ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.384.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 384/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci žalobce J. H. , zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 1.115.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 244/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2011, č. j. 44 Co 249/2010-85, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2011, č. j. 44 Co 249/2010-85, se ve výroku II. b), jímž byl potvrzen rozsudek Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 4. 2010, č. j. 55 C 244/2007-62, ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky 934.100,- Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 4. 2010, č. j. 55 C 244/2007-62, zamítl žalobu co do částky 1.074.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 974.000,- Kč od 13. 3. 2007 do zaplacení, zamítl ji i pokud jde o zákonný úrok z prodlení z částky 76.000,- Kč za dobu od 13. 3. 2007 do 13. 9. 2007 a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení z částky 76.000,- Kč za dobu od 14. 9. 2007 do 17. 11. 2007. Rozhodl tak o nároku žalobce, který sestával ze zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1.108.500,- Kč, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 41/94, z náhrady škody ve výši 15.900,- Kč spočívající v nákladech zastoupení advokátem v souvislosti se stížností podanou k Evropskému soudu pro lidská práva (dále také „Evropský soud“ nebo „ESLP“) a z náhrady škody v podobě nákladů na zastoupení advokátem ve výši 25.600,- Kč, vynaložených při předběžném uplatnění nároku u žalované. Pro částku 76.000,- Kč s příslušenstvím, která byla žalobci (po podání žaloby) vyplacena žalovanou, vzal žalobce svoji žalobu zpět a soud prvního stupně řízení o ní zastavil.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 1,074.000,- Kč změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 124.000,- Kč s 9,5% úrokem z prodlení ročně od 14. 9. 2007 do 31. 12. 2007 a dále se zákonným úrokem z prodlení do zaplacení, co do částky 15.900,- Kč (která představuje náklady právního zastoupení v řízení před ESLP) jej zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 7. 4. 1994 a vedenou pod sp. zn. 49 C 41/94 žalobce domáhal určení neplatnosti rozvázání svého pracovního poměru ze dne 29. 3. 1994. K jednání, jež se konalo dne 9. 6. 1994 a bylo následně odročeno na 27. 10. 1994, se nedostavil ani žalovaný, ani žalobce, který dne 14. 6. 1994 sdělil soudu, že hodlá rozšířit žalobu o požadavek na náhradu škody proti dalším fyzickým osobám. V podání ze dne 29. 7.1994 navrhl připuštění změny žaloby o určení, že rozvázání pracovního poměru ze dne 21. 7. 1994 je neplatné. Dne 24. 10. 1994 žalobce sdělil soudu, že žalovaný obě předchozí výpovědi (ze dne 29. 3. 1994 a 21. 7. 1994) „zrušil“, avšak dne 21. 10. 1994 mu dal další výpověď a žalobce nyní žádal o určení neplatnosti této poslední výpovědi. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 12. 1. 1995, proti kterému se odvolali jak žalobce, tak žalovaný. Usnesením Krajského soudu v Brně byl napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalobce ve dvou podáních ze dne 21. 3. 1995 a 23. 11. 1995 uplatnil a upřesnil požadavek na náhradu mzdy. Dne 4. 6. 1996 vznesl námitku podjatosti rozhodujícího senátu Městského soudu v Brně, v důsledku které bylo jednání nařízené na tento den odročeno. Usnesením ze dne 30. 10. 1996 rozhodl odvolací soud o nedůvodnosti podané námitky podjatosti. Žalobce pak dne 14. 2. 1997 požádal o přidělení právního zástupce, kterým byl na jednání dne 18. 2. 1997 ustanoven JUDr. J. K. V podání ze dne 14. 3. 1997 žalobce soudu sdělil, že jej ustanovený zástupce dosud nekontaktoval, a dne 20. 3. 1997 doplnil své odvolání proti rozhodnutí, jímž mu byl zástupce ustanoven. Usnesením odvolacího soudu ze dne 5. 5. 1997 bylo odvolání vyhověno a věc vrácena soudu prvního stupně, který dne 27. 8. 1997 ustanovil žalobci nového zástupce. Žalobce následně v podání ze dne 14. 10. 1997 žádal, aby bylo rozhodnuto o neplatnosti výpovědi ze dne 21. 10. 1994 a žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu mzdy. Na jednání dne 12. 12. 1997 byl vyhlášen rozsudek, kterým soud zamítl jak určení neplatnosti výpovědi, tak mzdové nároky žalobce. Ten se dne 29. 12. 1997 proti rozsudku odvolal. Spis byl dne 1. 4. 1998 předložen odvolacímu soudu. Jednání odvolacího soudu ze dne 20. 11. 2001 bylo odročeno za účelem doplnění dokazování. Žalobce v průběhu odvolacího řízení se souhlasem soudu rozšířil žalobu o další mzdové nároky. Odvolací soud dne 28. 5. 2002 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o určení neplatnosti výpovědi a zamítl nárok žalobce na zaplacení náhrady mzdy. Žalobce napadl tento rozsudek dovoláním, doručeným Nejvyššímu soudu dne 3. 6. 2002. Podáním ze dne 3. 3. 2003 žádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Proti usnesení ze dne 30. 6. 2003, kterým došlo k ustanovení zástupce, podal žalobce dne 13. 8. 2003 odvolání, o němž rozhodl krajský soud usnesením ze dne 29. 1. 2004. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 11. 2006 dovolání žalobce zamítl.
Žalobce v podání adresovaném správě Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 1995 žádal o urychlené projednání věci vedené pod sp. zn. 49 C 41/94. Dne 12. 12. 1996 podal žalobce stížnost na průtahy řízení, vedeného u tohoto soudu ve věci podané námitky podjatosti. Stížnost byla posouzena jako důvodná. I další stížnost žalobce na nečinnost Krajského soudu v Brně v řízení o odvolání, podaná žalobcem dne 25. 5. 2001, byla posouzena jako důvodná. Ústavní stížnost žalobce proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2006 byla odmítnuta usnesením ze dne 25. 2. 2010. Nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy částkou 1.050.000,- Kč uplatnil žalobce u žalované dne 12. 3. 2007, která dne 16. 11. 2007 (tedy po podání žaloby) vyplatila žalobci částku 76.000,- Kč.
Po právní stránce souhlasil odvolací soud se soudem prvního stupně v tom, že s ohledem na §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), nelze žalobci přiznat náhradu nákladů právního zastoupení při uplatnění jeho nároku u žalované. Odvolací soud dále revidoval posouzení kritérií upravených v §31a odst. 3 OdpŠk ve vztahu k žalobcově nároku na náhradu nemajetkové újmy. Nesouhlasil s hodnocením délky řízení, jak je provedl soud prvního stupně, dle kterého řízení trvalo 7 let a 8 měsíců, tj. od 24. 10. 1994 do 1. 7. 2002, když do celkové délky řízení je třeba započítat i řízení dovolací a řízení o ústavní stížnosti. Odvolací soud tak za správnou celkovou délku řízení považuje dobu od 24. 10. 1994 do 6. 4. 2010, tedy 15 let a 6 měsíců. Samo řízení u Ústavního soudu ČR bylo s ohledem na pracovněprávní problematiku nepřiměřeně dlouhé. Podle odvolacího soudu prvotní průtah v tomto řízení byl zapříčiněn i ze strany žalobce, „když jeho podání nemělo zákonem předepsané náležitosti a byla mu opakovaně poskytnuta lhůta k odstranění vad podání, rovněž před soudem prvního stupně i soudem odvolacím lze vysledovat postup žalobce, jež průběh řízení zbytečně paralyzoval - např. opakované rozšiřování žaloby o další nároky, nejasná podání, námitky podjatosti, obtíže s doručováním, jež nespočívaly na straně soudu, jak v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje soud prvního stupně a jež je pak třeba vyhodnotit jako okolnosti vedoucí ke snížení výše zadostiučinění.“ Pokud jde o význam řízení pro žalobce, odvolací soud konstatoval, že „okolnost probíhajícího řízení ohledně neplatnosti rozvázání pracovního poměru nezbavila žalobce možnosti uzavřít jiný pracovní či obdobný poměr, taková okolnost není překážkou pro navázání jiného zaměstnaneckého vztahu“. Shodně se soudem prvního stupně pak učinil závěr, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení podle §13 odst. 1 OdpŠk. Vzhledem k tomu byl žalobcův nárok na přiměřené zadostiučinění dle §31a odst. 1 OdpŠk důvodný a jeho výše odvolacím soudem určena částkou 124.000,- Kč. Ta sestávala z 15.000,- Kč za každý rok řízení, tedy celkem 225.000,- Kč za 15 let, z toho odvolací soud odečetl částku 25.000,- Kč s ohledem na průtahy způsobené žalobcem a dále odečetl částku 76.000,- Kč, která již byla žalovanou vyplacena.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jež považoval za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a), c) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s. ř.) a důvodnost opírá o dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř. Dovoláním napadl bod II. písm. b) napadeného rozsudku, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 934.000,- Kč, sestávající z nároku na náhradu nákladů právního zastoupení při předběžném projednání nároků žalobce u žalované v částce 25.600,- Kč a náhrady nemajetkové újmy v částce 908.500,- Kč. Zejména se domáhal přezkumu, zda dosud přiznané zadostiučinění je, či není přiměřeným, a za otázku zásadního právního významu považoval otázku aplikace „rozmezí základní částky“, jak byla určena ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) Všechna zde uvedená rozhodnutí a stanovisko Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách, www.nsoud.cz. . Za nesprávné až nepřezkoumatelné právní posouzení považuje žalobce způsob, jakým odvolací soud dospěl k výši přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup. Soud bez jakéhokoliv bližšího zdůvodnění počítal s částkou 15.000,- Kč za každý rok délky řízení, tedy nepřezkoumatelně a nepřesvědčivě aplikoval nejnižší mez, uvedenou ve Stanovisku. Z napadeného rozhodnutí není vůbec seznatelné, proč se soud držel spodní hranice ve Stanovisku uvedeného rozpětí - nota bene, jednalo-li se v původním řízení o pracovněprávní věc - a není ani seznatelný Stanoviskem předvídaný výpočet výše zadostiučinění. Napadeným rozsudkem byl dále nesprávně přičten „prvotní průtah v řízení před Ústavním soudem“ k tíži žalobce, neboť v tomto směru neučinil ničeho schválně ani zaviněně. Nesprávně byl přičten k tíži i jeho „postup paralyzující průběh řízení před soudem prvního stupně i odvolacím“. Taková výtka soudu je nekonkrétní a z toho důvodu ne zcela přezkoumatelná. Soudem tvrzený paralyzující postup totiž neexistoval a rozšiřování žaloby nelze žalobci, s ohledem na zásadu vigilantibus iura, vyčítat. Pokud jde o nejasná podání, poté, co mu byl ustanoven právní zástupce, se již z jeho strany prakticky žádné nejasnosti nevyskytovaly. Žalobce navíc v předmětném řízení nikdy žádnou námitku podjatosti nevznesl a daný skutkový závěr soudu tak nemá oporu v obsahu spisu. K odvolacím soudem vytýkaným obtížím s doručováním uvádí, že pokud snad došlo k drobným problémům v tomto směru, bylo to bez jeho zavinění, navíc to nemělo takový vliv na celkovou délku řízení a průtahy v něm, aby to ovlivnilo výši přiznaného zadostiučinění. Dovolání dále zmiňuje judikaturu ESLP, podle které odškodnění je přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno odškodnění ve výši 45 % částky, kterou by přiznal ESLP sám. Vzhledem k tomu, že kompenzační řízení probíhá už ode dne 18. 10. 2005 (kdy byla doručena stížnost ESLP), resp. ode dne 12. 3. 2007 (kdy byl uplatněn nárok u žalované), nelze již aplikovat zmíněnou 45% toleranci, uznávanou ESLP, ale musí se vycházet ze základní částky odpovídající 100% výši částky, kterou by poskytl sám ESLP. Dalším pochybením je skutečnost, že odvolací soud nijak nereagoval na jednu z námitek, podle které soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že žalobce tvrzení o nemožnosti si vydělávat prací žádným způsobem nekonkretizoval, a nesplnil tak svou poučovací povinnost, v důsledku čehož znemožnil žalobci jeho tvrzení více konkretizovat. Navíc neprovedl navržený důkaz jeho výpovědí. Závěr soudu byl tak učiněn bez opory v provedeném dokazování. Na závěr žalobce v dovolání zdůraznil, že v předchozím řízení uplatnil i nárok na náhradu majetkové újmy, která spočívala v nákladech vynaložených na povinné předsoudní uplatnění nároku u žalované, a který mu byl zamítnut s odkazem na §31 odst. 4 OdpŠk. Nelze přitom, s ohledem na judikaturu Ústavního soudu ČR, souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že citované ustanovení je v souladu s ústavním pořádkem. Odvolací soud se ani nevypořádal se standardní zákonnou možností přiznat uplatněný nárok v rámci náhrady nákladů řízení. Na základě uvedených důvodů žalobce navrhl, aby v bodě II. písm. b) byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětné věci napadá žalobce dovoláním rozsudek odvolacího soudu ohledně dvou nároků se samostatným skutkovým základem, u kterých je třeba přípustnost dovolání posoudit samostatně.
U nároku na náhradu škody spočívajícího v nákladech zastoupení žalobce při předběžném projednání jeho nároku u žalované v částce 25.600,- Kč s příslušenstvím, není dovolání přípustné, jelikož dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací soud proto v daném rozsahu dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž by mohl přezkoumat námitky, které v daném rozsahu žalobce proti napadenému rozsudku v dovolání uplatnil.
Ve zbylém rozsahu, kdy bylo odvolacím soudem rozhodováno o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy v částce 908.500,- Kč, nelze uvažovat o přípustnosti dovolání proti napadenému rozsudku podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jak se domnívá žalobce, neboť v něm nejde o rozsudek odvolacího soudu měnící, ale potvrzující. Přípustnost dovolání proti němu může být tedy založena výlučně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Žalobce ve svém dovolání brojí proti skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil (uplatnění nedůvodné námitky podjatosti, podíl žalobce na délce řízení o jeho ústavní stížnosti a na složitosti věci „paralyzováním“ posuzovaného řízení četnými podáními), a dílem namítá jejich neúplnost z důvodu neprovedení žalobcem navržených důkazů. K takovým námitkám, představujícím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., nelze v souladu s §237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Ohledně námitky nedostatečné výše přiznaného odškodnění Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15.000,- Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití výchozí částky až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15.000,- Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti (uvedené v §31a odst. 3 písm. b/ a c/ OdpŠk), které nelze přičítat k tíži státu, jak se to stalo v dané věci. Neshledal-li odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, jak se toho dovolává žalobce, nepředstavuje jeho posouzení dané otázky jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud k tomu dodává, že od doby, kdy sjednotil rozhodovací praxi českých soudů v otázkách výkladu §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a odst. 3 OdpŠk shora zmíněným Stanoviskem, které z hlediska přiměřenosti výše zadostiučinění, jehož se má poškozenému za porušení jeho práva na přiměřenou délku projednání věci dostat, důsledně vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jsou jakékoli obecné úvahy o poměru zadostiučinění přiznaného v souladu se Stanoviskem a s tím, co by hypoteticky mohl v podobné věci přiznat na zadostiučinění za porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), Evropský soud, liché. Pozornému čtenáři Stanoviska přitom nemohlo ujít, že základní částka 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je nastavena výrazně výše, než žalobcem zmiňovaných 45% toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud (viz část VI. Stanoviska).
Možnost zvýšení odškodnění z důvodu nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení, předvídaná v části VI. Stanoviska, je výslovně vázána na návrh poškozeného, který žalobce v tomto řízení neuplatnil, učiněný do doby, než nastanou účinky koncentrace řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011).
Jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nepředstavuje ani posouzení podílu žalobce na celkové délce řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, které učinil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. část. IV. Stanoviska a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Není přitom rozhodné, zda žalobce k celkové délce řízení přispěl svým jednáním vědomě či z nevědomosti. Rozhodné je pouze to, že v důsledku jeho jednání objektivně k prodloužení řízení došlo.
Dovolání je však přípustné v otázce významu předmětu řízení pro poškozeného (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), která byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolání je důvodné.
Dovolací soud již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve Stanovisku uvedl, že význam řízení pro poškozeného je pro stanovení formy a výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě kriteriem nejdůležitějším (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Závěr o „klíčové roli významu řízení“ pro poškozeného vyslovil i Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10. Nejistota a psychické útrapy, jež jsou spojeny s nepřiměřenou délkou řízení a za které především je poskytováno zadostiučinění, výrazně nabývají na intenzitě, pokud předmět řízení má pro osobu poškozeného zvlášť důležitý význam.
Nejvyšší soud, obdobně jako Evropský soud, přisuzuje některým druhům řízení zvýšený význam, neboť se obvykle citelněji dotýkají osobní sféry jednotlivce, a je tedy obecný zájem na jejich vyřízení v co nejkratším čase. Mezi tato řízení byly Stanoviskem zařazeny i pracovně právní spory. U nich se zvýšený význam pro poškozeného předpokládá, a není proto třeba jej prokazovat (dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 244/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soud ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009; z judikatury Evropského soudu rozsudek ze dne 26. 10. 2004 ve věci Jírů proti České republice , č. 65195/01, §47, rozsudek ze dne 24. 5. 1991 ve věci Vocaturo proti Itálii , série A č. 206-C, str. 32, odstavec 17 či rozsudek ze dne 27. 2. 1992 Ruotolo proti Itálii , série A, č. 230-D, odstavec 17).
Předmětem posuzovaného řízení bylo určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru s žalobcem jako zaměstnancem a od něj odvislý nárok na náhradu mzdy. Šlo tedy z hlediska významu předmětu řízení pro žalobce o věc určenou k neodkladnému a co nejvčasnějšímu projednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4256/2009). Není přitom rozhodné, zda žalobce měl po dobu vedení posuzovaného řízení možnost si najít jiné zaměstnání. Odškodnění totiž v tomto případě není poskytováno za to, že by si žalobce nemohl v průběhu posuzovaného řízení najít jinou práci, ale za nejistotu spojenou s tím, zda jeho stávající pracovní poměr a nároky z něj plynoucí nadále trvají.
Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami, které mohly mít za následek nesprávné posouzení věci, a to ani těmi, jež žalobce výslovně namítá.
Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že odůvodnění výše přiměřeného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení toho, jak soud k výsledné částce dospěl, neboť pouze tak budou rozhodnutí nižších stupňů o přiznání přiměřeného zadostiučinění reálně přezkoumatelná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, bod. 20., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1938/11). Preferuje přitom použití procentního zvýšení či snížení základní částky podle jednotlivých kritérií §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk tam, kde pro jejich podíl na celkové délce řízení a pro význam předmětu řízení pro poškozeného přichází z daného důvodu úprava základní částky do úvahy. Odvolací soud za použití úvahy (§136 o. s. ř.) snížil z jasně vymezeného důvodu základní částku o 25.000,- Kč, čímž z hlediska matematického vyjádření učinil totéž, jako by ji snížil odpovídajícím procentem. Nelze tedy souhlasit s žalobcem, že by z tohoto důvodu byl rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný.
Protože právní posouzení nároku žalobce odvolacím soudem je v otázce kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk z výše uvedených důvodů nesprávné, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle §243b odst. 3 věta první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
Při novém rozhodování ve věci odvolací soud neopomene zhodnotit i podíl postupu orgánů veřejné moci (§31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) na celkové délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009 a část IV. Stanoviska). Zásadně by totiž mělo platit, že se na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až d) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela. Řečeno jinak, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou než složitost věci, či jednání poškozeného, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, či jednání poškozeného, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu