ECLI:CZ:US:1998:4.US.397.98
sp. zn. IV. ÚS 397/98
Usnesení
IV. ÚS 397/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti E.M., zastoupeného JUDr. J.D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 1998, čj. 38 Ca 243/97-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí FŘ ze dne 20. 6. 1997, čj. FŘ-3914/1/97, stěžovatel uvádí, že mu správce daně dodatečným platebním výměrem doměřil daň z příjmů za rok 1994, aniž by daňový základ či jiné okolnosti rozhodné pro stanovení daně prověřil na základě daňové kontroly a umožnil mu tak se vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tím, že i městský soud potvrdil postup správce daně jako správný, neposkytl stěžovateli ochranu jeho práv a připustil, aby státní moc byla vůči stěžovateli uplatněna nad rámec způsobu stanoveného zákonem. Stěžovatel spatřuje v
2 IV. ÚS 397/98
postupu Městského soudu v Praze porušení článku 1 a 2 odst. 3 Ústavy ČR, článku 36 odst. 2 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku I Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod, a proto žádá Ústavní soud, aby napadený rozsudek zrušil.
Ze spisů F.ú., sp. zn. 158197/98/009910/106, a Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 243/97, Ústavní soud zjistil, že F.ú. vydal dne 31. 1. 1997 dodatečný platební výměr č. 970000033, kterým doměřil stěžovateli daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994. Správce daně tak učinil v daňovém řízení zahájeném z úřední povinnosti, neboť z podnětu F.ú. nabyl pochybnosti o výši daňově uznatelných výdajů, které stěžovatel zahrnul do svého daňového přiznání za rok 1994. Správce daně si opatřil důkazy, ze kterých vyvodil, že stěžovatel si své výdaje zvýšil účelově, když částku 18 884 025,- Kč (bez DPH) vydával jako plnění ze zprostředkovatelské smlouvy uzavřené s obchodní společností D., s. r. o., ačkoli subjekty uvedené v seznamu zákazníků zprostředkovaných pro stěžovatele společností D., s. r. o., nebyly touto společností kontaktovány, a tím tedy nedošlo k věcnému plnění fakturovaných výkonů. Tímto zjištěním byla vyvrácena věrohodnost účetních podkladů stěžovatele a založeno oprávnění pro dodatečné vyměření daně. Odvolání stěžovatele FŘ již citovaným usnesením odmítlo a v odůvodnění svého rozhodnutí potvrdilo postup a závěry F.ú. V žalobě stěžovatel vytýkal nesrozumitelnost a tudíž i nepřezkoumatelnost důvodů správních rozhodnutí a skutečnost, že byl zbaven svých procesních práv, neboť neproběhlo daňové řízení v podobě daňové kontroly. Městský soud v Praze však neshledal žalobu důvodnou a napadeným rozhodnutím ji zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že oprávnění správce daně dodatečně vyměřit daňovou povinnost vyplývá z ustanovení §46 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, přičemž z tohoto ustanovení, jakož ani z žádného dalšího ustanovení citovaného zákona či jiného obecně závazného právního předpisu neplyne, že by tak správce daně mohl učinit pouze na základě předchozí daňové kontroly.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze z pohledu tvrzeného porušení ústavně chráněných práv, toto porušení však nezjistil. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v podstatě opakuje argumenty vznesené již v řízení před Městským soudem v Praze a vzhledem k tomu, že se tento soud s jeho argumentací podrobně vypořádal, není jeho ústavní stížnost v této části ničím jiným než polemikou s odlišným právním
3 IV. ÚS 397/98
názorem soudu. Nesouhlas stěžovatele se závěry soudního rozhodnutí však nemůže bez dalšího posunout projednávanou věc do roviny protiústavnosti. Pokud správce daně vedl daňové řízení v souladu se základními zásadami tohoto řízení, potom skutečnost, že neprovedl daňovou kontrolu ve smyslu ustanovení §16 zákona o správě daní a poplatků, nemá za následek nemožnost vydání dodatečného platebního výměru. Oprávnění správce daně dodatečně daň doměřit je založeno ustanovením §46 odst. 7 citovaného zákona a toto ustanovení bylo správními orgány respektováno. Tvrzení stěžovatele o tom, že k doměření daně může dojít pouze na základě daňové kontroly, nemá v zákoně oporu, jinými slovy, dodatečný platební výměr nemusí být vydán vždy nutně jen jako výsledek daňové kontroly.
Ústavní soud tedy neshledal, že by rozhodnutím Městského soudu v Praze došlo k zásahu do stěžovatelových ústavně chráněných práv, přičemž tato skutečnost se mu jeví natolik evidentní, že ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu