ECLI:CZ:US:1995:4.US.41.95
sp. zn. IV. ÚS 41/95
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti M. U., J. S. a Z. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1994, sp. zn. 14 Co 457/93 takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1.9.1994, sp. zn. 14 Co
457/93, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označenému
usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byl zrušen rozsudek soudu
I. stupně - Městského soudu v Brně ze dne 11.5.1993, čj. 37
C 443/91-37 - a řízení ve věci o povinnosti uzavřít dohodu
o vydání nemovitostí bylo zastaveno, stěžovatelé uvádějí, že
napadeným usnesením Krajského soudu v Brně došlo k porušení čl.
11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina)
a čl. 90 Ústavy ČR a postupem Krajského soudu v Brně, jako orgánu
odvolacího,jim byla odejmuta možnost domáhat se ochrany u soudu.
Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 37 C 443/91, který si
Ústavní soud připojil, bylo zjištěno, že soudem I. stupně byla
zamítnuta žaloba, kterou se žalobci - dnešní stěžovatelé
- domáhali jednak uložení povinnosti žalovanému - Magistrátu města
Brna - uzavřít s nimi dohodu o vydání pozemku parcela č. 1021
a části pozemku parcela č. 1022 se stavbou na ulici T. 59 v B.,
vše o výměře 1488 m2, zapsaných v bývalé evidenci nemovitostí
střediska Geodézie B. - m.o na LV č. l pro k.ú. B. - S., dříve
zapsaných v pozemkové knize vl.č. 613 jako parcela č. 652/1
o výměře 1488 m2 do jejich podílového spoluvlastnictví a jednak
uložení povinnosti nemovitosti žalobcům do 10 dnů od právní moci
rozsudku vydat. Po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně
k závěru, že žalovaný označený jako "Magistrát města Brna"
(původně označený jako "Úřad města Brna") není pasivně věcně
legitimován, neboť nemovitosti přešly do vlastnictví obce - města
Brna (zákon č. 172/1991 Sb.) a magistrát vykonává pro území města
Brna státní správu. Podle názoru soudu I. stupně žalobci také
neprokázali uzavření kupní smlouvy ze dne 5.10.1951 za nápadně
nevýhodných podmínek ve smyslu §6 odst. 1 písm. g) zákona č.
87/1991 Sb.
Krajský soud v Brně, který rozhodoval o odvolání stěžovatelů
proti uvedenému rozsudku soudu I. stupně, vycházel ze závěru,
který obšírně v odůvodnění svého rozhodnutí zdůvodnil, a to že
Magistrát města Brna nemá způsobilost mít práva a povinnosti, nemá
tedy způsobilost být účastníkem řízení a tuto způsobilost mu
nepřiznává ani zákon (§19 o.s.ř.). Proto podle něj soud I. stupně
pochybil, když nepostupoval podle ustanovení §104 odst. 1
o.s.ř., neboť nedostatek podmínky řízení nelze odstranit. Proto
podle §221 odst. 1 písm. b) o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně
zrušil a podle §221 odst. 2 o.s.ř. řízení ve věci zastavil.
Současně v odůvodnění svého rozhodnutí zaujal stanovisko k námitce
stěžovatelů týkající se poučovací povinnosti soudu. Je toho
názoru, že označí-li žalobce v žalobě jako žalovaného někoho, kdo
nemá způsobilost být účastníkem řízení, nejde o vadu podání ve
smyslu ustanovení §43 o.s.ř. V dané věci označení žalovaného bylo
úplné a jasné, takže postup podle §43 o.s.ř. nepřicházel v úvahu.
Poučení o tom, který subjekt jako povinná osoba přichází v úvahu
k vydání věci žalobcům, je podle názoru odvolacího soudu
hmotněprávním poučením, které překračuje meze poučovací povinnosti
podle §5 o.s.ř. Věcí samou se proto krajský soud z těchto důvodů
nezabýval.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti naopak uvádějí, že již
Městský soud v Brně měl dodržet svoji poučovací povinnost
v souladu s o.s.ř., a to právě jako předpoklad ochrany jejich práv
v soudním řízení, a to tím spíše, že se jednalo o soudní řízení
s odkazem na restituční zákon. Poukázali na to, že v řízení před
městským soudem označili jako žalovaného Úřad města Brna, jehož
nástupcem se pak stal Magistrát města Brna. Žalovaný v průběhu
řízení soud neupozornil na to, že nemá právní subjektivitu, a že
je nepřesně označen. Pokud se takto zachoval žalovaný, měl pak
soud již na počátku jednání ve věci poučit stěžovatele v souladu
s §43 o.s.ř., aby nedostatek návrhu odstranili. Rozhodnutí
Krajského soudu v Brně jim pak ve svém důsledku zabránilo uplatnit
nároky v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb., v doplňku k ústavní
stížnosti pak stěžovatelé uvedli, že svůj právní názor, v ústavní
stížnosti vyslovený, opírají také o nález Ústavního soudu ČR ze
dne 26.10.1994, sp. zn. II. ÚS 79/94. Navrhli proto, aby Ústavní
soud nálezem napadené usnesení krajského soudu zrušil.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém písemném
vyjádření k obsahu ústavní stížnosti pouze uvedl, že odkazuje na
své odůvodnění napadeného usnesení.
Vedlejší účastník Magistrát města Brna se k obsahu ústavní
stížnosti písemně nevyjádřil.
Ústavní soud při projednávání věci respektoval, že není
součástí soustavy obecných soudů a nemůže tudíž vykonávat
přezkumné pravomoci, to však jen za předpokladu, že napadeným
rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručená
ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelé uplatnili námitky spočívající
právě v porušení základních práv a svobod, nezbylo Ústavnímu
soudu, než napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející
přezkoumat. Předmětem řízení před Ústavním soudem bylo tedy ve
vztahu k čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR především
posouzení správnosti právního názoru, týkajícího se poučovací
povinnosti soudu a jemu pak odpovídajícího zvoleného postupu
odvolacího soudu.
Závěr o tom, kdy je a kdy není poučení na místě, je třeba,
podle názoru Ústavního soudu, činit v každém jednotlivém případě
podle konkrétně existujících okolností, zejména s přihlédnutím
k tomu, koho žalobce zamýšlel žalovat, a zda je možno nesprávné
označení žalovaného posoudit spíše jako omyl žalobcův.
K této otázce Ústavní soud z připojeného spisu zjistil, že
stěžovatelé v žalobě označili jako žalovaného Úřad města Brna,
když jej považovali za reprezentanta čs. státu - České republiky,
a že následně došlo z jejich strany při jednání před soudem I.
stupně dne 30.3.1993 na základě korespondence vedené s Úřadem
městské části Brno - Slatina ke změně v označení žalovaného na
Magistrát města Brna. Dále bylo zjištěno, že k písemné žádosti
soudu I. stupně sdělilo právní oddělení Magistrátu města Brna
dopisem ze dne 26.3.1993, že povinnou osobou ve smyslu §4 zákona
č. 87/1991 Sb. k vydání věci je za čs. stát Magistrát města Brna.
Dále se ve sdělení uvádí, že vzhledem k velkému počtu případů byly
rozhodnutím tajemníka Magistrátu města Brna zmocněny k vydávání
nemovitostí z majetku bývalých obvodních národních výborů
jednotlivé úřady městských částí. Sdělení obsahuje i informaci, že
ve věci vydávání nemovitostí, které jsou předmětem soudního sporu
vedeného pod sp. zn. 37 C 443/91, bude tedy čs. stát zastupovat
pověřený pracovník Úřadu městské části Brno - Slatina. Při svém
zamítavém rozhodnutí soud I. stupně, který s Magistrátem města
Brna po celou dobu trvání řízení před ním jednal jako s účastníkem
řízení, vycházel z názoru, že Magistrát města Brna nebyl ve věci
pasivně legitimován proto, že sporné nemovitosti přešly podle
zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí, a tudíž Magistrát
města Brna, který vykonává pro území okresu státní správu, se
jejich vlastníkem nestal. V odvolání proti rozsudku soudu I.
stupně pak stěžovatelé, jak je dále patrno z obsahu spisu, jako
žalovaného označili město Brno - Úřad města Brna. Ve vyjádření
k tomuto odvolání stěžovatelů, v němž se tito mimo jiné také
dovolávali postupu soudu podle §43 o.s.ř., pak Magistrát města
Brna dopisem ze dne 5.8.1993 sdělil, že město Brno není ve sporu
pasivně legitimováno, neboť podle §4 zákona č. 172/1991 Sb., do
vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví ČR, k jejichž
vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu
s tím, že povinnou osobou k vydání věci a tedy i osobou pasivně
legitimovanou je proto v dané věci Podnik bytového hospodářství
Brno IV, s.p., který splynul se státními podniky PBH B. I - III ve
státní podnik Správa nemovitostí města Brna, Masarykova č. 37.
Obsah tohoto vyjádření, v němž je upřesněno uvedené právní
nástupnictví, jak je patrno z protokolu o jednání odvolacího
soudu, nebyl konstatován a odvolací soud také na skutečnosti tam
uvedené v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nereagoval.
V návaznosti na závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu, sp.
zn. II. ÚS 79/94, II. ÚS 108/93 (obdobně i rozhodnutí Nejvyššího
soudu , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
z roku 1995 pod č. 29), vydaných v obdobných věcech, od nichž ani
v posuzované věci nemá Ústavní soud důvodu se odchylovat, je pak
třeba uvést, že Krajský soud v Brně neměl bez dalšího řízení
v projednávané věci podle §104 odst. 1 věta prvá o.s.ř. řízení
zastavit. Naopak měl postupovat v souladu s ustanovením §43 odst.
1 a §104 odst. 2 o.s.ř. a učinit tak vhodná opatření směřující
k odstranění nedostatku návrhu, který spočíval v nesprávném
označení žalovaného. Ústavní soud sice sdílí názor Krajského soudu
v Brně, že není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu
a tedy ani v otázce věcné legitimace, to však neznamená, že by
soud neměl žalobce poučit ve věci správného označení účastníků,
tj. i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být
účastníkem řízení. Tento názor zastává Ústavní soud proto, že
způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení,
kterou zkoumá soud z úřední povinnosti, a jejíž nedostatek vede
k zastavení řízení. Měl by tedy soud před tím, než řízení zastaví,
dát žalobci šanci věc napravit. Obdobný názor je zastáván
i v odborné literatuře. Navíc v dané věci bylo třeba také
přihlédnout k tomu, že Krajský soud neseznámil stěžovatele
s obsahem podání Magistrátu města Brna, v němž tento oznamuje
změny v právním nástupnictví subjektu zastupujícího čs. stát,
kterážto skutečnost by mohla mít význam při případném použití
ustanovení §4 zákona č. 172/1991 Sb. S ohledem na uvedené lze mít
za to, že v dané věci došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny,
zaručujícího právo každého na spravedlivý proces, jakož i čl. 90
Ústavy ČR, který soudům ukládá, aby zákonným způsobem poskytovaly
ochranu právům. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní
stížnosti stěžovatelů vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Brně zrušil (§82 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.
V Brně dne 27. října 1995