ECLI:CZ:US:2012:4.US.3965.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3965/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. března 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti CZECH PRODUCTS, s. r. o., se sídlem Josefa Hory 1448, 272 01 Kladno, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, AK se sídlem nám. Starosty Pavla 40, 272 01 Kladno, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2009 č. j. 49 Cm 125/2007-138 a Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2010 č. j. 12 Cmo 227/2009-196 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011 č. j. 23 Cdo 3140/2010-232 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v její obchodní věci pro porušení práva na legitimní očekávání garantovaného článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a článků 4, 95 a 96 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a článků 5, 11, a 26 a článku 37 odst. 3 Listiny.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 10. 3. 2009 č. j. 49 Cm 125/2007-138 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se po žalované společnosti Globus ČR, k. s. domáhala náhrady škody ve formě ušlého zisku ve výši 787.049,88 Kč s příslušenstvím, jež měla vzniknout ukončením odběru jejího zboží žalovanou. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2010 č. j. 12 Cmo 227/2009-196 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že dohody o nákupních podmínkách uzavřené dne 22. 9. 2003 a 4. 11. 2004 mezi stěžovatelkou a žalovanou nebyly smlouvami o smlouvě budoucí, ale pouze rámcovými smlouvami, které nezakládaly závazek žalované odebírat zboží od stěžovatelky, a proto jednostranné ukončení spolupráce ze strany žalované nezakládá nárok na náhradu škody, protože žalovaná žádnou smluvní povinnost neporušila. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 10. 2011 č. j. 23 Cdo 3140/2010-232 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné.
Oproti závěrům obecných soudů je stěžovatelka přesvědčena, že cílem rámcových smluv bylo zajištění pravidelných dodávek zboží stěžovatelkou žalované. Stěžovatelka upozorňuje, že obchodní řetězce jednající ve vzájemné shodě zneužívají svého monopolního postavení tím, že od dodavatelů vyžadují různé platby na úhradu vlastních provozních a investičních nákladů bez jakéhokoli protiplnění, čímž dochází k jejich bezdůvodnému obohacení, a proto uzavřená rámcová kupní smlouva je simulovaným právním úkonem zastírajícím skutečný účel jejího uzavření. Stěžovatelka má rovněž za to, že uzavřená smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy a dodává, že postupem žalované bylo také porušeno stěžovatelčino legitimní očekávání nabytí majetku.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jak již Ústavní soud předeslal, přezkum výkladu jednoduchého práva z hlediska ústavní konformity je značně limitován v porovnání s přezkumnou činností na poli výkladu jednoduchého práva, kterou vykonávají obecné soudy. Ústavní soud se soustředí pouze na otázku respektování ústavně zaručených práv a svobod dotčeného jedince při výkladu podaném obecnými soudy, a tudíž není arbitrem ve sporech o výklad podústavního práva zaměřených na otázku, která z možných výkladových alternativ je racionálnější a upotřebitelnější v praxi, a to i kdyby se klonil k názoru stěžovatele, pokud řešená otázka nemá současně přesah do ústavní roviny.
V projednávané věci obecné soudy náležitě osvětlily úvahy, které je vedly k přijetí stěžovatelkou kritizované právní kvalifikace uzavřených dohod o nákupních podmínkách a důsledků z nich plynoucích. Odůvodnění poskytnuté soudy je akceptovatelné a nevykazuje žádné znaky porušení ústavnosti, a proto na ně, jakož i na rozhodnutí Ústavního soudu ve stěžovatelčiných obdobných věcech (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3010/11, IV. ÚS 2684/11 II. ÚS 568/11), postačí odkázat. Obecné soudy se také řádně vypořádaly s námitkami a tvrzeními stěžovatelky, které stěžovatelka opakuje v ústavní stížnosti a jež proto nelze hodnotit jinak než jako pouhou opětovnou polemiku s právními závěry přijatými soudy v řízení stěžovatelkou vedeném. Sama skutečnost, že s těmito závěry stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu označených ustanovení Listiny i Úmluvy a neporušuje ani další tvrzená práva a právní principy.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu