednou částí soudního řízení ve věci samé, které doposud nebylo pravomocně rozhodnuto, nelze ústavní stížnost připustit. Není totiž zřejmé, jakým způsobem obecné soudy znalecký posudek vyhodnotí a jak vlastně řízení ve věci samé před obecnými soudy skončí. Záleží pouze na jejich nezávislém posouzení, jak rozhodnou ve věci samé. Rozhodnutí Ústavního soudu v takové fázi řízení před obecnými soudy by představovalo nepřípustný zásah do jejich rozhodovací činnosti.
Teprve v situaci, kdy obecné soudy dojdou k pravomocnému rozhodnutí, o němž se bude stěžovatelka domnívat, že zasahuje do jejích ústavně zaručených základních práv, bude moci toto rozhodnutí napadnout ústavní stížností, včetně uplatnění argumentu, že soudy vycházely z posudku znalkyně, u níž existují pochybnosti o její nepodjatosti. Pouze v takové situaci bude možné posoudit případný zásah do základních práv stěžovatelky komplexně, tj. tak, aby procesní práva byla posuzována souvztažně s právy a povinnostmi, o nichž obecné soudy dosud vedou řízení.
K tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 615/03, II. ÚS 429/05 nebo II. ÚS 1451/07.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh nepřípustný dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2014
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj