ECLI:CZ:US:2019:4.US.4080.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4080/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele F. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Olivou, advokátem, sídlem Jakubská 1, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2018 č. j. 5 To 325/2018-241, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), kterým dle jeho názoru došlo k porušení jeho ústavního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tímto usnesením byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 4. 9. 2018 č. j. 7 T 95/2018-229, kterým byla shledána nedůvodnou stěžovatelova námitka podjatosti soudkyně městského soudu rozhodující stěžovatelovu trestní věc pod uvedenou spisovou značkou.
2. Sám stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom nesplnění podmínek přípustnosti jeho ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Dle stěžovatele však jeho ústavní stížnost podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Tento přesah shledává stěžovatel v závažnosti porušení práva na zákonného soudce a v zájmu na rychlém a hospodárném trestním procesu bez zbytečného "kola navíc" a následného zásahu Nejvyššího soudu. V dané trestní věci je oznamovatelkou trestného činu (a zároveň poškozenou) soudkyně krajského soudu D. B. Zároveň je tato trestní věc projednávána (ve stížnostních řízeních a případném odvolacím řízení) krajským soudem. Stěžovatel vyjadřuje obavu, zda by se v takovém řízení nemohla vyskytovat určitá "solidarita mezi soudci". O námitce podjatosti samosoudkyně městského soudu (rozhodujícím věc jako nalézací soud) tak vlastně nemůže nikdo nestranně rozhodnout, neboť na městském soudě o ní rozhoduje sama soudkyně a ve stížnostním řízení soudci krajského soudu, jejichž kolegyně je poškozenou v dané trestní věci.
3. Nadto stěžovatel namítá porušení pravidel místní příslušnosti rozhodujícího soudu. V dané věci jde o tzv. distanční delikt a k jeho spáchání došlo v údajném místě odeslání dopisů a nikoliv v místě jejich přijetí (tedy v Brně). Místní příslušnost byla tedy dle stěžovatele určena nesprávně a Nejvyšší soud svým rozhodnutím porušil stěžovatelovo právo na zákonného soudce. Zvláště měla být příslušnost určena jinak s přihlédnutím k výše popsaným pochybnostem o nepodjatosti soudců krajského soudu. Kumulace uvedených faktorů zakládá dle stěžovatele porušení jeho práva na spravedlivý proces.
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
5. Sám stěžovatel si je vědom skutečnosti, že jeho ústavní stížnost nesplňuje podmínky §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve světle výkladu ustálené judikatury (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2758/18 či ze dne 16. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4005/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), s čímž se Ústavní soud plně ztotožňuje.
6. Na rozdíl od stěžovatele však Ústavní soud neshledal, že by jím podaná ústavní stížnost podstatně přesahovala stěžovatelovy vlastní zájmy podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Od většiny ostatních ústavních stížností týkajících se námitek podjatosti se stěžovatelův případ odlišuje v podstatě pouze skutečností, že poškozenou je soudkyně jednoho ze soudů, který již v daném trestním řízení rozhodoval a v budoucnu ještě rozhodovat může. Ani takové případy však nejsou výjimkou, neboť účastníci řízení se nezřídka pokouší rozhodující soudce ovlivňovat jednáním nejen protiprávním, ale přímo trestným. Samotný trestní řád však zná mechanismy, jak takovému stavu čelit a ústavní principy spravedlivého trestního řízení naplnit. Totéž platí i pro instituty řešící nejasnou místní příslušnost soudů. A podle uvedené ustálené judikatury Ústavního soudu je pro přípustnost ústavní stížnosti nezbytné, aby byly tyto mechanismy vyčerpány. Z odůvodnění ústavní stížnosti nevyplývá dle Ústavního soudu žádná skutečnost, dle níž by zákonné postupy měly (kupř. pro svoji z ústavněprávního hlediska problematickou povahu) být v otázce ochrany stěžovatelových práv nedostatečné, takže přesah osobního zájmu v tomto případě, navíc nota bene podstatný nebyl shledán, a tím ani důvod pro výjimečný postup, jak jej umožňuje jinak §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti cílí na v záhlaví uvedené usnesení krajského soudu. Usnesení Nejvyššího soudu, kterým byla příslušnost soudů stanovena, stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadá, pročež je zásah Ústavního soudu v tomto směru zcela vyloučen. Samotné urychlení trestního řízení (předčasným) zásahem Ústavního soudu nepředstavuje dostatečně silný legitimní zájem k využití výjimečného postupu podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a z hlediska námitek uplatněných podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu