ECLI:CZ:US:2006:4.US.394.06
sp. zn. IV. ÚS 394/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. října 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Zlínstav, a.s. Zlín, se sídlem Zlín, Louky, tř. T. Bati 385, zastoupené JUDr. Jaromírem Kaláčem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Zlín, tř. T. Bati 1276, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2006, čj. 27 Co 140/2006-192, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 7. 2006 se Zlínstav, a.s. Zlín, se sídlem ve Zlíně (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2006, kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 12. 2005 o nařízení předběžného opatření tak, že návrh se zamítá.
II.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 0 Nc 115/2005, vyplývá, že dne 30. 11. 2005 podala stěžovatelka u Okresního soudu ve Zlíně návrh na nařízení předběžného opatření před zahájením řízení, kterým se domáhala, aby soud žalované společnosti Kaskády, s.r.o., se sídlem v Brně, uložil, aby nenakládala se specifikovanými nemovitostmi v k.ú. a obci Zlín. K důvodům stěžovatelka uvedla, že se hodlá dovolávat neplatnosti smlouvy o dílo a toho, že v důsledku této neplatnosti je vlastníkem díla, byť jako vlastník nemovitostí je zapsán žalovaný.
Okresní soud ve Zlíně vzal z doložených listin za osvědčené, že smlouva o dílo uzavřená mezi účastníky řízení je neplatná z důvodu nedostatku řádného podpisu žalované a usnesením ze dne 1. 12. 2005, čj. 0 Nc 115/2005-91, nařídil předběžné opatření, kterým žalované společnosti uložil, aby nenakládala (především se zdržela zcizování, zatěžování, zastavování nebo jiného disponování) s nemovitostmi v rozhodnutí blíže specifikovanými. Současně žalobci uložil, aby ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení podal u soudu návrh na zahájení řízení ve věci samé.
Krajský soud v Brně k odvolání žalované usnesení okresního soudu ze dne 1. 12. 2005 změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Dospěl k závěru, že žalobcem tvrzené důvody při nařízení předběžného opatření nebyly osvědčeny a konkretizoval důvody svého rozhodnutí.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že usnesením odvolacího soudu ze dne 9. 6. 2005 a v řízení mu předcházejícím byl porušen čl. 2 odst. 3 a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"), čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), při současném porušení §2 odst. 1 až 3, §31 odst. 1 až 7 a §46 odst. 3 zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, čímž jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces.
IV.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. specifikoval důvody vedoucí k závěru, že ve věci stěžovatelky nehrozilo žádné nebezpečí z prodlení. Z listin, které stěžovatelka k návrhu na nařízení předběžného opatření doručila, nevyplývala dle jeho názoru nutnost zatímní úpravy poměru účastníků, ani obava z ohrožení výkonu rozhodnutí. Stěžovatelka ve svém návrhu na nařízení předběžného opatření vůbec neuvedla, proč své nároky z neplatné smlouvy neuplatnila dříve, ihned poté, co stavbu opustila, a proč se nařízení předběžného opatření domáhá až v době, kdy dílo je dokončeno a kdy z něho získává protistrana zisk. Její vlastnictví je tak zpochybněno, neboť stavbu - dílo nedokončila. Dále krajský soud specifikoval důvody svého závěru, že nebyla osvědčena nutnost zatímní úpravy poměru účastníků
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout dílem jako nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků a dílem jako zjevně neopodstatněnou, z následujících důvodů.
Odůvodnění ústavní stížnosti, kromě poukazů na jednotlivá ustanovení Ústavy či Listiny, jejichž porušení je namítáno, neobsahuje jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Ústavní stížnost je tak v podstatě výlučně polemikou s právním posouzením věci odvolacím soudem a odůvodněním jeho usnesení.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí ve věci předběžného opatření před zahájením řízení, Ústavní soud předesílá, že pokud jde o spravedlivost civilního řízení podle kriterií zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tu posuzuje v jeho celku, tj. zásadně až po pravomocném skončení řízení. Jen výjimečně jsou předmětem jeho přezkumné činnosti taková dílčí rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že jimi je přímo a neodčinitelně zasahováno do ústavně chráněných základních práv.
V případě stěžovatelky nebylo vyhověno jejímu návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil názor, že s ohledem na způsobilost některých předběžných opatření zasáhnout ústavně zaručená základních práva nebo svobody (v civilním procesu např. základní právo na pokojné užívání majetku) lze některá tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto, a to i v případě, že návrhu na vydání předběžného opatření vyhověno nebylo. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. nález II. ÚS 221/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 16, nález č. 158, str. 17).
Je zřejmé, že výše uvedený závěr nelze vztahovat obecně na veškerá pravomocná rozhodnutí o předběžném opatření, resp. řízení k jejich vydání či zamítnutí vedoucí, ale je třeba přihlížet vždy ke konkrétním okolnostem případu. Jinak řečeno, je stěží udržitelný závěr, že veškerá obecnými soudy učiněná rozhodnutí o předběžném opatření splňují podmínky ústavního přezkumu. Vždy musí být splněn základní předpoklad pro zásah Ústavního soudu, tedy alespoň pravděpodobnost, že v souvislosti s vydáním či nevydáním rozhodnutí o předběžném opatření k přímému a neodčinitelnému zásahu do nějakého základního práva vůbec pojmově mohlo dojít. Existují totiž předběžná opatření, která se sféry základních práv účastníků řízení či třetích osob vůbec nemusí dotknout, resp. jejichž důsledky nelze považovat za neodčinitelné. Ve věcech spojených s ochranou vlastnictví pak musí být zřejmé, že napadené rozhodnutí se vztahuje ke skutečnému majetku stěžovatele (podrobněji viz níže).
U těch předběžných opatření obecných soudů, jež jsou schopna zásahu do základních práv účastníků (např. do práva na spravedlivý proces), je navíc nezbytné přihlížet k principu subsidiarity ústavní stížnosti a posuzovat, zda skutečně je jimi zasahováno do základních práv přímo a neodčinitelně. Princip subsidiarity ústavní stížnosti je promítnut v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dle něhož "Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ......". Citované ustanovení tedy zavazuje osoby obracející se na Ústavní soud s ústavní stížností, aby nejdříve využily ty procesní prostředky nápravy tvrzeného porušení základních práv či svobod, které jim poskytuje zákon. Tyto zákonné procesní prostředky nápravy musí být skutečně dostupné a efektivní, tj. schopné docílit nápravu tvrzeného porušení. Z toho nelze než dovodit, že namítá-li se v ústavní stížnosti proti rozhodnutí o předběžném opatření vydanému před zahájením řízení pouze a výlučně porušení práva na spravedlivý proces, podmínka subsidiarity zpravidla nebude splněna, neboť řízení ve věci není skončeno (bylo-li vůbec zahájeno) a stěžovatel bude mít vždy k dispozici celou škálu procesních prostředků k nápravě případných zásahů do práva na spravedlivý proces. Jinak řečeno, případné porušení ústavních principů spravedlivého procesu při rozhodování obecných soudů o předběžném opatření před zahájením civilního řízení bude stěží možno považovat za neodčinitelné, nedojde-li současně k neodčinitelnému zásahu do jiného základního práva; v případě stěžovatelky přichází v úvahu právo na pokojné užívání majetku.
K možnému porušení práva na pokojné užívání majetku dle čl. 11 Listiny resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě:
Ústavní soud připomíná, že se jako poslední vnitrostátní instance pro právní kvalifikaci nepokládá za vázaný kvalifikací, kterou věci přisuzuje navrhovatelka. Podle zásady iura novit curia se z úřední moci může zabývat ústavní stížností z pohledu ustanovení, jichž se stěžovatelka nedovolávala. Stížnost je charakterizována skutky, které kritizuje, resp. svým předmětem, jehož neústavnost tvrdí, a ne pouhým právním odůvodněním. V daném případě tedy Ústavní soud, nad rámec tvrzení a argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti, posoudil, zda napadeným rozhodnutím odvolacího soudu mohlo dojít k zásahu do jejího základního práva na ochranu vlastnictví a pokojné užívání majetku, zakotveného v čl. 11 Listiny resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jež zní:
"Článek 1
Ochrana vlastnictví
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut. "
Ústavní soud shodně s Evropským soudem pro lidská práva (viz např. rozsudek Velkého senátu ze dne 6. 10. 2005 ve věci Draon v. France, 2005, §65 a násl., uveřejněný v anglickém znění na internetových stránkách ESLP; český překlad uveřejněn v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2006, str. 39 a násl.) konstatuje, že stěžovatelka by mohla tvrdit porušení práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Protokolu čl 1 k Úmluvě pouze za předpokladu, že se napadené rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření vztahovalo k jejímu "majetku" ve smyslu tohoto ustanovení. "Majetkem" pak může být "skutečný majetek" nebo majetková hodnota, zahrnující za jasně definovaných okolností pohledávky. Aby mohla být pohledávka považována za "majetkovou hodnotu" spadající do působnosti čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, musí stěžovatelka prokázat, že má dostatečný základ ve vnitrostátním právu, například že existuje ustálená judikatura domácích soudů, která potvrzuje její nárok.
Podle názoru Ústavního soudu stěžovatelka nemůže ve vztahu k předmětným nemovitostem oprávněně tvrdit, že v době rozhodování obecných soudů držela majetek či majetkovou hodnotu ve výše uvedeném smyslu. Pojmově tudíž nemohlo u ní dojít k zásahu do práva na pokojné užívání majetku. V tomto směru shledává Ústavní soud ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Stěžovatelka ve své stížnosti tvrdila, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Toto základní právo je zakotveno v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a paralelně i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož relevantní část zní:
"Článek 6
Právo na spravedlivý proces
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...)."
Stěžovatelka především namítla, že odvolací soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a věc nesprávně právně posoudil. Ústavní soud v této souvislosti znovu opakuje, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v Úmluvě a Listině, je procesní povahy. Zaručuje spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo; neznamená tedy záruku žádného materiálního subjektivního práva, ani to, že výsledek řízení bude pro jednu ze stran příznivý. Ústavní soud tedy není kompetentní projednávat stížnost namítající, že obecné soudy z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zakotvených práv nebo svobod; v projednávané věci však takový závěr učinit nelze. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve Svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Předpokladem meritorního posouzení tvrzení stěžovatelky o nespravedlivém procesu je splnění podmínek řízení, a to zejména z toho hlediska, zda stěžovatelka má za situace, kdy nebylo vyhověno jejímu návrhu na vydání předběžného opatření před zahájením řízení, k dispozici další efektivní procesní prostředky k ochraně svého tvrzeného vlastnického práva. Dospěl přitom k závěru, že takové prostředky (např. vlastnickou žalobu) má a že by případné věcné projednání ústavní stížnosti v tomto rozsahu bylo v rozporu s principem její subsidiarity. V případě stěžovatelky je zřejmé, že řízení o její žalobě dosud nebylo pravomocně skončeno (bylo-li vůbec zahájeno, což z ústavní stížnosti ani vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 0 Nc 115/2005, nelze dovodit). Proto nelze než konstatovat, že stěžovatelka bude moci k nápravě případných zásahů do svých základních práv a svobod využít škálu zákonných opravných prostředků a teprve poté, budou-li k tomu ústavněprávní důvody, se bude moci obrátit svojí stížností na Ústavní soud. Do té doby je nutno ústavní stížnost, v té části, pokud tvrdí nespravedlivost řízení, pokládat za nepřípustnou. Přesto - jako obiter dictum - možno navíc uzavřít, že obsah spisu i napadeného rozhodnutí žádnou protiústavnost nenaznačují; přesvědčivě odůvodněné závěry odvolacího soudu jsou ústavně konformní.
K tvrzenému porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, jež zní:
"(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon."
a čl. čl. 2 odst. 2 Listiny, jež zní:
"(2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.",
Ústavní soud uvádí, že tyto články samostatná základní práva či svobody nezakládají. Jedná se o rámcová ustanovení, která nemohou být porušena samostatně, a lze se jich dovolávat pouze ve spojení s jinými hmotnými či procesními základními právy. To se obdobně týká i námitky porušení čl. 10 Ústavy, dle něhož:
"Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.".
K tvrzenému porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, jež zní:
" (5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.",
ve spojení s poukazem na specifická ustanovení zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nezbývá než konstatovat, že z ústavní stížnosti nelze shledat, z jakých důvodů stěžovatelka své tvrzení o porušení základního práva na ukládání daní a poplatků jen na základě zákona dovozuje. V tomto směru se tudíž jedná o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh dílem jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, a dílem jako zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. října 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu