ECLI:CZ:US:2018:4.US.3969.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3969/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti O. S., zastoupeného Mgr. Alexandrem Petrem, advokátem se sídlem Brno, Moravské nám. 629/4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2017 sp. zn. 8 To 397/2017 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 8. 2017 sp. zn. 33 T 68/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým byla zamítnuta jeho žádost o upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 11. 1997 sp. zn. 33 T 68/97. Dále navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 10, čl. 14 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy při rozhodování o jeho žádosti nedostatečně zohlednily důležité okolnosti podporující jeho návrh. Konkrétně poukazuje na rodinné vazby, které v České republice v současnosti má, zejména pak na svou nezletilou dceru, jejíž zdravotní stav vyžaduje pravidelné lékařské kontroly. Stěžovatel si je vědom toho, že mu nebylo uděleno povolení k trvalému pobytu, což však přikládá právě tomu, že vykonává trest vyhoštění. Zdůrazňuje, že po svém odsouzení se již nedopustil žádné trestné činnosti a žije řádným životem, a nepředstavuje tedy hrozbu pro bezpečnost České republiky a její veřejný pořádek. Vyjadřuje přesvědčení, že bezpečnostní situace se i v západní části Ukrajiny (odkud pochází) zhoršila a lidem jeho postavení zde hrozí nebezpečí. Stěžovatel dále uvádí, že pokud trestní soudy ve svých rozhodnutích argumentovaly zejména tím, že se svým návratem do České republiky dopustil trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, nezohlednily zároveň motivy jeho jednání, tedy zejména skutečnost, že byl na Ukrajině ohrožen. Stěžovatel konečně namítá, že rozhodnutí Městského soudu v Praze nelze pokládat za dostatečně odůvodněné, neboť soud v souvislosti s posuzováním podmínek pro udělení azylu pouze odkázal na rozhodnutí správního soudu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Pravomoc Ústavního soudu meritorně rozhodnout v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Jinak by Ústavní soud popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá meritorního přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele či stěžovatelů.
Řízení o upuštění od výkonu trestu vyhoštění upravuje ustanovení §350h odst. 4 trestního řádu, které poskytuje soudům možnost žádosti vyhovět jen tehdy, pokud nastaly od okamžiku vyhlášení rozsudku skutečnosti, pro které takový trest nelze uložit. Okolnosti, pro které nemůže soud trest vyhoštění uložit, upravoval §57 odst. 3 trestního zákona č. 140/1961 Sb. a obdobně nyní §80 odst. 3 trestního zákoníku. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy, respektive čl. 2 odst. 2 Listiny, je možno státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který zákon stanoví. Pokud se tedy stěžovatel obrátil na soudy s požadavkem na upuštění od výkonu trestu vyhoštění, ačkoliv nenastaly okolnosti, pro které není uvedený trest možno vůbec uložit, byl by opačný postup porušením zásad právního státu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2316/17).
Ústavní soud konstatuje, že již Obvodní soud pro Prahu 4 se v napadeném usnesení řádně vypořádal se všemi výše uvedenými skutečnostmi, které stěžovatel uvedl na podporu své žádosti. Přitom adekvátně dovodil, že žádnou z těchto skutečností nelze podřadit pod některý ze zákonných důvodů nepřípustnosti uložení trestu vyhoštění, takže nejsou splněny předpoklady pro upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění stanovené ustanovením §350h odst. 4 trestního řádu.
Trestní soudy dále správně poukázaly na skutečnost, že stěžovatel svým návratem do České republiky svévolně porušil uložený trest vyhoštění, čímž spáchal přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Z toho následně vyvodily, že vyhovění návrhu stěžovatele by představovalo porušení principu, podle kterého si nikdo nemůže zlepšit své postavení protiprávním jednáním. Takový závěr se v dané věci jeví zcela přiléhavý a souladný s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3101/13).
Ústavní soud musí odmítnout také námitku, že Městský soud v Praze nepřípustně pouze odkázal na rozhodnutí správního orgánu (Ministerstva vnitra) o neudělení mezinárodní ochrany, jakož i na rozhodnutí správního soudu (Městského soudu v Praze), jímž byla zamítnuta správní žaloba stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí správního orgánu. Posuzování podmínek pro poskytnutí mezinárodní ochrany není věcí trestních soudů, navíc v dané věci nejde o předběžnou otázku, na níž by záviselo posouzení viny, tudíž pravomocným rozhodnutím správního orgánu v této věci byly trestní soudy vázány (srov. §9 odst. 1 trestního řádu).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu