ECLI:CZ:US:2006:4.US.431.06
sp. zn. IV. ÚS 431/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 20. listopadu 2006 v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatelů 1) J. Š.,zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem 360 01 Karlovy Vary, Jiráskova 2, a 2) J. H., zastoupené JUDr. Karlem Seidlem, advokátem se sídlem 360 01 Karlovy Vary, Jiráskova 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2006 č. j. 33 Odo 385/2006-121, Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2005 č. j. 10 Co 556/2005-94 a Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. 4. 2005 č. j. 9 C 94/2004-75, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelé se podáním zcela shodné ústavní stížnosti domáhali zrušení výše citovaných rozsudků s tím, že se jimi cítí dotčeni v právech zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Uvedli, že bylo zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech o jejich povinnosti zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni České republice, Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, částku 138.000,- Kč s příslušenstvím, a tedy vrátit státní příspěvek, poskytnutý jim na individuální bytovou výstavbu. Označené soudy takto rozhodly přesto, že stěžovatelé namítali promlčení uplatněné pohledávky, výrok byl odůvodněn poukazem na obsah §874 občanského zákoníku, jakož i poukazem na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu. Vyslovili přesvědčení, že jejich dovolání bylo přípustné, opíralo se o jiné skutečnosti, než které byly v citovaných rozhodnutích již řešeny, a tak mu mělo být Nejvyšším soudem vyhověno a rozsudek odvolacího soudu zrušen.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Ke společnému řízení může soud spojit věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků (§112 odst. 1 obč. soudního řádu). Poněvadž z ústavních stížností účastníků bylo zjištěno, že tyto se nejen svým obsahem zcela shodují, ale směřují proti totožným rozsudkům soudů, vyhlášeným v řízeních v téže věci a týchž účastníků, byly návrhy stěžovatelů sp. zn. IV. ÚS 431/06 a sp. zn. I. ÚS 447/06 usnesením ze dne 10. 10. 2006 spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 431/06 (§112 odst. 1 občanského soudního řádu).
Z obsahu stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu zásah do práv, jejichž ochrany se stěžovatelé svým návrhem domáhají, shledán nebyl. Jmenovaný soud se v rozhodnutí o dovolání vypořádal s námitkami stěžovatelů vznesenými ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu a vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč závěr odvolacího soudu, dovozující, že pohledávka žalobce na zaplacení částky, poskytnuté dle smlouvy z 31. 8. 1990 žalovaným jako státní příspěvek na individuální výstavbu, není promlčena, je správný. S poukazem na svá dřívější rozhodnutí týkající se problematiky promlčení nároku zajištěného omezením převodu nemovitostí, jakož i na obsah §868, §870 a §874 občanského zákoníku (dle zák. č. 509/1991 Sb.) zakotvujících zásady pro použití (a tedy i nepoužití) novelizovaných či nových ustanovení občanského zákoníku na právní vztahy vzniklé před 1. 1. 1992, Nejvyšší soud opodstatněně dovolání žalovaných, tj. stěžovatelů, zamítl. Na odůvodnění jeho rozsudku lze v dalším zcela odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006 č. j. 33 Odo 385/2006-121, jakož i jemu předcházejícím rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2005 č. j. 10 Co 556/2005-94 a Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. 4. 2005 č. j. 9 C 94/2004-75, jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2006