ECLI:CZ:US:2020:4.US.4059.19.1
sp. zn. IV. ÚS 4059/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Kukové, zastoupené JUDr. Ladislavem Kreslem, advokátem, sídlem sídliště Plešivec 371, Český Krumlov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2019 č. j. 30 Cdo 1153/2019-561 a výroku II rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2018 č. j. 19 Co 1045/2018-492, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 6. 11. 2017 č. j. 29 C 224/2016-218 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") o stěžovatelčině žalobě proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 738 000 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka měla představovat náhradu nemajetkové újmy vzniklé stěžovatelce v důsledku nepřiměřeně dlouho vedeného řízení (skoro 17 let) u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 C 837/99 (předmětem řízení bylo vypořádání spoluvlastnictví mezi příbuznými). Chybný postup v tomto řízení se pak dle stěžovatelky projevil i v nutnosti další procesní aktivity v jiných řízeních (dědických, exekučních, apod.), způsobující mimo jiné stěžovatelce zdravotní potíže. Obvodní soud žalobě částečně vyhověl, uznal stěžovatelčin nárok na částku 157 497 Kč a uložil vedlejší účastnici povinnost uhradit stěžovatelce částku 31 497 Kč s příslušenstvím (vedlejší účastnice již v minulosti zaplatila 126 000 Kč). Ve zbytku žalobu zamítl, neboť nedospěl k závěru, že by stěžovatelkou tvrzená újma byla přičitatelná státu. Ze všech okolností pak zdůraznil, že řízení bylo opakovaně přerušováno kvůli průběhu dědických řízení a že procesní činnost účastníků byla nadstandardní a přispěla podstatně k celkové délce řízení. Zdravotní a osobní potíže jak stěžovatelky, tak její zemřelé matky vyplývají zejména z neutěšené situace v rodině (v případě matky pak vysokého věku) a stěžovatelčinou nadstandardní procesní aktivitou. Soud přitom neřešil obsah rozhodnutí z protahovaného řízení, neboť to není v jeho kompetenci.
3. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že stěžovatelce přiznal za způsobené průtahy nárok na náhradu nemajetkové újmy o 94 503 Kč s příslušenstvím vyšší, než jí přiznal obvodní soud. Ve zbytku rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že některá přerušení původního řízení byla nezákonná, čímž se řízení prodloužila zbytečně o dobu 76,5 měsíce. Obvodní soud řádně aplikoval stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, neboť posun v ekonomické situaci společnosti (inflace v míře zhruba 10 % od roku 2011) není důvodem pro jeho neaplikaci. Hodnocené řízení bylo dle krajského soudu značně složité. Stěžovatelka navíc řadou nedůvodných návrhů celé řízení protahovala. Dále odvolací soud zohlednil (zvýšením satisfakce) vysoký věk a zdravotní problémy stěžovatelky. Při výpočtu výše náhrady újmy pak zohlednil rovněž skutečnost, že v posuzovaném řízení opakovaně rozhodovalo více soudů. Za nesprávný označil odvolací soud názor nalézacího soudu, že soudní rozhodnutí z původního řízení nelze považovat za nezákonné. Odvolací soud tedy shledal, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 35 Co 105/2012-1270 byl vydán nezákonně a v jeho důsledku vznikla stěžovatelce nemajetková újma, neboť v mezidobí byly nemovitosti, které byly předmětem řízení, prodány třetí osobě. Tato nemajetková újma není však zásadní povahy, neboť v konečném důsledku došlo k vypořádání spoluvlastnictví v souladu s právem a stěžovatelka bude uspokojena konstatováním porušení jejích práv.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Část dovolání označil za obsahující vady a další část za směřující proti skutkovým tvrzením, jež Nejvyšší soud přezkoumávat nemůže. Ve zbytku se pak neztotožnil se stěžovatelčinými argumenty. Odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou, když stanovil odškodnění v rámci rozmezí daného stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Požadavek na odškodnění za chyby v samotném kompenzačním řízení nelze vznést až v dovolacím řízení. Soudy rovněž řádně vyhodnotily procesní aktivitu stěžovatelky jako přispívající významně k celkové délce řízení. Kompenzací prostřednictvím konstatování porušení stěžovatelčiných práv odvolací soud nepostupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, na kterou stěžovatelka poukazovala, neboť ta se netýkala kompenzace za vydání nezákonného rozhodnutí, ale pouze za průtahy.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že krajský soud nikterak nekorigoval pochybení obvodního soudu. Přestože sám uvedl, že v dané věci došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, potvrdil zamítnutí stěžovatelčina nároku na náhradu vzniklé újmy. Přitom nerespektoval stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Nepřípustně rovněž odvolací soud odmítl provést navrhované relevantní důkazy. Nejvyšší soud pak porušil stěžovatelčina práva, když neshledal její dovolání přípustným, ačkoliv splňovalo podmínky úplného meritorního projednání. Stěžovatelka řádně namítala, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a dále předložila otázku, kterou se Nejvyšší soud doposud nezabýval (ohledně role posunu životní úrovně na výši přiznávaného zadostiučinění a s tím související rovnost před zákonem). Nejvyšší soud však tuto otázku ignoroval. Dále se Nejvyšší soud neadekvátně vypořádal s otázkou, jakou roli hraje chování vedlejší účastnice před podáním žaloby. Takový postup je dle stěžovatelky v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 862/10. V dovolání předložené právní otázky si Nejvyšší soud navíc sám "přeformuloval". Dle stěžovatelky soudy rozhodly v její věci jinak, než tomu bylo v obdobných případech. Pouhé konstatování porušení práva neplní v předmětném řízení účel nápravy závadového stavu a nepůsobí ani preventivně. Následně stěžovatelka k argumentaci připojila svůj osobní náhled na celou věc a popis druhů újmy, které jí celá záležitost způsobila.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Žádné takové vady Ústavní soud v dané věci neshledal.
9. Obecné soudy stěžovatelčinu žalobu řádně projednaly a ve svých rozhodnutích se řádně vypořádaly se všemi stěžovatelkou uplatněnými námitkami, které jsou následně zopakovány i v ústavní stížnosti, a to bez hlubší reflexe jejich vypořádání v napadených rozhodnutích. Ústavní soud tedy může na odůvodnění napadených rozhodnutí plně odkázat. Jde zejména o vypořádání námitek ohledně nároku na peněžitou satisfakci za vydání nezákonného rozhodnutí a aplikaci stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, přípustnosti jednotlivých otázek uplatněných v dovolání, zohlednění stěžovatelčiných zdravotních obtíží, míry změny ekonomické situace v České republice a jejího vlivu na přiznávání peněžité kompenzace a přiměřenosti kompenzace pouhým konstatováním porušení práva. Těmito námitkami se stěžovatelka snaží postavit Ústavní soud do role další přezkumné instance, která by autonomně hodnotila provedené důkazy a stanovovala státu "sankce". Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Napadená rozhodnutí jsou výsledkem nezávislého soudního uvážení, které nepřekročilo v žádném bodu ústavní principy řádně vedeného soudního řízení. Rozhodně Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelčinu dojmu, že se stala obětí jakékoliv justiční (snad dokonce organizované) libovůle. Po nesprávně provedeném řízení byla stěžovatelce přiznána peněžitá kompenzace ze strany vedlejší účastnice, tuto kompenzaci následně navýšil obvodní soud, a ještě více ji následně navýšil krajský soud. Takový postup rozhodně nesvědčí o jakékoliv zaujatosti nebo nerespektování práv stěžovatelky. Skutečnost, že stěžovatelka nebyla se svým nárokem zcela úspěšná, nemůže být důkazem o porušení jejích ústavních práv.
10. Dovolává-li se stěžovatelka nálezu ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 862/10 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), pak je třeba konstatovat, že tento řešil případ odlišného zacházení s poškozenými z jednoho nezákonně vedeného řízení. K ničemu takovému však ve stěžovatelčině věci nedošlo. Soudy naopak velmi pečlivě zvážily všechny unikátní skutkové okolnosti, které byly příčinou nezákonných průtahů (včetně stěžovatelčina procesního jednání) a na jejich základě logicky vypočítaly dle jejich názoru přiměřenou újmu. Ta přitom nijak nevybočuje z jiných běžných případů kompenzace za neodůvodněné průtahy.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu