ECLI:CZ:US:2013:4.US.4091.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4091/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele L. Č., zastoupeného Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2012 č. j. 7 Tdo 1330/2011-VI.- 455, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. června 2010 sp. zn. 48 T 8/2008 uznán, spolu s dalšími spoluobviněnými, vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestního zákona"), který měl spáchat jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 trestního zákona, dále trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákona a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. listopadu 2010 sp. zn. 2 To 107/2010 částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a sám rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a za tento zločin a za trestné činy, ohledně nichž zůstal rozsudek prvního stupně nezměněn, byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. S ohledem na pravomocný rozsudek byl stěžovatel převeden do výkonu trestu odnětí svobody do Věznice Valdice. Ke stěžovatelovu dovolání, podaném i dalšími čtyřmi odsouzenými, Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. července 2012 č. j. 7 Tdo 1330/2011-I.-436 rozsudek Vrchního soudu v Praze ohledně stěžovatele zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a současně vyslovil, že se stěžovatel bere podle §265l odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř. Toto usnesení bylo stěžovateli a jeho obhájci doručeno dne 28. srpna 2012. Téhož dne bylo stěžovateli a jeho obhájci doručeno i usnesení ze dne 11. července 2012 č. j. zn. 7 Tdo 1330/2011-VI.-455 o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř., které je předmětem této ústavní stížnosti.
3. Napadenému usnesení stěžovatel vytýká, že není řádně odůvodněno, a to i navzdory tomu, že stěžovatel v projednávané trestní věci vykonal vazbou dobu delší 39 měsíců. S ohledem k tomu, že stěžovatel byl omezen vazbou po dobu delší 39 měsíců, lze podle jeho názoru další držení ve vazbě pokládat za vážné porušení jeho základních práv. Z napadeného usnesení nelze zjistit, zda byly naplněny podmínky umožňující pokračování vazebního omezení u stěžovatele ve smyslu §67 a dalších tr. ř. Stěžovatel zdůrazňuje, že ve výkonu trestu odnětí svobody nezavdal příčinu k dovození důvodů vazby útěkové a předstižné, plnil resocializační program a byl i v důsledku toho přeřazen do věznice s ostrahou. Nejvyšší soud tak nezohlednil stěžovatelovo chování po celou uplynulou dobu od počátku trestního stíhání a v rozporu se zásadou presumpce neviny dospěl k závěru o důvodnosti vazby útěkové a předstižné, což stěžovatel považuje za extenzivní výklad §67 tr. ř. O vzetí do vazby se stěžovatel dověděl dne 11. července 2012 faxovou zprávou, kdy mu byl zaslán Výpis z usnesení Nejvyššího soudu pod spisovou značkou 7 Tdo 1330/2011-33, který však nebyl nijak odůvodněn. Na základě tohoto usnesení byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a ihned přeřazen do výkonu vazby. Plný text uvedeného usnesení nebyl stěžovateli a ani obhájci doručen, přičemž nesouhlasí spisové značky - ústavní stížností napadené usnesení je uvozeno spisovou značkou 7 Tdo 1330/2011-VI.-455. O skutečných důvodech svého vzetí do vazby se tak stěžovatel dověděl až doručením napadeného usnesení dne 28. srpna 2012. Stěžovatel také nebyl při novému vzetí do vazby dne 11. července 2012 vyslechnut a došlo tak k porušení jeho práva. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil. Současně stěžovatel žádá o přednostní projednání jeho ústavní stížnost ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1330/2011 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu.
5. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 4. 12. 2012 Nejvyšší soud uvádí ke stěžovatelově námitce překročení zákonné lhůty trvání vazby, že nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby upravuje ustanovení odst. 5 §72a tr. ř., podle kterého se doba trvání vazby, o níž bylo rozhodnuto v řízení o dovolání podle §265l odst. 4 tr. ř., posuzuje samostatně a nezávisle na vazbě v původním řízení. Nejvyšší soud vyslovuje dále přesvědčení o řádném odůvodnění svého usnesení o vzetí stěžovatele do vazby a závěrem vyjádření navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
III.
6. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a spisového materiálu Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů a nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Podle čl. 83 Ústavy je jeho úkolem ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
8. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda podaný výklad a aplikace trestně procesních ustanovení, upravujících rozhodování o vazbě podle §67 tr. ř., nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou. I ve věcech vazebních náleží ochrana práv stíhaných osob především obecným soudům a kasace jejich rozhodnutí Ústavním soudem je přípustná jen v případě zásahu majícího ústavněprávní relevanci ve smyslu porušení práv dle článku 8 Listiny. Jak Ústavní soud uvádí ve své judikatuře, výklad ,,konkrétních skutečností", odůvodňujících vzetí do vazby ve smyslu ust. §67 tr. ř., je především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost vazby (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1025/09, sp. zn. II. ÚS 437/09 a další, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud připomíná, že rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat v případě propuštění stíhané osoby ze zadržení, resp. z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu. Podnětem pro zrušení napadených vazebních rozhodnutí Ústavním soudem za této situace by mohlo být toliko zcela absentující odůvodnění vazby obviněného či jiný závažný exces, mající ústavněprávní dimenzi. V projednávané věci však lze ze stručně, ale dostatečně odůvodněného rozhodnutí Nejvyššího soudu jasně vysledovat způsob uvažování soudu, objektivní východiska a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecný soud dobral. Argumentace obecného soudu je transparentní a srozumitelná a nelze v ní nalézt žádné ústavněprávní deficity nebo zjevná interpretační pochybení.
10. Existenci důvodů vazby útěkové a vazby předstižné podle ust. §67 písm. a), c) tr. ř. odůvodnil Nejvyšší soud konstatováním, že stěžovateli i nadále hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody a je důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost. Nejvyšší soud respektoval i požadavek, vyslovený v ust. §67 in fine tr. řádu, že "obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže... dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný; a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením". I když lze zčásti uznat stěžovatelovu námitku, že skutková argumentace soudu ohledně důvodů vazby je až příliš lakonická, přesto je existence důvodů pro uvalení vazby z dosavadního průběhu trestního řízení natolik zjevná, že je z ústavněprávního hlediska akceptovatelná.
11. Ke stěžovatelově námitce překročení zákonné lhůty trvání vazby Ústavní soud pouze odkazuje na ustanovení §72a odst. 5 tr. ř., podle něhož se doba trvání vazby, o níž bylo rozhodnuto v řízení o dovolání podle §265l odst. 4 tr. ř., posuzuje samostatně a nezávisle na vazbě v původním řízení. Ke stěžovatelově další námitce, že k novému vzetí do vazby nebyl vyslechnut, Ústavní soud taktéž pouze odkazuje na odst. 4 §265l tr. ř., podle něhož se v řízení o dovolání při novému vzetí do vazby ustanovení o vazebním zasedání (§73d tr. ř. až §73g tr. ř.) v tomto případě neužijí.
12. Ohledně této části ústavní stížnosti, která se týká rozhodnutí o vzetí do vazby, lze souhrnně konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádné procesní excesy, dosahující ústavněprávní roviny. Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
13. Další stěžovatelovy námitky, týkající se údajných nedostatků ve vyhotovení a doručování napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud shledal nepřípustnými. Jejich uplatnění odporuje principu subsidiarity, požadujícímu předchozí vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.
14. V případě průtahů v postupu soudu v trestním řízení jsou prostředky, jejichž vyčerpání je před podáním ústavní stížnosti vyžadováno, upraveny v hlavě III, díl 6 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Jde zde o podání stížnosti dle §164 a násl. a poté návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a výše citovaného zákona. Z textu ústavní stížnosti nevyplývá, že by tyto prostředky stěžovatel využil. Ve vztahu k těmto námitkám je proto ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska nepřípustná a Ústavnímu soudu nezbývá, než ji podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
15. Navíc lze o oprávněnosti těchto stěžovatelových námitek pochybovat. Stěžovatel nepochybně věděl o existenci soudního příkazu k propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, vydaného dovolacím soudem dne 11. 7. 2012 (č. l. 450 spisu), protože na jeho základě byl přemístěn z výkonu trestu do vazební věznice. Při této příležitosti, jak uvádí, mu byl také předán výpis z usnesení o vzetí do vazby. I kdyby byla pravda, že při vyhotovování a doručování usnesení o vzetí do vazby došlo k průtahům, nemělo by to v konkrétním případě žádný negativní vliv na možnost procesní obrany stěžovatele, protože proti usnesení Nejvyššího soudu není přípustná stížnost. Stěžovatel byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem, který měl nepochybně přístup do trestního spisu a mohl se o stavu řízení informovat a zvolit vhodný postup obrany.
16. Toto rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti nikterak nepředjímá výsledek meritorního rozhodnutí o vině a trestu. Stěžovatel má i nadále otevřeny všechny cesty, které mu trestně procesní předpisy poskytují, aby v rámci trestního řízení, které dosud není pravomocně skončeno, uplatnil veškerá zákonná práva na obhajobu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu