ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.806.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 806/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 90/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2011, č. j. 68 Co 136/2011-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 10. 12. 2010, č. j. 17 C 90/2006-90, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 30.000,- Kč (nad rámec soudem prvního stupně v rozsudku ze dne 1. 12. 2009, č. j. 19 C 90/2006-50, již přiznaných 20.000,- Kč), zamítl žalobu na zaplacení částky 350.000,- Kč s úrokem z prodlení z částky 400.000,- Kč, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 28.750,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 78.750,- Kč, jinak zamítavý výrok soudu prvního stupně potvrdil, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobce se domáhal odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení zahájeného dne 5. 11. 1999 u Krajského obchodního soudu v Ostravě, od roku 2000 je věc vedena u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 94/2000, kam byla postoupena (dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení o odpůrčí žalobě dosud nebylo skončeno, v době rozhodování odvolacího soudu tedy trvalo 11 let a 6 měsíců.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, a žalobce má nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích, avšak v nižší než uplatněné výši. Základní částku odškodnění ve výši 157.500,- Kč odvolací soud upravil s ohledem na kriteria §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Z důvodu právní a procesní složitosti věci snížil výši zadostiučinění o 20 %, z důvodu jednání poškozeného taktéž o 20 %, z důvodu postupu orgánů veřejné moci během řízení zvýšil odškodnění o 20 %, a z důvodu významu předmětu řízení pro poškozeného naopak snížil o 30 %, čímž dospěl k výsledné částce 78.750,- Kč. Žalobci přiznal rovněž úroky z prodlení z celkově přiznané částky.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, jak vyplývá z obsahu dovolání, podal žalobce dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné.
Žalobce v dovolání namítal, že základní částka odškodnění za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení činí 17.500,- Kč a nikoliv 15.000,- Kč ročně, a dále citoval z několika rozhodnutí Ústavního soudu. Otázku zásadního právního významu vymezil dovolatel tak, zda odvolací soud posoudil a aplikoval kriteria §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v souladu či rozporu s hmotným právem, judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Odvolací soud dle dovolatele zatížil řízení nejen vadným odůvodněním rozsudku, ale také pochybil, když nezjistil řádně a úplně skutkový stav věci, a tudíž posoudil věc po právní stránce nesprávně. K jednotlivým kritériím §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. žalobce uvedl, že odvolací soud zcela pominul kriterium celkové délky řízení, přestože řízení po 11 letech a 9 měsících stále není ukončeno. Částka zadostiučinění měla být z důvodu celkové délky řízení zvýšena o 50 %. Řízení složité nebylo, a nebyl proto důvod snižovat zadostiučinění o 20 %. Dovolatel projevil nesouhlas se snížením částky z důvodu chování poškozeného i z důvodu významu předmětu řízení pro poškozeného. Zhodnocení obou kritérií mělo naopak vést ke zvýšení částky celkem o 40 %. Z důvodu postupu orgánů veřejné moci během řízení zvýšil soud částku o 20 %, měl ji však dle dovolatele zvýšit o 40 %. Snížení výše zadostiučinění o 50 % považuje za nepřezkoumatelné. Žalobce navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce, ač formálně zastoupen v dovolacím řízení advokátkou, ve svém dovolání Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku, pro kterou by dovolání bylo možno shledat přípustným. Dovolatel namítá nesprávné právní posouzení jednotlivých kritérií §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) odvolacím soudem, ve skutečnosti však brojí proti výši přiznaného zadostiučinění a nabízí vlastní náhled na výši základní částky včetně jejího procentuálního upravení s ohledem na kriteria §31a odst. 3 OdpŠk.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, apod. Dovolací soud již nezkoumá, zda v důsledku aplikace toho kterého kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit či naopak zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, který je spolu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nevyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), veřejnosti dostupný na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nepřiznává napadenému rozsudku otázka posouzení jednotlivých kritérií §31a odst. 3 OdpŠk a ani základní částky pro stanovení zadostiučinění, neboť tyto byly odvolacím soudem posouzeny v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a dovolací soud již nezkoumá, o jaký procentní poměr mělo být odškodnění zvýšeno či sníženo. Výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což není žalobcův případ.
V otázce určení výchozí částky pro stanovení přiměřeného zadostiučinění se dovolatel mýlí, vykládá-li stanovisko Nejvyššího soudu tak, že za základní částku je třeba považovat 17.500,- Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Rozmezí 15.000,- Kč až 20.000,- Kč, jež Nejvyšší soud uvedl jako vodítko v části VI. Stanoviska, je pouze orientační a poskytuje nalézacím soudům možnost zvolit takovou základní výši zadostiučinění, která bude odpovídat okolnostem konkrétního případu. Nejvyšší soud ve Stanovisku dále uvedl, že při stanovení základní částky bude hrát roli zejména celková doba řízení. Bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat) bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených intervalů. Stejně tak lze zvýšit základní částku za příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne do nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011).
K námitkám proti (nedostatečným) skutkovým zjištěním, představujícím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebylo možno v souladu s §237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Z obsahu spisu nadto nevyplývá, že by odvolacím soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci byl založen na rozpornosti a neúplnosti skutkových zjištění, jak tvrdí dovolatel, a tudíž není přiléhavý odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010.
Nejvyšší soud rovněž nemohl přihlédnout k žalobcem tvrzeným vadám řízení představujícím dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když ohledně nich nejde o otázku výkladu procesního práva, která by činila rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 3. července 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu