infUsTakto, infUsVec2, infUsLengthVec64, infUs6plusVyrok, errUsPouceni, errUsDne, infUsKratkeRadky-186-000,
ECLI:CZ:US:2001:4.US.386.2000
sp. zn. IV. ÚS 386/2000
Nález
Nález Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 7. března 2001 sp. zn.
IV. ÚS 386/2000 ve věci ústavní stížnosti Ing. R. J. proti
usnesení Městského soudu v Praze z 8.2.2000 sp. zn. 6 To 513/99
a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 z 23.6.1999 č. j. 3
T 81/96 o odsouzení stěžovatele k trestu odnětí svobody za trestný
čin obchodování se ženami a trestný čin kuplířství.
Výrok
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8.2.2000 č. j. 6 To
513/99 - 2043 se ve výroku týkajícím se stěžovatele zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel uvádí, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu
2 ze dne 23.6.1999 č. j. 3 T 81/96 - 1912 uznán vinným trestným
činem obchodování se ženami podle §246 odst. 1 písm. a) a c)
trestního zákona a trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 a
3 písm. b) trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání pěti let. Městský soud v Praze rozhodující o jeho
odvolání usnesením ze dne 8.2.2000 č. j. 6 To 513/99 - 2043 zrušil
napadený rozsudek ve výroku o vině trestným činem kuplířství a ve
výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a vrátil věc soudu prvního
stupně k novému projednání a rozhodnutí. Výslovný výrok o odvolání
v části, která směřovala proti výroku o vině trestným činem
obchodování se ženami, neučinil, takže podle stěžovatele je tato
část výroku o vině pravomocná a proti ní směřuje ústavní stížnost.
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),
čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a
dostaly se do rozporu i s čl. 10 Ústavy, neboť své rozhodnutí
opřely o Úmluvu o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a
využívání prostituce druhých osob, sjednanou Valným shromážděním
OSN. Úmluva však nebyla vyhlášena ve Sbírce zákonů, a proto nemůže
být bezprostředním pramenem práva, stejně jako nemůže být použita
jako výkladové pravidlo z toho důvodu, že se nejedná o úmluvu o
lidských právech a základních svobodách, neboť zavazuje členské
státy, které ji přijmou, zajistit ve vnitrostátním zákonodárství
úpravu potrestání osob, které by se dopustily jednání v úmluvě
uvedeného. Stěžovatel zastává názor, že český trestní zákon
nezajišťuje stejný postih pachatelů, kteří dopravili ženu do
ciziny, s pachateli, kteří na naše území dopravili ženu z ciziny,
protože u nich závisí trestnost na vůli takovéto ženy, a v této
souvislosti poukazuje na skutečnost, že filipínské ženy, zjednané
stěžovatelem, měly k provádění erotických masáží živnostenský list
a pracovní povolení, stejně jako firma J., s. r. o., pod jejíž
hlavičkou masáže poskytovaly. Stěžovatel má za to, že celé jeho
jednání mělo být posouzeno v rámci jednoho skutku formálně
naplňujícího znaky trestného činu kuplířství a že důvody zrušení
rozsudku se týkají i výroku o vině, který nebyl zrušen, ač se tak
stát mělo. Z výše uvedených důvodů stěžovatel žádá, aby Ústavní
soud zrušil usnesení odvolacího soudu v části, v níž se zamítá
odvolání stěžovatele a potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně,
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 v té části, v níž byl
stěžovatel uznán vinným trestným činem obchodování se ženami.
Stěžovatel rovněž požádal Ústavní soud o vydání předběžného
opatření, jímž by Obvodnímu soudu pro Prahu 2 uložil neukládat
trest za skutek, jenž je předmětem ústavní stížnosti, do doby, než
o ní bude rozhodnuto.
Městský soud v Praze jako účastník řízení uvedl ve svém
vyjádření ze dne 1.11.2000, že nemá nic, čím by obsah napadeného
rozhodnutí doplnil.
Vedlejší účastník Městské státní zastupitelství v Praze se
tohoto postavení přípisem ze dne 1.11.2000 vzdal.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 3 T 81/96
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 23.6.1999
byl stěžovatel společně s J. P. a P. R. uznán vinným trestným
činem obchodování se ženami podle §246 odst. 1 a 2 písm. a) a c)
trestního zákona (bod 1. výrokové části), kterého se dopustili
tím, že v první polovině roku 1994 najali ve Filipínské republice
sedm filipínských žen, které dopravili do České republiky, kde jim
zajistili povolení k dlouhodobému pobytu, povolení k zaměstnání v
profesi tanečnic a živnostenské listy k činnosti v oboru
erotických masáží, přičemž při náboru jim slibovali práci servírek
či hostesek, ale po příletu je nutili k poskytování pohlavních
styků a dalších sexuálních aktivit návštěvníkům klubu za úplatu.
Dále byli stěžovatel společně s M. P. jako společníci obchodní
společnosti J., s. r. o., a společně s J. P. jako předchozím
společníkem téže firmy, V. B. a P. R. jako pracovníky této firmy
uznáni vinnými trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 a 3
písm. b) trestního zákona (bod 2. výrokové části), kterého se
dopustili tím, že od srpna 1994 do konce května 1995 v pražském
nočním klubu M. ve vzájemném srozumění, při plánovitém rozdělení
úkonů a jejich koordinovaném plnění najímali zejména
prostřednictvím novinové inzerce další ženy, občanky České
republiky, k činnosti v nočním klubu, spočívající zejména v
poskytování pohlavních styků návštěvníkům klubu za úplatu, jejíž
část si ponechávali. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání 5 let, k jehož výkonu byl zařazen
do věznice s ostrahou. Trest byl rovněž vyměřen i ostatním
obžalovaným. Při odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně
postupoval v souladu s požadavky kladenými na odůvodnění rozsudku
v §125 trestního řádu. V té části odůvodnění, která pojednává o
důvodech vedoucích k tomu, že konkrétní jednání stěžovatele bylo
hodnoceno jako trestný čin obchodování se ženami, soud vyložil, že
s ohledem na vázanost České republiky Úmluvou o potlačování a
zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce jiných osob, k níž
Česká republika přistoupila v březnu 1958, je třeba v daném
případě v §246 odst. 1 trestního zákona vyložit pojem "ciziny" ve
vztahu k národnosti domovského státu filipínských dívek, pro něž
je cizinou jiný stát než jejich stát domovský. Co se týče
trestného činu kuplířství, soud vzal za prokázané stěžovatelovo
protiprávní jednání směřující vůči českým dívkám.
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 napadli odvoláním
stěžovatel a obžalovaní V. B. a J. P. Stěžovatel vznesl výhrady
proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně stejně jako proti
právnímu hodnocení věci. Mimo jiné poukázal na to, že soud
bagatelizoval skutečnost, že pro provozování erotických masáží
bylo vydáno živnostenské oprávnění, což vylučuje trestní
odpovědnost za trestný čin kuplířství, neboť jednání státní
autoritou povolené nemůže být pro nedostatek subjektivní stránky
pachatele trestné, a zásadně nesouhlasil s výkladem pojmu "do
ciziny" v souvislosti s trestným činem obchodování se ženami podle
§246 trestního zákona, jak jej provedl soud, a uvedl, že pojem
"cizina" musí být v trestním zákoně vykládán u všech ustanovení
jednotně jako území ležící mimo hranici České republiky.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že pro nedostatek naplnění
objektivního znaku "do ciziny" neměl být uznán trestným činem
podle §246 odst. 1 trestního zákona, neboť v soudním řízení byl
prokazován opak, tedy doprava z ciziny na území České republiky.
Městský soud v Praze zrušil podle §258 odst. 1 písm. b)
a odst. 2 trestního řádu rozsudek soudu prvního stupně, pokud šlo
o stěžovatele, ve výroku o vině trestným činem kuplířstvín (bod 2.
výrokové části) a dále ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu,
pokud šlo o obžalovanou V. B., zrušil rozsudek v celém rozsahu, a
při použití §261 trestního řádu, pokud šlo o obžalovaného P. R.,
zrušil napadený rozsudek ve stejném rozsahu jako u stěžovatele, a
u obžalovaného M. P. ve stejném rozsahu jako u obžalované V. B.
Podle §259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil soudu prvního stupně
s tím, aby ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl. Z
odůvodnění vyplývá, že odvolací soud shledal skutková zjištění
soudu prvního stupně vážící se k trestnému činu obchodování se
ženami správná a úplná a neměl rovněž výhrady k výkladu zákonného
znaku "do ciziny" tak, jak jej provedl soud prvního stupně. Podle
názoru odvolacího soudu nelze posuzovat jednání spočívající ve
vývozu osob za daným účelem mimo území našeho státu jinak, než
dovoz těchto osob z jiného státu na území České republiky, když
jde o stejné jednání se stejnými protispolečenskými následky. Při
zkoumání naplnění skutkové podstaty trestného činu kuplířství
odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nevzal v
úvahu a nehodnotil všechny provedené důkazy, a proto napadený
rozsudek zrušil v případě stěžovatele v rozsahu týkajícím se
tohoto bodu, v případě obžalované V. B. v celém rozsahu, za
použití zásady beneficium cohaesionis v případě obžalovaného P.
R. ve stejném rozsahu jako u stěžovatele a v případě obžalovaného
M. P. v celém rozsahu.
Ústavní soud, vědom si ústavního principu nezávislosti soudů,
přezkoumal ústavní stížnost z pohledu tvrzeného porušení Listiny a
dospěl k závěru, že je důvodná, byť z jiného důvodu, než namítá
stěžovatel.
Podle §254 a násl. trestního řádu při rozhodování o odvolání
odvolací soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků
rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost
postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom k
vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. Byla-li odvoláním napadena
část rozsudku týkající se jen některé z více osob, o nichž bylo
rozhodnuto týmž rozsudkem, přezkoumá odvolací soud ve stejném
rozsahu jen tu část rozsudku a předcházejícího řízení, která se
týká této osoby. Není-li odvolání důvodné, odvolací soud odvolání
zamítne. Nezamítne-li odvolací soud odvolání, napadený rozsudek
zruší a je-li podle povahy věci potřeba nového rozhodnutí, vrátí
věc zpravidla soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl, nebo sám ve věci rozhodne. Záleží-li
vada v tom, že v napadeném rozsudku některý výrok chybí nebo je
neúplný, může odvolací soud, aniž rozsudek zruší, věc soudu
prvního stupně vrátit s příkazem, aby o chybějícím výroku rozhodl
nebo neúplný výrok doplnil.
Jak vyplývá z odůvodnění usnesení napadeného ústavní
stížností, odvolací soud ve stěžovatelově případě přezkoumal oba
výroky o vině, výrok o trestu, jakož i postup řízení, které vydání
rozsudku předcházelo. Z výroku rozhodnutí Městského soudu v Praze
však není patrno, jak tento soud druhého stupně rozhodl o odvolání
stěžovatele souvisejícím s trestným činem obchodování se ženami.
Výrok je konstitutivní, esenciální, a proto nepominutelnou
součástí osudního rozhodnutí, neboť v něm soud formuluje svůj
závazný názor v projednávané věci. Výrok má být formulován tak,
aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť jen
tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným. Přestože hodnocení
a závěry Městského soudu v Praze k naplnění skutkové podstaty
trestného činu obchodování se ženami jsou obsažena v odůvodnění
napadeného usnesení, výrok k této problematice chybí. Tato absence
výroku tedy zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, což
odporuje principům řádného a spravedlivého procesu zakotveným v
čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podle §82 odst. 2 písm.
a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti
vyhovět a napadené usnesení podle §82 odst. 3 písm. a) téhož
zákona zrušit.