ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1153.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 1153/2019-561
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně A. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ladislavem Kreslem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově 1, sídliště Plešivec 371, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 738 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 224/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2018, č. j. 19 Co 1045/2018-492, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 11. 2017, č. j. 29 C 224/2016-218, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 31 497 Kč s příslušenstvím představující zadostiučinění za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 129 600 Kč s příslušenstvím za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím a zbývajícího rozsahu z částky 608 400 Kč s příslušenstvím za nesprávný úřední postup (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Dovoláním napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací odmítl odvolání proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v části ohledně zamítnutí žaloby pro zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí ve výši 129 600 Kč s příslušenstvím a ohledně zamítnutí žaloby pro zadostiučinění za nesprávný úřední postup ve výši 482 400 Kč s příslušenstvím (výrok II), změnil daný rozsudek ve výroku II v části týkající se zamítnutí žaloby pro zadostiučinění za nesprávný úřední postup ve výši 94 503 Kč s příslušenstvím tak, že uložil žalované povinnost zaplatit tuto částku (výrok III), konstatoval, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 14. 12. 2012, č. j. 35 Co 105/2012-1270, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 3. 2013, č. j. 35 Co 105/2012-1346, bylo porušeno právo žalobkyně na soudní ochranu (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok V).
Žalobkyně se na žalované původně domáhala 864 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Požadovaná částka se skládala ze zadostiučinění za nesprávný úřední postup v řízení vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 14 C 837/99 (dále „posuzované řízení“) spočívající jednak v nepřiměřené délce řízení, které trvalo 16 let a 9 měsíců, jednak za nedodržování procesních předpisů, nezákonné rozhodování, a to „vydávání rozsudků v rozporu se zákony“, porušování lidských práv žalobkyně a „jednání soudce vědomě a opakovaně úmyslně v rozporu se zákonem“. Žalobkyně z tohoto důvodu požadovala původně 734 400 Kč s příslušenstvím, následně vzala žalobu částečně zpět pro 126 000 Kč jako plnění, které z tohoto titulu obdržela od žalované po zahájení tohoto řízení. Žalobkyně dále požadovala zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí, a to rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 14. 12. 2012, č. j. 35 Co 105/2012-1270, který byl dovolacím soudem jako nezákonný zrušen z důvodu nesprávného obsazení senátu při vyhlášení tohoto rozsudku. Z tohoto důvodu žalobkyně požadovala zadostiučinění za nemajetkovou újmu 129 600 Kč s příslušenstvím. Nemajetková újma dle žalobkyně měla spočívat v tom, že v důsledku zrušení tohoto pravomocného rozsudku a současně v důsledku toho, že dovolací soud nevyhověl návrhu žalobkyně na odložení vykonatelnosti tohoto rozsudku, došlo k tomu, že žalovaní v posuzovaném řízení, kterým byla v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem většina nemovitostí přikázána do výlučného vlastnictví, tyto nemovitosti následně prodali. Proto při vydání konečného rozhodnutí byla žaloba z větší části zamítnuta proto, že účastníci již nebyli spoluvlastníky těchto nemovitostí, tedy z důvodu nedostatku aktivní i pasivní věcné legitimace. Zmíněné nezákonné rozhodnutí bylo nesprávné také v tom, že přikázalo do vlastnictví většinu nemovitostí žalovaným, kteří však neměli dostatek finančních prostředků na vyplacení vypořádacího podílu žalobkyni. Žalobkyně proto musela vést tři exekuční řízení proti žalovaným k vymožení svého vypořádacího podílu a dále tři řízení, kterými se vůči stejným osobám domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení. Protože však mezitím došlo ke zrušení pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu v rámci dovolacího řízení, odpadl původní exekuční titul, ve všech těchto řízeních žalobkyně nebyla úspěšná. Žalobkyně požaduje nemajetkovou újmu, tedy zadostiučinění za čas strávený vedením těchto řízení, ale i neúspěchem v těchto řízeních, neboť takový výsledek zasáhl do její psychické sféry a promítl se i v jejím zdravotním stavu.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně byla jednou z účastnic posuzovaného řízení, jehož předmětem bylo zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Toto řízení trvalo celkem 16 let a 9 měsíců. Řízení bylo celkem třikrát přerušeno z důvodu probíhajících dědických řízení, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec (v posuzovaném řízení figurující jako odvolací soud) později posoudil tato přerušení jako neodůvodněná. Odvolací soud též došel ke skutkovým závěrům, že v průběhu řízení žalobkyně podala minimálně šestnáctkrát návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, opakovaně podávala odvolání, a to ačkoliv byla poučena, že není přípustné, podala nepřípustnou žalobu na obnovu dovolacího řízení, opakovaně činila rozsáhlá podání, v nichž pouze opakovala soudu již známé skutečnosti. Meritorní rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec přikázal předmětné nemovitosti jiným účastníkům řízení a zároveň jim uložil povinnost vyplatit žalobkyni peněžní náhradu. Tento rozsudek však byl vyhlášen v nesprávném obsazení senátu, kvůli čemuž byl následně Nejvyšším soudem zrušen a věc vrácena danému odvolacímu osudu k dalšímu řízení. Jelikož však zrušený rozsudek byl po dva roky pravomocný a přiznával vlastnické právo jiným účastníkům než žalobkyni, tito účastníci v mezidobí předmětné nemovitosti převedli na jiné osoby. V důsledku toho po vrácení věci odvolacímu soudu daní účastníci již nebyli aktivně legitimováni a žaloba byla zamítnuta. V průběhu dovolacího řízení žalobkyně vedla proti účastníkům řízení exekuční řízení pro vymožení povinnosti z daného rozsudku. Tato exekuční řízení však byla zastavena pro odpadnutí exekučního titulu, neboť ten byl zrušen rozhodnutím Nejvyššího soudu.
Po právní stránce odvolací soud předně neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že soud prvního stupně neprovedl důkaz spisem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 14 C 837/99 vůbec, či chybným způsobem. Důkaz listinou se provádí buď tak, že se přečte její obsah, nebo se sdělí podstatný obsah této listiny. Čtení celého obsahu všech listin založených ve spise, jehož rozsah přesahuje 1 600 listů, nelze považovat za účelný a procesně ekonomický. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud provedl důkaz obsahem tohoto spisu tak, že sdělil podstatný obsah listin tvořících tento soudní spis, a to nikoliv všech listin, ale pouze těch, které jsou pro skutková zjištění a rozhodnutí sporu potřebná.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uvedl, že posuzované řízení neproběhlo v přiměřené lhůtě, a tím došlo k nesprávnému úřednímu postupu, za nějž žalobkyni přísluší kompenzace v peněžité formě. Při stanovení základní částky zadostiučinění za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem vyšel z rozmezí tak, jak je Nejvyšší soud stanovil ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), současně však zohlednil délku předmětného řízení, ale i nárust mzdové a cenové úrovně. Vyšel tak ze základní částky 20 000 Kč, kterou následně vynásobil počtem let, po něž trvalo předmětné řízení, a modifikoval pomocí kritérií dle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Nepřistoupil k dalšímu procentnímu zvýšení částky na základě nepřiměřené délky řízení, jak navrhovala žalobkyně, jelikož by takový postup byl dvojím přičítáním téhož. Oproti soudu prvního stupně zjistil existenci průtahů v posuzovaném řízení, což vzal v potaz při posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci. Při posuzování kritéria složitosti řízení přistoupil ke snížení částky zadostiučinění o 15 % (předmětem řízení bylo vypořádání spoluvlastnictví nemovitostí, byly vyhotovovány znalecké posudky, přistupováno k místnímu šetření, bylo nutné určit cenu nemovitostí apod.). Snížil částku o dalších 20 % na základě zapojení více stupňů soudní soustavy. S ohledem na chování poškozené v posuzovaném řízení snížil částku o dalších 5 %, a to vzhledem k tomu, že žalobkyně podávala opakovaně nedůvodně a v extrémním rozsahu mnohé návrhy a podání, čímž zdržovala postup ve věci. Při posuzování významu řízení pro poškozenou nedošel odvolací soud k závěru, že by řízení bylo nijak zvlášť významné z hlediska typu. K návrhu žalované, že by měl být vzat v úvahu pokročilý věk její právní předchůdkyně, uvedl, že takovou skutečnost zohlednit nelze, jelikož jde o nárok ryze osobní povahy (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu se sp. zn. 30 Cdo 1051/2005). Vzhledem ke zvýšenému významu řízení pro poškozenou však zvýšil částku o 5 %.
Otázku nezákonného rozhodnutí odvolací soud posoudil odlišně od soudu prvního stupně. Konstatoval, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec č. j. 35 Co 105/2012-1270 je nezákonným rozhodnutím, jelikož byl zrušen pro procesní vadu spočívající v nesprávném obsazení senátu při vyhlašování rozsudku. Též dospěl k závěru, že v důsledku tohoto nezákonného rozhodnutí vznikla žalobkyni mimo jiné nemajetková újma za marný čas a neúspěch v exekučních řízeních, který se promítl i do její psychické sféry. Kvůli nezákonnému rozhodnutí však nedošlo ke zmaření účelu celého posuzovaného řízení a odepření spravedlnosti, neboť vztahy v otázkách zrušení a vypořádání spoluvlastnictví byly z větší části uspořádány podle následně zrušeného pravomocného rozhodnutí, které bylo však v praxi realizováno.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku II a V napadla žalobkyně rozsáhlým a obtížně strukturovaným dovoláním, v němž vymezila řadu právních otázek. Přípustnost dovolání u některých otázek souhrnně vymezila tak, že spočívá v nesprávném právním posouzení věci, jelikož soud sice použil správnou právní normu, ale aplikoval ji v rozporu se zákonem. Na jiném místě k další skupině otázek dovolatelka souhrnně vymezila přípustnost dovolání tak, že je dána rozporností se smyslem a účelem zákona č. 82/1998 Sb. Jednotlivě se dovolatelka zabývala přípustností dovolání pouze u některých otázek. Dovolatelka tak spatřuje dovolání přípustným z důvodu, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení těchto otázek:
a) Zda lze učinit skutková zjištění z důkazů, které nebyly provedeny zákonným způsobem, neboť soud provedl důkaz listinou pouze stručným popisem listiny. Dovolatelka dále namítá, že soud nesprávně odmítl provést účastníkem navržený důkaz (důkaz celým spisem, následně odmítl i důkaz všemi jednotlivými listinami ze spisu), nedal účastníkovi možnost se vyjádřit k důkazům a provedl záznam do protokolu z jednání chybně. Též poukazuje na zakázaný aktivismus soudu při provádění dokazování. Dovolatelka u těchto námitek odkazuje mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, a na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01.
b) Zda lze bez jakéhokoliv vyhodnocení konkrétních okolností daného případu stanovit základní částku zadostiučinění podle Stanoviska. Odkazuje k tomuto na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, podle nějž jsou Nejvyšším soudem stanovená pravidla pro výpočet výše zadostiučinění důležitým východiskem, které ale nezbavuje nalézací soudy povinnosti individuálního posouzení každého případu.
c) Zda má být zohledněn ve stanovené výši zadostiučinění i postoj a průtahy způsobené žalovanou (Českou republikou) po podání žaloby v této věci. K tomu dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11, a ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1938/11, a na Stanovisko.
d) Zda je v souladu se zákonem složitost věci samu o sobě a jednání na více stupních soudní soustavy posuzovat jako dvě samostatná kritéria. Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4125/2014, v němž Nejvyšší soud rozhodl v obdobné věci tak, že věc nebyla nijak složitá při zhodnocení obou výše zmíněných faktorů jako jedno kritérium. Dovolatelka též namítá, že by zapojení více stupňů soudní soustavy nemělo být kladeno k tíži poškozené, neboť k zapojení dalších instancí došlo pouze z důvodu nezákonných rozhodnutí nižších soudů.
e) V rámci kritéria chování poškozeného nelze podle dovolatelky její úkony v posuzovaném řízení chápat jako takové, které by přispěly k celkové délce řízení a jeho délku negativně ovlivnily, ale naopak jako snahu o přispění k rychlejšímu ukončení sporu. K tomu odkazuje na Stanovisko a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, v němž mělo být za podání návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu účastníkovi naopak přiznáno zvýšení částky zadostiučinění.
f) Procentní zvýšení částky zadostiučinění za postup orgánů veřejné moci není dostatečné, neboť podle ustálené judikatury pravidelně dochází k rozsáhlejšímu navýšení než 15 %. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, v němž bylo zadostiučinění při posuzování tohoto kritéria zvýšeno o 50 %, ačkoliv v daném posuzovaném řízení došlo jen ke dvěma nezákonným rozhodnutím.
g) Zda musí být provedeno posouzení přiměřeného zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí shodným způsobem jako při zadostiučinění za nesprávný úřední postup. Dovolatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010, z nějž vyplývá, že zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva je vhodné za zcela výjimečných okolností.
Dovolatelka dále spatřuje přípustnost dovolání v tom, že v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena tato otázka:
h) Zda změna životní úrovně má být zohledněna i ve výši přiznávaného zadostiučinění za újmu způsobenou dle OdpŠk.
Dovolatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, dle nějž základní lidská práva jsou hodná ochrany cestou všech opravných prostředků. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek v rozsahu výrok II a V zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle ustanovení §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Dovolací soud považuje za potřebné zopakovat již dříve vyslovený názor, že „novela řízení o dovolání provedená zákonem č. 404/2012 Sb. směřovala k tomu, aby řízení o dovolání nebylo zatíženo zdlouhavým zkoumáním toho, co dovolatel skutečně proti rozhodnutí odvolacího soudu namítá, čeho se dovolává či jak by podle jeho názoru mělo řízení probíhat a věc měla být správně rozhodnuta. Samozřejmě, to vše klade vyšší nároky na právní zástupce dovolatelů při sepisu dovolání (případně na dovolatele samotné, mají-li zákonem požadované právnické vzdělání). Cílem této právní úpravy není a nemůže být šikana účastníků či jejich zástupců ani nahrazení práce dovolacího soudu prací právních zástupců dovolatelů, nýbrž vyšší efektivita dovolacího řízení jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku v občanskoprávním řízení sloužícího k posílení ochrany individuálních práv účastníků a vedle toho též naplnění sjednocovací úlohy judikatury Nejvyššího soudu v civilních věcech. Za tímto účelem je třeba, aby i účastníci a jejich právní zástupci v dovolání vymezili právně relevantní důvody, pro které dovolání podávají, pro které považují rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné. Jen tak naplní svou část odpovědnosti za řádný průběh řízení o dovolání a poskytnou součinnost soudu k tomu, aby mohl o tomto mimořádném opravném prostředku spravedlivě a v rozumné době rozhodnout.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2049/2013).
Rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil, že: „(…) novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody (…)‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Dovolací soud tak nemohl přihlížet k souhrnnému vymezení přípustnosti dovolání, tudíž se nemohl zabývat otázkami, u nichž dovolatelka konkrétně jejich přípustnost nevymezila. Rovněž se dovolací soud nemohl zabývat otázkami, jejichž přípustnost dovolatelka vymezila tak, že spočívá v nesprávném právním posouzení věci, jelikož soud sice použil správnou právní normu, ale aplikoval ji v rozporu se zákonem, případně, že je dána rozporností se smyslem a účelem zákona č. 82/1998 Sb., neboť takové vymezení přípustnosti neodpovídá důvodům přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. V této části tak dovolání obsahuje vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Jádrem podaného dovolání je nesouhlas dovolatelky s výší (případně formou) přiznaného zadostiučinění. Dovolací soud připomíná, že posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %), rovněž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Otázka výše vymezená pod písm. f) tak přípustnost dovolání nezakládá.
Výše uvedené závěry se plně projeví i ve vztahu ke stanovení výchozí částky pro výpočet zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým soudním řízením, jak již Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012. Rozmezí stanovené ve Stanovisku má být chápáno jako východisko, od nějž se má po posouzení všech okolností daného případu odvíjet stanovená výchozí částka. Posoudí-li tedy odvolací soud tyto okolnosti a neshledá-li důvody pro použití jiné výchozí částky než pohybující se v daném rozmezí, není jeho rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž otázka určení výchozí částky zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3148/2016).
Při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době je nutno vyvarovat se mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Zároveň se ale ani nesmí jednat o výsledek soudní libovůle, k čemuž má sloužit odůvodnění soudů, kde je alespoň rámcově stanoveno, jak soud došel k výsledné částce (30 Cdo 4590/2010). Též Ústavní soud dané rozpětí vymezené Stanoviskem povazuje za důležité východisko a ve své judikatuře jej aproboval (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 192/11 nebo nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Nalézací soudy z něj mají vycházet, a následně posoudit individuální okolnosti, a to jednak při stanovení základní částky (kdy v případě extrémní délky dané rozpětí nebrání tomu, aby byla základní částka stanovena mimo něj), jednak při posouzení jednotlivých kritérií (kdy se právě všechny konkrétní okolnosti projevují).
V dovolání napadeném rozsudku odvolací soud nepostupoval v rozporu s výše uvedenými závěry, neboť vyšel z daného rozmezí a následně zhodnotil délku řízení a vývoj životních poměrů, přičemž stanovil výchozí částku na 20 000 Kč za rok, tedy na samé horní hranici daného rozmezí. Jasně tedy vymezil svou úvahu při stanovování výchozí částky. Otázka výše vymezená pod písm. b) tak přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, dospěl k závěru, že otázka vlivu inflace na výši zadostiučinění nemůže založit přípustnost dovolání. Tudíž ani odlišné posouzení vlivu změny životní úroveň odvolacím soudem není samo o sobě způsobilé k založení přípustnosti dovolání, především když sám odvolací soud změnu životních poměrů vzal v potaz při stanovení výchozí částky zadostiučinění. V případě otázky výše vymezené pod písm. h) tak nejde o otázku, která by dovolacím soudem dosud nebyla řešena, tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
K otázce dovolatelky výše vymezené pod písm. c) je nutné podotknout, že účel kompenzačního řízení je primárně odčinit újmy, které byly způsobeny skutečnostmi před zahájením řízení o poskytnutí zadostiučinění. Je však možné, aby byla odčiněna i újma způsobená v samotném kompenzačním řízení, avšak v souladu s dispoziční zásadou civilních sporných řízení je na poškozeném, aby navrhl rozšířit žalobu i o náhradu za danou újmu, respektive, aby navrhl navýšení zadostiučinění za takovou další způsobenou újmu (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016). Takový nárok i všechny okolnosti s tím související však nemůžou být vzneseny až v dovolacím řízení vzhledem k zákazu uplatňování nových skutečností ve smyslu §241a odst. 6 o. s. ř. I v těchto případech je však brán v potaz především postup rozhodujícího orgánu v kompenzačním řízení (soudu), nikoliv chování žalované, která v dané chvíli není zodpovědná za řádné vedení řízení. V odkazech dovolatelky na výše uvedenou judikaturu jsou vyjádřeny pouze obecné požadavky na to, aby kompenzační řízení nebylo samo o sobě dlouhé. Ty jsou však vzhledem k výše uvedenému nepřiléhavé v této věci.
Vedení řízení na více stupních soudní soustavy se sice podle judikatury Nejvyššího soudu podřazuje pod kritérium složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk], vzhledem ke komplexnosti tohoto kritéria však není neobvyklou praxí, že se zapojení více soudních instancí posuzuje zvlášť. Takové členění daného kritéria ostatně vyplývá i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu [viz např. bod IV. písm. a) Stanoviska, příp. i bod 23 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5451/2016]. Námitky dovolatelky výše vymezené pod písm. c) však de facto směřují pouze proti výši zadostiučinění a spočívají v nesouhlasu s procentním snížením. Jelikož obě snížení (na základě zapojení více stupňů soudní soustavy a samotné složitosti věci) dohromady nedosahují 50 %, není vzhledem k takové námitce dovolání přípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). U kritéria složitosti věci pak bylo též Nejvyšším soudem opakovaně judikováno, že počet stupňů soudní soustavy je jednou z příčin prodloužení řízení a zakládá tedy objektivní složitost věci, a to nezávisle na chování účastníků a postupu rozhodujících orgánů. Soud tak má při posuzování tohoto kritéria přistoupit ke snížení zadostiučinění bez ohledu na to, zda byly opravné prostředky podávány důvodně či nikoliv (srov. Stanovisko a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010).
V otázce výše vymezené pod písm. e) je třeba přisvědčit dovolatelce v tom, že možnost účastníka podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném od 1. 7. 2009, je v zásadě jediným preventivním prostředkem nápravy hrozící nebo již vzniklé újmy v důsledku neprojednání věci v přiměřené lhůtě, jak vyplývá ze Stanoviska, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, nebo i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, na který odkazovala dovolatelka. Ze Stanoviska však plyne, že poškozený může jako účastník řízení i přispět k nárůstu jeho délky aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a též že nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). Obecně tak sice nelze klást poškozenému k tíži to, že využil svých procesních práv (především právě právo podávat opravné prostředky), ale v případě jejich zjevného nadužívání, či dokonce zneužívání, je takové jednání vhodné přičíst v kritériu chování poškozeného k tíži poškozeného a výslednou částku zadostiučinění snížit. Nalézací soudy vzaly za prokázané, že dovolatelka v průběhu posuzovaného řízení podala minimálně šestnáctkrát návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, přičemž s žádným z nich nebyla úspěšná, opakovaně podávala nepřípustné opravné prostředky nebo prostředky které byly zjevně nedůvodné a opakovaně činila rozsáhlá podání, v nichž pouze opakovala soudu již známé postoje. Za předpokladu, že dovolací soud vychází z takto zjištěného skutkového stavu, jímž je v dovolacím řízení vázán, není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu závěr odvolacího soudu, že dané skutečnosti přispěly negativně k délce řízení.
K otázce výše vymezené pod písm. g) je předně nutno zdůraznit, že zákon č. 82/1998 Sb. zakládá toliko dvě skutkové podstaty, na jejichž základě je stát odpovědný za škodu – odpovědnost za nesprávný úřední postup a za nezákonné rozhodnutí. Na tyto dvě skutkové podstaty je nutné nahlížet odděleně, už třeba jen z toho důvodu, že v případě nepřiměřené délky řízení se újma na straně poškozeného presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009), avšak újma způsobená nezákonným rozhodnutím musí být prokázána a důkazní břemeno v tomto ohledu tíží stranu žalující (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). Jak plyne z §31a odst. 1 OdpŠk, vznikne-li nemajetková újma, kompenzuje se přiznáním zadostiučinění podle odst. 2 daného ustanovení, a to bez ohledu na to, zda byla újma způsobena nesprávným úředním postupem, nebo nezákonným rozhodnutím. Podle §31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Z daného znění plyne, že zákon při odčinění nemajetkové újmy upřednostňuje jinou formu zadostiučinění nežli peněžní, neboť k té lze přistoupit až tehdy, není-li jiná forma zadostiučinění dostačující. Judikatura Nejvyššího soudu toliko ve vztahu k újmě způsobené nepřiměřenou délkou řízení dovodila závěr, že charakter dané újmy zásadně vyžaduje odčinění peněžitou formou, přičemž konstatování porušení práva je namístě pouze za zcela výjimečných okolností. Tento závěr však nelez přejímat ve vztahu k jiným újmám plynoucím z jiných nesprávných úředních postupů či nezákonných rozhodnutí. Odvolací soud se tudíž neodchýlil od dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí, neboť tato rozhodnutí se na nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nevztahují. Daná otázka tak přípustnost dovolání nezakládá.
K otázce výše vymezené pod písm. a) dovolací soud předně uvádí, že dovolatelka tímto namítá vady řízení, k nimž dovolací soud je oprávněn přihlédnout toliko, je-li dovolání přípustným (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). V rozsudku ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, od nějž se dle dovolatelky měly soudy nižších stupňů odchýlit, Nejvyšší soud s odkazem na předcházející judikaturu uvedl, že „provádění důkazu celým spisem souhrnně není správné, neboť nelze posoudit, který z konkrétních důkazních prostředků z trestního, případně jiného spisu soud využil, když zpravidla nedochází k tomu, že by byl v občanském soudním řízení čten nebo sdělován obsah celého spisu.“ Z daného rozhodnutí i z rozhodnutí, na něž je odkazováno, plyne, že tento závěr se vztahuje na případy, kdy soud ze spisu, resp. z listin, jež spis obsahuje, má dokazováním zjistit konkrétní skutečnost. Tento závěr však nelze vztáhnout na situaci, kdy soud posuzuje délku řízení, neboť je zřejmé, že průběh řízení nelze zjistit jinak než posouzením obsahu spisu, resp. listin, které jsou pro průběh řízení relevantní. Jelikož dovolatelkou namítaná judikatura se na nyní posuzovanou věc nevztahuje, nemohl se odvolací soud při řešení dané otázky od této judikatury odchýlit. Nad rámec výše uvedeného nutno též přisvědčit závěru odvolacího soudu, že dovolatelkou vyžadované čtení všech listin spisu přesahujícího 1 600 listů by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.
Dovolací soud neshledal, že by napadené rozhodnutí jakkoliv zasáhlo do základních lidských práv dovolatelky.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu