ECLI:CZ:US:2005:4.US.397.05
sp. zn. IV. ÚS 397/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Elišky Wagnerové, o ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou AK v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 12. 2004, čj. 14 C 301/2000-104 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 4. 2005, čj. 12 Co 83/2005-116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, a to podle petitu podaného návrhu "ve výrocích o nákladech řízení". Z obsahu podané ústavní stížnosti je však patrno, že vzdor takto ne zcela přesně formulovanému stížnostnímu žádání požaduje stěžovatel zrušení výroku II. usnesení soudu prvního stupně (jímž mu byla uložena povinnost zaplatit po zastavení řízení v důsledku účinného zpětvzetí jím podané žaloby žalované na náhradě nákladů řízení částku 44.706,- Kč do třech dnů právní moci usnesení k rukám právního zástupce žalované) a zrušení obou výroků soudu II. stupně (jimiž bylo náhradově nákladové rozhodnutí okresního soudu k stěžovatelovu odvolání potvrzeno a týž byl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení). Vycházeje z obsahu podané ústavní stížnosti neodepřel Ústavní soud přezkum správnosti rozhodnutí obecných soudů v rozsahu, v němž stěžovatel tvrdil jejich protiústavnost.
Stěžovatel po rekapitulaci řízení před obecnými soudy vytkl těmto zásah do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to v podstatě - stručně řečeno - pro formalistickou, striktní a judikatuře odporující aplikaci ust. §146 odst. 2 o. s. ř. a ust. §150 o. s. ř.; stěžovatel vyslovil přesvědčení, že byl k náhradě nákladů řízení zavázán nespravedlivě a že soudy měly v dané věci aplikovat ust. §150 o. s. ř.
Ústavní stížnost není důvodná.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů je patrno, že k zastavení řízení o stěžovatelem podané žalobě došlo poté, kdy stěžovatel vzal žalobu zpět, s čímž žalovaná souhlasila. Z rozhodnutí soudu I. stupně se dále podává, že k zpětvzetí žaloby nedošlo proto, že by žalovaná stěžovatelem důvodně uplatněný nárok uspokojila; mezi účastníky bylo i v době zpětvzetí návrhu sporné, zda žaloba proti žalované byla či nebyla po právu.
Ústavní soud konstatuje, že napadený náhradově nákladový výrok soud prvé instance náležitým a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Ani rozhodnutí odvolacího soudu není možno z tohoto pohledu ničeho vytýkat. Pokud pak stěžovatel namítá, že soudy nevyložily přezkoumatelným způsobem proč nebylo aplikováno ust. §150 o. s. ř., je možno k této stěžovatelově výhradě uvést následující. Je nepochybné, že citované ustanovení občanského soudního řádu je normou výjimečnou; jen zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo lze spatřovat prvky libovůle (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 727/2000 publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 22, str. 145). Není však povinností soudů, nezjistí-li žádné důvody, pro které by měly zcela či zčásti náhradu nákladů řízení nepřiznat ve smyslu ust. §150 o. s. ř., aby zevrubně vysvětlovaly, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupily. Z napadených usnesení je patrno, že soudy neopomenuly existenci ust. §150 o. s. ř. Nelze navíc pominout, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí výtkou stěžovatele ohledně nepoužití ust. §150 o. s. ř. soudem prvního stupně řádně zabýval a přiléhavě podotkl, že stěžovatel ani nedoložil ani neprokázal žádné skutečnosti, jež by použití citovaného ustanovení zákona odůvodňovaly, přičemž dle tohoto soudu "použití výše zmíněného ustanovení není dáno ani okolnostmi, či povahou projednávaného sporu". S uvedeným závěrem nemá Ústavní soud důvod nesouhlasit; tím se také stěžovatelův případ výrazně odlišuje od věci řešené Ústavním soudem v (stěžovatelem citovaném) nálezu sp. zn. I. ÚS 350/04.
Stěžovatelem podaná ústavní stížnost je ve své podstatě toliko polemikou s právními závěry obecných soudů stavící Ústavní soud do role soudu další instance v systému všeobecného soudnictví; takové postavení však Ústavní soud nemá, neboť jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, které vykonávají svoji činnost nezávisle, pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupovaly v souladu s ústavně chráněnými základními právy. Zásada spravedlivého procesu neznamená, že by snad jednotlivci bylo zaručováno právo na rozhodnutí jemu příznivé, nýbrž právo na to, aby pro něho byl zajištěn fair proces, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy; v dané věci v souladu s ust. čl. 36 odst. 1 Listiny měl stěžovatel šanci předestřít soudům svá tvrzení a argumentaci v rozsahu, v němž ji považoval za potřebnou; na stěžovatelovy argumenty soudy reagovaly a spravedlivý proces mu neupřely.
Ohledně výtek stěžovatele, že v projednávané věci bylo nesprávnou aplikací jednoduchého práva zasaženo do jeho zaručených základních práv a svobod, je nutno připomenout, že již dříve Ústavní soud vyložil, v jakých případech takovéhoto pochybení je dán důvod pro jeho zásah. Jde o situace konkurence norem jednoduchého práva, kdy Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná norma sledující určitý ústavně chráněný účel z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou (srov. nález sp. zn. III. ÚS 256/01 publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 25, str. 287 a další), dále o případy konkurence interpretačních alternativ, kdy jde o řešení otázky akceptace některé z nich (srov. nález sp. zn. III. ÚS 114/94 publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, str. 45 a další) a konečně o případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva, jíž schází jakékoli smysluplné odůvodnění resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (srov. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 22, str. 65 a další). V posuzovaném případě Ústavní soud porušení žádné z těchto podmínek neshledal.
Namítané porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy je zcela nepřípadné, neboť citovaná ustanovení sama o sobě žádné subjektivní ústavně zaručené základní právo neobsahují; jde v nich o institucionální záruku soudní pravomoci a nezávislosti soudů a soudců.
Ze všech výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než podanou ústavní stížnost jakožto návrh zjevně neopodstatněný odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu