ECLI:CZ:US:2006:4.US.424.06.1
sp. zn. IV. ÚS 424/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. října 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. A. B., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Milíkem, advokátem, AK Karmelitská 382/14, 118 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2004, č. j. 34 C 41/2003-86, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2005, č. j. 1 Co 248/2004-116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 30 Cdo 1924/2005-132, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na zachování osobní cti a dobré pověsti obsažené v článku 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces ve smyslu 36 odst. 1 Listiny a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 34 C 41/2003, z něhož zjistil následující skutečnosti.
Žalobou na ochranu osobnosti se stěžovatel domáhal omluvy od společnosti R-PRESSE, spol. s r.o., která je vydavatelem týdeníku Respekt, v němž byly v článku s titulem "Babišovo kruté sbohem" uveřejněny údaje, jež měly zasáhnout do stěžovatelových osobnostních práv. Inkriminovaný článek pojednával o okolnostech privatizace společnosti Unipetrol společností Agrofert, a.s., v níž měl stěžovatel majetkový podíl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 5. 2004, č. j. 34 C 41/2003-86, podanou žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že v článku presentovaná tvrzení nebyla mírou nepřesnosti způsobilá zasáhnout do stěžovatelových osobnostních práv. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze 8. 2. 2005, č. j. 1 Co 248/2004-116, prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud pak usnesením ze dne 26. 4. 2006, č. j. 30 Cdo 1924/2005-132, dovolání jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatel je přesvědčen, že soudy nectily zásadu, že důkazní břemeno nese a opak pravdy prokazuje žalovaný; převzetí citací nezbavuje zodpovědnosti toho, kdo tak učinil a neposkytování informací stěžovatelem novinářům nemůže být přičítáno k jeho tíži. Stěžovatel má rovněž za to, že mu soudy neoprávněně vytýkají, že žalobou napadené výroky jsou vytržené z kontextu a nelze je takto samostatně hodnotit, pokud stěžovatel sám namítal, že do jeho osobnostních práv primárně zasáhl článek jako celek a jednotlivá tvrzení pak až sekundárně; soud se dále kontextem článku vůbec nezabýval. Dle názoru stěžovatele má přípustná kritika u osoby veřejně známé své meze a nemůže být záminkou pro svévolné zveřejnění jakýchkoliv, byť i nedehonestujících informací. Za zjevné pochybení považuje stěžovatel skutečnost, že soudy vnímají pojem Babiš jako novinářskou zkratku zahrnující i obchodní společnosti s blíže nespecifikovanou majetkovou účastí stěžovatele, avšak tento výklad užívají nesystematicky, neboť v části týkající se solventnosti stěžovatele, přistupují k pojmu "Babiš" jako k označení žalobce, kterým byl stěžovatel jako fyzická osoba. V případě zveřejnění zjevně nepravdivých tvrzení pak soudy zaujaly názor, že se tato netýkají stěžovatele jako fyzické osoby, nýbrž příslušných obchodních společností; z uvedeného následně dovodily, že se nemůže jednat o neoprávněný zásah do osobnostní sféry stěžovatele. Spekulace o vytunelování podniků představují nepřímé obvinění ze spáchání trestného činu, přičemž i spekulace musí vycházet z relevantních skutkových zjištění. Výrok, že "se nedá zjistit, jak je možné, že stát nemůže s neplatícím Babišem vyrazit dveře", nelze než hodnotit jako exces přesahující meze přiměřené nadsázky. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nepopírá, že u veřejně známé osobnosti jsou nesporně dány širší limity kritiky, a tím i vyšší míra tolerance vůči ní, avšak poukazuje na druhou stranu této skutečnosti, tedy že neoprávněná kritika, nepřesná či dokonce nepravdivá tvrzení zveřejněná o osobě stěžovatele jsou způsobilejší zasáhnout do jeho integrity a mohou mít intenzivnější dopad, než by tomu bylo u osoby neznámé.
Stěžovatel se rovněž cítí dotčen ve svém právu na spravedlivý proces, neboť soud nevyhověl jeho návrhu, aby byl vyslechnut jako účastník řízení, ačkoli právě tento navrhovaný důkaz měl nesporně prokázat negativní dopad neoprávněných zásahů na rodinné a přátelské vztahy stěžovatele, jakož i na vztahy k širšímu okolí. Rovněž se domnívá, že v předmětném řízení nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů; ačkoli žalovaná strana neprokázala pravdivost žalobou napadených tvrzení a stěžovatel prokázal nepravdivost většiny z nich, soud dospěl k závěru, že nedošlo k publikování nepravdivých nebo pravdu zkreslujících údajů, které jsou protiprávním zásahem do osobnostních práv stěžovatele.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Tisk má v demokratické společnosti významnou a nesporně nezastupitelnou úlohu, což opakovaně judikoval Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve svých rozsudcích. Například v rozhodnutí ve věci Thorgeir Thorgeirson proti Islandu (rozhodnutí č. 13778/88 ze dne 25. 6. 1992, publikováno na www.echr.coe.int) Evropský soud zdůraznil, že ačkoli tisk nesmí překročit ve svých výrocích pevně vymezené hranice, zejména porušit ochranu cti třetích osob, přísluší mu sdělovat informace a myšlenky týkající se veřejného zájmu, přičemž s jeho funkcí rozšiřování informací se neodlučitelně pojí právo veřejnosti je obdržet; kdyby tomu bylo jinak, nemohl by tisk plnit svou důležitou roli "hlídacího psa". Je to tedy právě tisk, kdo je oprávněn, ne-li dokonce povinen, informovat o záležitostech veřejného zájmu a z nich především o správě veřejných záležitostí, do nichž lze zahrnout i postupy státních orgánů při rozhodování o státním majetku, údaje vztahující se k uzavírání příslušných smluv, smluvních partnerech a dalších závažných tématech, která se přímo či sekundárně dotýkají nejen daňových poplatníků, ale v konečném důsledku majetkových zájmů všech občanů daného státu. Kromě poskytování "suchých" faktů může tisk volit i jiné metody informování veřejnosti, zvláště v případech, cítí-li potřebu získat její pozornost k problematickému tématu či vyvolat veřejnou diskuzi, nebo veřejnost jinak ve věci angažovat. Za tímto účelem je pak používána nadsázka, polemika, citově zabarvené, provokující, ba dokonce šokující výrazy. Současně však nelze opomíjet skutečnost, že v takových případech dochází ke střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni; bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým (srov. nález IV. ÚS 154/97, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, s. 113). V případě výkonu práva kritiky musí soudy zaměřit svou pozornost na dvě základní otázky; jednak, zda je kritizována pravdivá skutečnost, a jednak, zda tiskem uvedená kritika je přiměřená, tedy zda se nejedná o situaci, kdy rozsah kritiky či zvolené prostředky zcela zjevně vybočují z mezí slušnosti, ačkoli sledovaného cíle by bylo možno dosáhnout prostředky mírnějšími. Nesplňuje-li kritika tyto předpoklady, ztrácí charakter korektního úsudku a jako taková se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany (srov. nález III. ÚS 359/96, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, s. 367).
Ústavní soud v nálezu I. ÚS 156/99 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, č. 19, s. 133) interpretoval právní názor, který zastává stěžovatel, totiž že samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti. Ústavní soud však uvedenou tezi korigoval v tom smyslu, že nikoli každé zveřejnění nepravdivého údaje musí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje přímá příčinná souvislost a současně tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu v míře, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze.
Ústavní soud hodnotí postup i právní závěry soudů ve svém souhrnu jako správné. Tím, že stěžovatel vstoupil do jednání o privatizaci významného petrochemického podniku, záležitosti tak zásadní v očích mnoha občanů, se nepochybně stal osobou veřejně známou, následkem čehož musí strpět rozsáhlejší zpravodajství o své osobě i větší míru zájmu o své obchodní a jiné aktivity, na které přirozeně navazuje vysoká pravděpodobnost jejich hodnocení veřejností. Obecné soudy podle přesvědčení Ústavního soudu hodnotily předmětný novinový článek (pojatý jimi jako celek) stran v něm podávaných informací o stěžovateli správně, přičemž ve svých rozhodnutích toto hodnocení naprosto dostačujícím způsobem odůvodnily; na přesnost údajů poskytovaných médii vskutku nelze klást stejné požadavky jako např. na vysoce odborný text, neboť cílem novinové zprávy je informovat co nejširší veřejnost a určitým zjednodušujícím výrokům se tedy ve většině případů nelze ubránit. Rovněž je třeba brát v úvahu specifika především investigativní žurnalistiky a míru dostupnosti informačních zdrojů, kdy drobné nepřesnosti jsou mnohdy zpravidla takřka nevyhnutelné. Informace, že stěžovatel měl v úmyslu koupi Unipetrolu financovat bankovním úvěrem, není nepravdivá, což stěžovatel sám v podané ústavní stížnosti potvrdil; nelze tedy následně napadat domněnku prezentovanou autorem článku o neschopnosti stěžovatele uhradit kupní cenu z vlastních prostředků, neboť je zcela legitimní. Nejedná se o informaci nepravdivou či odhalující intimní sféru stěžovatele; v kontextu celého článku neměl tento údaj u průměrného čtenáře neznalého poměrů v obchodních kruzích ani tak naznačit neserióznost stěžovatelova počínání, jako spíše podnítit úvahy o možných budoucích hospodářských výsledcích kupované společnosti a o správnosti volby kupujícího vládou. Skutečnosti sice odporuje sdělení, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže zamítl spojení stěžovatelových firem s Unipetrolem, nicméně tento údaj nebyl svou povahou schopen zasáhnout do stěžovatelových osobnostních práv, jelikož možné spojení dvou firem je posuzováno výlučně z hlediska zajištění diverzity soutěžitelů na relevantním trhu a zabránění vzniku nežádoucích monopolních uskupení, a nikoli tedy z hlediska osobnostních, profesních, morálních či jiných kvalit stěžovatele. Případné zamítavé rozhodnutí se tak nemůže dotknout osobnostních práv stěžovatele. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem obecných soudů, že obrat "vyrazit s neplatícím Babišem dveře" se pohybuje v mezích přijatelné nadsázky a nemá v úmyslu stěžovatele urazit, ale toliko se jím pouze expresivněji označuje akt odstoupení od smlouvy uzavřené mezi státem a stěžovatelem. Možný úmysl tunelovat Unipetrol sami autoři článku označují za svou spekulaci, kterou opírají o fakta, jež předkládají v témže odstavci; každý čtenář si na základě těchto skutečností může vytvořit vlastní názor, zda je avizovaná domněnka o tunelování opodstatněná či nikoli, neboť mu pro tuto úvahu ponechávají autoři článku prostor svým upozorněním na možnost pouhé spekulace odlišné od reality.
Ke stěžovatelem namítanému porušení práva na spravedlivý proces spočívající v zamítnutí návrhu na provedení důkazu výslechem žalobce jako účastníka řízení, Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutých důkazů, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i jeho oprávnění navrhovat důkazy vlastní. Soud sice povinen provést všechny navržené důkazy, avšak o vznesených návrzích musí rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - je povinen ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně při splnění určitých podmínek postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (srov. nález I. ÚS 113/02 publ. in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, č. 109).
Ústavní soud dospěl k závěru, že v soudním řízení, tím že prvoinstanční soud nevyhověl návrhu provést důkaz výslechem žalobce jako účastníka řízení, nebylo zasaženo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Podle ustanovení §131 odst. 1 občanského soudního řádu může soud nařídit důkaz výslechem účastníků v případě, že dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut. Městský soud v Praze dostál svým povinnostem, pokud v odůvodnění rozsudku uvedl, že důkaz výslechem stěžovatele pro nadbytečnost odmítl, a to zejména s ohledem na skutečnost, že skutkový stav byl ostatními provedenými důkazy osvědčen v rozsahu potřebném pro úplné posouzení věci a prokazované skutečnosti učiněny nespornými.
Ústavní soud z vyložených důvodů neshledal, že by obecné soudy svými rozhodnutími nepřípustně omezily stěžovatelovo právo na ochranu cti a dobré pověsti na úkor svobody šířit informace či zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, pročež podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. října 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu