ECLI:CZ:US:2005:4.US.400.05
sp. zn. IV. ÚS 400/05
Usnesení
IV. ÚS 400/05
Ústavní soud rozhodl dne 7. listopadu 2005 o ústavní stížnosti Ing. Š. G., zastoupeného JUDr. Evou Novákovou, advokátkou, Advokátní kancelář v Brně, Křenová 65a, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6.4.2005, č.j. 5 To 91/2005-90, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9.11.2004, č.j. 7 T 73/2004-66, a trestnímu příkazu Městského soudu v Brně ze dne 28.5.2004, č.j. 7 T 73/2004-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14.7.2005 se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody plynoucí z čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným trestním příkazem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi dle §152 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 6000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Tohoto trestného činu se měl dopustit tím, že v době od 1.1.2000 do 31.12.2003 v Brně na ulici Purkyňova 102 jako provozovatel restaurace U Štěpána v této provozovně užíval neoprávněně hudební díla prostřednictvím reprodukce z televizního a rozhlasového přijímače, neboť k tomuto neměl souhlas Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním (OSA), přičemž ani po kontrole provedené OSA dne 29.11.2003 nereagoval na upozornění ohledně nedodržení zákonných podmínek a autorské honoráře, které mu byly vyměřovány v souladu s Tarifem OSA neplatil, čímž způsobil držitelům autorských práv zastoupených OSA škodu ve výši 10 560,- Kč.
Proti trestnímu příkazu podal stěžovatel odpor, neboť měl za to, že v žádném případě neužíval neoprávněně hudební díla. Obhajoba stěžovatele spočívala především v tvrzení, že vůbec nedošlo ke spáchání trestného činu. Televize v restauraci byla, stěžovatel ji však neměl k podnikání, byla to jeho soukromá záležitost a rozhodně nesloužila k rozšiřování a k reprodukci hudby ve smyslu autorského zákona.
Rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel opět uznán vinným z trestného činu dle §152 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Městský soud v Brně upravil ve výrokové části skutek tak, že stěžovatel provozoval neoprávněně pouze televizní přijímač a výše škody byla stanovena nejméně na částku 4 320,- Kč.
Stěžovatel podal odvolání ke Krajskému soudu v Brně směřující do výroku o vině i do výroků navazujících. Stěžovatel namítal, že dokazováním provedeným před Městským soudem v Brně bylo prokázáno, že blíže neupřesněný okruh hostů neměl možnost zasahovat do volby televizních programů. Volba televizního kanálu byla pouze v kompetenci stěžovatele. Nejednalo se tedy o sdělování díla veřejnosti, jak to má na mysli ustanovení §18 odst. 2 z.č. 121/2000 Sb., autorského zákona.
Odvolací soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatel nerespektoval ustanovení §12 odst. 1 autorského zákona a zpřístupňoval mimo jiné hudební díla a zvukově obrazové záznamy prostřednictvím televizního přijímače po dlouhou dobu hostům restaurace, ačkoliv k tomu neměl oprávnění na základě licenční smlouvy uzavřené podle autorského zákona. Odvolací soud dospěl k závěru, že u stěžovatele byla naplněna formální i materiální stránka trestného činu dle §152 odst. 1 trestního zákona. Ve výrokové části rozsudku byl rozsah skutku opět zmenšen, a to jak co do doby páchání trestné činnosti, tak do výše škody, která byla stanovena částkou ve výši nejméně 3 420,- Kč. Přesto odvolací soud uložil stěžovateli trest ve stejné výši jako Městský soud v Brně.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení a opakuje svůj stěžejní argument, že jeho jednání není trestným činem, neboť skutková zjištění provedená obecnými soudy nemohou být podkladem pro závěr, že se jednalo o sdělování díla veřejnosti dle §18 odst. 2 autorského zákona. Dále stěžovatel poukazuje na výrok o trestu, který, ač došlo v trestním řízení ke snížení škody, která klesla pod hranici škody nikoliv nepatrné, mu byl uložen v rámci odvolacího řízení ve stejné výši jako v řízení před Městským soudem v Brně. Stěžovatel je pevně přesvědčen o tom, že byl odsouzen za jednání, o kterém zákon nestanoví, že je trestným činem, čímž bylo porušeno jeho základní právo a svoboda zakotvené v čl. 39 Listiny.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 7 T 73/2004, a poté, co se seznámil se spisovým materiálem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout jako nepřípustnou.
Ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity, který je vyjádřen v §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle tohoto ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Stěžovatel je zásadně povinen vyčerpat všechny jemu dostupné procesní prostředky v systému obecného soudnictví, které má k dispozici. Mezi takové procesní prostředky patří nepochybně řádné opravné prostředky a v některých případech i mimořádné opravné prostředky. V případě mimořádného opravného prostředku nutno požadovat jeho vyčerpání v případech, kdy na něj je ex lege nárok a zároveň, když se v ústavní stížnosti vytýkané vady kryjí s podmínkami pro použití některého mimořádného opravného prostředku.
Dovoláním podle trestního řádu lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni (§265a tr. ř.), za podmínky, že je dán některý z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že jeho jednání není vůbec trestným činem dle §152 odst. 1 tr. zák. Tyto námitky stěžovatele lze podle názoru Ústavního soudu podřadit nepochybně pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (rozhodnutí soudu ve věci samé spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení). Stěžovatel tedy měl k dispozici další opravný prostředek - dovolání, který měl vyčerpat před podáním ústavní stížnosti. Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že stěžovatel dovolání nepodal, ačkoliv tak učinit mohl a měl. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že podmínky pro aplikaci ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nebyly v dané věci shledány. Ústavní stížnost je tedy nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Výše uvedený závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se vztahuje i na požadavek stěžovatele zrušit trestní příkaz Městského soudu v Brně, neboť toto rozhodnutí bylo z iniciativy samotného stěžovatele - podáním odporu - ex lege zrušeno (srov. ust. §314g odst. 2 věta prvá tr. ř.); již zrušené, a tedy právně neexistující rozhodnutí je pojmově vyloučeno zrušit.
Z výše uvedených důvodů nemohl Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkoumání ústavní stížnosti a nezbylo mu, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2005
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj