ECLI:CZ:US:2007:4.US.393.06
sp. zn. IV. ÚS 393/06
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 18. ledna 2007 sp. zn. IV. ÚS 393/06 ve věci ústavní stížnosti Zemědělského družstva Polabí Vysoká nad Labem v likvidaci proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 2004 č. j. 20 Co 157/2004-340 a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 2003 sp. zn. 14 C 288/99 ve znění opravného usnesení ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 14 C 288/99, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, a to slov "vymezené v §16" nacházejících se za slovy "majetkové vklady", a dále celého ustanovení §16 tohoto zákona a s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel především ve své stížnosti uvádí, že proti napadeným rozhodnutím podal dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Vytýká dovolacímu soudu, že nerozhodl o jeho návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Podle stěžovatele dochází v dovolacím řízení k průtahům. V petitu podané ústavní stížnosti však stěžovatel v tomto směru nenavrhuje ničeho, jeho návrhy mají svým obsahem spíše nahradit rozhodnutí Nejvyššího soudu, které dosud nebylo vydáno. Domáhá se, jak je výše uvedeno, zrušení napadených rozhodnutí, odkladu jejich vykonatelnosti a zrušení části citovaného předpisu.
Ústavní stížnost je podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle §75 téhož zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Toto ustanovení je vyjádřením principu subsidiarity, jednoho ze základních principů ústavního soudnictví. Ústavní soud může do činnosti obecných soudů zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení základních práv a svobod stěžovatele, a pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před obecnými soudy samými.
K dotazu Ústavního soudu Nejvyšší soud dne 18. ledna 2007 sdělil, že řízení o dovolání proti stížností napadeným rozhodnutím obecných soudů je přerušeno, neboť byl na majetek stěžovatele prohlášen konkurs. Dne 15. ledna 2007 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání správce konkursní podstaty stěžovatele, který navrhuje pokračování řízení dle ustanovené §14 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.
K tomu Ústavní soud poznamenává, že řízení před ním není řízením o majetkových nárocích ve smyslu §14 odst. 1 až 4 zákona o konkursu a vyrovnání, neboť jeho předmětem jsou výlučně otázky ústavněprávní; z toho vyplývá, že prohlášení konkursu na majetek stěžovatele nezpůsobuje přerušení řízení o podané ústavní stížnosti, a že tudíž návrh správce konkursní podstaty na pokračování tohoto řízení je irelevantní. Vstup správce konkursní podstaty do řízení před Ústavním soudem namísto úpadce je již z tohoto důvodu vyloučen. Navíc je nepochybné, že postavení správce konkursní podstaty i v širších souvislostech právního řádu nemůže téhož povolávat k ochraně základních práv, o nichž stěžovatel jakožto jejich nositel tvrdí, že byla veřejnou mocí zasažena; opačný výklad by stěžovatelova ústavní práva eliminoval, neboť by do důsledku vzato zpochybnil jemu samotnému ústavně zaručenou aktivní legitimaci v řízení před Ústavním soudem, ba dovolil by správci konkursní podstaty i volně disponovat s již podanou ústavní stížností. Takové konsekvence však z úpadku stěžovatele dovozovat nelze.
Z řečeného však neplyne, že v projednávané věci je (aktuálně) dán Ústavnímu soudu prostor k meritornímu přezkumu stížností napadených rozhodnutí. Stěžovatel napadl naříkaná rozhodnutí před podáním ústavní stížnosti i dovoláním, o němž dosud rozhodnuto nebylo. Má-li stěžovatel za to, že jím pociťované prodlevy dovolacího řízení neobstojí, není cestou k jejich odklizení podání ústavní stížnosti petitorně žádající kasaci týchž rozhodnutí, která mají být přezkoumána v dovolacím řízení (nikoliv tedy ústavní stížnost navrhující např. příkaz Ústavního soudu upínající se k tomu, aby v průtazích nebylo pokračováno a aby soud věc neprodleně rozhodl). Přezkum těchto rozhodnutí Ústavním soudem ještě před tím, než by o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud, znamenal by faktické nahrazení rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu rozhodnutím Ústavního soudu, jenž by tímto nepřijatelně vstoupil do soustavy soudů obecných; takový postup Ústavního soudu by ovšem byl nejen v rozporu s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ale popíral by i samu podstatu postavení Ústavního soudu i podstatu řízení před ním vedeného. Prostor pro meritorní rozhodnutí Ústavního soudu před rozhodnutím Nejvyššího soudu v dané věci nevytváří ani ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť zde zakotvenou výjimku pro přijetí ústavní stížnosti nutno interpretovat přísně restriktivně a její aplikaci mít za možnou výlučně tehdy, pokud by nejen tvrzené, ale i prokázané (a nedůvodné) průtahy v řízení o dovolání nebyly odstranitelné jinými prostředky a pokud by navíc bylo i prokázáno, že stěžovateli (nikoliv správci konkursní podstaty) průtahy vzniká nebo může vzniknout vážná a současně i neodstranitelná újma. Tvrzení stěžovatele o existenci takto kvalifikované újmy je nadto významně problematizováno tím, že na stěžovatele je prohlášen konkurs nesoucí s sebou řadu zákonných důsledků též ve vztahu k nárokům, jež byly vedlejším účastníkům přiznány rozhodnutími napadenými dovoláním i ústavní stížností.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Zároveň odmítl v souladu s §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu i návrh na zrušení části ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, a to slov "vymezené v §16" nacházejících se za slovy "majetkové vklady", a dále celého ustanovení §16 uvedeného zákona, neboť legitimace k podání takového návrhu se odvozuje od ústavní stížnosti a tento návrh její osud sdílí. Ze stejného důvodu nebylo možné vyhovět stěžovatelovu návrhu na odklad vykonatelnosti napadených usnesení.