ECLI:CZ:US:2009:4.US.392.09.1
sp. zn. IV. ÚS 392/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti JUDr. J. S., advokáta, zastoupeného JUDr. Ilonou Schöberovou, advokátkou, AK 17. listopadu 1, 690 02 Břeclav, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2008 sp. zn. 3 To 628/2008, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu ve slovech "do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká", takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu ve slovech "do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká" se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu, jakož i části citovaného ustanovení trestního zákona, a to ke dni vyhlášení příslušného nálezu ve Sbírce zákonů, neboť je v rozporu s článkem 1, článkem 4 odst. a odst. 4 a článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článkem 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod a konečně s článkem 1 odst. 1 Ústavy.
Z podané ústavní stížnosti a z přiložené kopie napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Břeclavi ve výroku III. usnesení ze dne 24. 7. 2006 č. j. 1 T 218/2001-1856 při aplikaci ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu rozhodl, že nárok ustanoveného obhájce (stěžovatele) na odměnu a náhradu hotových výdajů za poskytnuté právní služby při obhajobě V. Š., které byly učiněny po 1. 1. 2002, zanikl. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 11. 2008 sp. zn. 3 To 628/2008 stěžovatelovu stížnost zamítl, neboť se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že opatření, jímž byl zproštěn povinnosti obhajovat, bylo stěžovateli doručeno dne 6. 2. 2003, bylo nutno uplatnit nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů vůči státu v souladu s ustanovením §151 odst. 2 trestního řádu v jednoroční prekluzivní lhůtě, tj. do dne 6. 2. 2004; jestliže stěžovatel daný nárok uplatnil teprve dne 2. 1. 2006, učinil tak po uplynutí této lhůty.
Stěžovatel shledává dotčené ustanovení trestního řádu neústavním, neboť zákonodárce jím navodil nerovné podmínky pro vztahy mezi poskytovateli služeb na trhu. Stěžovatel je při realizaci obhajoby v postavení podnikatele - poskytovatele služeb ve vztahu k objednateli - státu; jednoroční prekluzivní lhůta je diskriminující při komparaci s prekluzivními lhůtami upravenými obchodním či občanským zákoníkem, který ponechává určení splatnosti na ujednání účastníků smluvního vztahu, přičemž teprve v případě absence konsenzu nastupuje zákonná úprava stanovící většinou promlčecí lhůty v rozsahu tří nebo čtyř let.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pravidelně připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není přezkum zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Z hlediska výkladu a aplikace ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu, jež se pak promítly do výroku a odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu, neshledal Ústavní soud žádné pochybení obecných soudů, což ostatně stěžovatel ani netvrdí. Porušení svých ústavně zaručených práv shledává totiž stěžovatel již v samotné existenci tohoto ustanovení, konkrétně ve stanovení jednoroční prekluzivní lhůty pro uplatnění nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů ustanoveného obhájce.
Skutečnost, že zákon určuje lhůtu k uplatnění určitého práva, sama o sobě neimplikuje protiústavnost, neboť stanovení časového limitu má obecně své opodstatnění. Smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích (což hraje zejména důležitou roli z hlediska dokazování v případech sporů), urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Tyto důvody vedly k zavedení lhůt již před tisíci lety (srov. nález Pl. ÚS 33/97, Sb. n. u., sv. 9, s. 399).
Přesto s ohledem na konkrétní okolnosti a specifika právní úpravy může stanovení určité lhůty vykazovat znaky neústavnosti. V prvé řadě jím může být skutečnost, že daná právní úprava nesleduje legitimní cíl; to však neplatí o projednávané věci. Vzhledem k tomu, že dřívější právní úprava žádnou lhůtu neznala, což v praxi vedlo k tomu, že nárok nebyl uplatňován po dlouhou dobu od skončení povinnosti obhajování, přičemž podle převažujícího názoru se na tento zvláštní nárok nevztahovaly obecné promlčecí lhůty podle občanskoprávních předpisů [srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], bylo oprávněnou intencí zákonodárce právě v kontrapozici k předchozí právní úpravě zamezit časově neomezené možnosti uplatnění předmětného nároku nepřinášející potřebnou stabilitu do právních vztahů mezi státem a ustanovenými obhájci.
Dalším faktorem, který může činit danou právní úpravu ústavně nekonformní, je nepřiměřená délka lhůty v tom směru, že činí včasné uplatnění nároku nemožným (např. z důvodu krátkosti lhůty) či výrazně ztíženým. Předmětná jednoroční prekluzivní lhůta je však dle názoru Ústavního soudu dostatečná k tomu, aby si advokát vytvořil náležitý časový prostor pro vypracování vyúčtování a domáhal se u soudu přiznání odměny a hotových výdajů obhájce.
Ústavní soud neshledal ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu problematickým ani z hlediska stěžovatelem tvrzené diskriminace. Jakožto ustanovený obhájce poskytuje advokát státu specifickou službu, pročež nevstupuje na pole, na kterém by soupeřil s ostatními poskytovateli služeb (obchodními společnostmi či živnostníky), a proto není oproti nim žádným způsobem znevýhodněn v tom směru, že by odlišným způsobem bylo nakládáno se stejnými osobami.
Lze tedy shrnout, že Ústavní soud stěžovatelovy námitky zpochybňující ústavnost ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu ve stěžovatelem vymezené části shledal zjevně neopodstatněnými.
Dospěl-li Ústavní soud k závěru, že obecnými soudy bylo ve stěžovatelově věci aplikováno zákonné ustanovení obstojivší v testu ústavnosti, přičemž ústavní stížnost se opírá o výtky tuto právní normu kritizující, postačuje stran závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti konstatovat, že Ústavním soudem nebylo zjištěno nic, co by z jiných důvodů (stěžovatelem ostatně netvrzených) kasaci napadeného rozhodnutí opodstatňovalo.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Návrh na ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu v rozsahu uvedeném v petitu návrhu byl odmítnut podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) z důvodu uvedeného v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu