Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.08.2001, sp. zn. IV. ÚS 438/2000 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 128/23 SbNU 233 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:4.US.438.2000

sp. zn. IV. ÚS 438/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti P. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2000, sp. zn. 4 To 50/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 1999, sp. zn. 11 T 30/97, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, a to se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2000, sp. zn. 4 To 50/2000, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 1999, sp. zn. 11 T 30/97, se zrušují. Odůvodnění: Dne 24. července 2000 byla Ústavnímu soudu doručena, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku odvolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 1999, sp. zn. 11 T 30/97, jímž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin podvodu dle ustanovení §250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a stěžovatel byl odsouzen nově pro trestný čin zpronevěry dle ustanovení §248 odst. 1 a 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a zákazu činnosti (podnikání s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej) na dobu pěti let. Současně mu byla uložena povinnost k náhradě části způsobené škody v úhrnné výši 11 359 429 Kč. Spolu s ústavní stížností stěžovatel požádal o odložení vykonatelnosti napadených rozsudků. Z ústavní stížnosti, doplněné podáním nově zvoleného právního zástupce ze dne 1.října 2000, vyplývají následující argumenty stěžovatele. Stěžovatel rekapituluje rozsudečné výroky soudů obou stupňů a uvádí, že ze srovnání obou znění je zřejmé, že odvolací soud pouze přizpůsobil jednání ve skutku k nové aplikaci §248 odst. 1, 4 trestního zákona a zaměnil dřívější "vylákání peněz" za "nepoužití ke stanovenému účelu - výlučnému určení na úhradu tiskařských strojů". Z věcného hlediska však zůstal skutek nezměněn a již tato diformita právního posouzení téhož skutku oběma soudy je zarážející. Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud zcela pominul, že na podkladě kupních smluv s G., a.s., L., a s K., s.r.o., jednal pouze jako jednatel A. D. C., spol. s r.o., (dále jen "ADC Brno"), tedy subjektu vztahů podle obchodního zákoníku, jehož byl orgánem. Dále trestní soudy přehlédly, že podle soukromého práva přešly zaplacené zálohy do majetkové sféry ADC Brno a nikoli do soukromého vlastnictví stěžovatele. Z tohoto důvodu nemohly složené prostředky ex lege představovat prostředky, které mu byly svěřeny, přičemž konstruované "svěření peněz pouze ke stanovenému účelu" neobsahuje ani jedna z kupních smluv. Kromě toho by taková, snad teoreticky možná doložka, byla v praxi zcela ojedinělá a v podstatě by znamenala ochromení obchodní činnosti ADC Brno. Stěžovatel dále uvádí, že odvolací soud nejen abstrahoval od obchodněprávní podstaty věci, ale pominul i ustálenou trestní judikaturu (např. Rt 56/94) podle které nejde o zpronevěru ani tam, kde zavázaný dlužník použije vypůjčené peníze k jinému účelu, než který uvedl jako účel půjčky. Obsah pojmu "svěřené věci" pak dostatečně objasňuje rozhodnutí Rt 28/92 a stěžovatel je přesvědčen, že on při transakcích za ADC Brno zájmy poškozených neopomíjel. Je proto přesvědčen, že z výše uvedených důvodů není naplněna objektivní stránka činu a jeho nutné zákonné znaky. Dále stěžovatel argumentuje tím, že chybí-li znaky (nebo některý z nich) objektivní stránky, nelze z hlediska subjektivní stránky činu dovodit žádnou formu zavinění. Pokud pak soud prvého stupně uvedl, že se stěžovatel k činu doznal, uvádí, že se tak nestalo, neboť soudu popsal jednotlivá obchodní jednání. Odvolací soud pak nutný znak subjektivní stránky odvodil z vnějších okolností za použití nepřímých důkazů, avšak pominul všechny nutné aspekty nepřímého dokazování a zřetelně se uchýlil k politickému sloganu současné doby o "nejpravděpodobnějším vytunelování". Odvolacímu soudu se v žádném případě nepodařilo sestavit ucelený a logický důkaz o vině, který by nevzbuzoval oprávněné pochybnosti o souvislostech a závěrech. V tomto bodě poukázal i na nález ÚS ČR ve věci stěžovatele Š., (nález sp. zn. II. ÚS 418/99, ze dne 3. srpna 2000). Stěžovatel dále uvedl, že i když se některé obchodní kroky dodatečně ukázaly jako netypické, (např. při pátrání po včasném složení peněz bylo zjištěno, že jde ve skutečnosti nikoli o účet CS P., tedy společnosti, se kterou obchod probíhal, ale o účet jiné společnosti - T., spol. s r.o., ), takové smlouvy v obchodním styku o inkasu peněz existují (§692 a násl. obchodního zákoníku per analogian), a existují i v mezinárodním platebním styku. Stěžovatel upozornil, že on ani jeho společník R. S. neměli osobní vztahy s osobami ve statutárních orgánech CS P. či T. Praha 5. Soudy rovněž v průběhu dokazování odmítly provést a vzít v úvahu důkaz trestním oznámením na jednatele CS P. Š. S., a stejně tak nevzaly v úvahu nabídku francouzské firmy G. T., zprostředkovanou osobou jménem R., která dokládala reálnost obchodů s levnějšími tiskařskými stroji z Ruska, kam v minulosti bylo z bývalé ČSSR dodáno značné množství takových strojů z produkce firmy A. Adamov. Z výše uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že odvolací soud dospěl k závěru o vině na podkladě vadně zpracovaných nepřímých důkazů, nesprávně interpretoval pojem "přisvojení si cizí věci, která mu byla svěřena ke stanovenému účelu", a nesprávně posoudil subjektivní stránku činu. Stěžovatel proto uzavírá, že soudy fakticky sklouzly na kritérium jakési objektivní odpovědnosti, k čemuž patrně byly pohnuty jím způsobeným, avšak nezaviněným a nezamýšleným následkem. Je proto přesvědčen, že došlo k porušení jeho práva na právní jistotu v právním státě dle čl. 1 Ústavy, práva na řádnou soudní ochranu dle článků 90 a 95 Ústavy, jakož i práva na fair proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak byla porušena i zásada, že není trestu bez zákona (čl. 39 Listiny), a že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době spáchání trestného činu (čl. 40 odst. 6 Listiny). Pro úplnost třeba uvést, že ve svém původním podání namítal stěžovatel též porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, když soudy kriminalizovaly legální dispozici s penězi ve vlastnictví jeho firmy. Vrchní soud v Olomouci, prostřednictvím předsedy senátu 4 To, k ústavní stížnosti a jejímu doplnění zejména uvedl, že neshledal tvrzené porušení základních práv stěžovatele. Uvedl, že soudy nemají povinnost provádět veškeré důkazy navržené stranami, ale mají postupovat tak, aby byl, ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu, zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je pro takový závěr nezbytný. Případná změna výpovědi jednoho ze svědků je pro posouzení subjektivní i objektivní stránky jednání irelevantní a významu může nabýt pouze v případě posuzování jednání svědka S. z hlediska §9 odst. 2 trestního zákona. Účastník dále uvedl, že některé námitky uvedené v ústavní stížnosti nejsou námitkami zakládajícími přezkumnou činnost Ústavního soudu, ale mohou být předmětem přezkumné činnosti soudů obecných, v daném případě již jen Nejvyššího soudu ČR. Za zcela neopodstatněné považuje účastník také tvrzení stěžovatele, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s právní jistotou v právním státě, neboť ji naopak dává v rozsudku jmenovaným poškozeným subjektům. K věci si Ústavní soud vyžádal rovněž spis vedený u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 30/97, a po posouzení jeho obsahu a předběžném posouzení výše uvedených argumentů vyhověl usnesením ze dne 10. dubna 2001 žádosti stěžovatele a odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí vrchního soudu. Poté, co vzal na vědomí souhlas účastníků s tím, aby bylo rozhodnuto bez ústního jednání, posoudil Ústavní soud zevrubně argumentaci ústavní stížnosti, obsah vyjádření a pečlivě zvážil skutečnosti obsažené ve spisu. Na základě těchto zjištění pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná, a to z následujících důvodů. V průběhu řízení bylo nepochybně zjištěno, že stěžovatel byl spolumajitelem a zároveň jednatelem firmy, která měla roční obrat zhruba 18 miliónů Kč. Pohyb na účtu společnosti byl v částkách několika set tisíc korun, přičemž výše zůstatku se pohybovala od jednoho do (výjimečně) 4 miliónů Kč. Poukázání záloh předem od G. a K. a jejich soustředění na účtu firmy bylo v hospodaření firmy zjevně záležitostí zcela mimořádnou, třeba však konstatovat, že až do tohoto okamžiku považuje i odvolací soud všechny transakce za legální a odmítá názor soudu prvého stupně o podvodném vylákání zmíněných záloh. V té době přichází od CS P. nabídka s až podezřele výhodnými cenami, které však podle názoru stěžovatele a jeho společníka nebyly nereálné a mohly přinést jejich firmě zisk ve výši cca 6 miliónů korun. Stěžovatel proto dává pokyn k poukázání částky takřka 16 miliónu korun na účet, který mu byl sdělen, přičemž je zřejmé, že společnost ADC Brno, jejímž byl stěžovatel jednatelem, byla v rozhodné době vlastníkem převáděných finančních prostředků a z titulu tohoto vlastnictví s nimi byla oprávněna nakládat. Ze žádného dokladu ve spise pak neplyne, že by poukázaná částka byla nějak blokována či vázána ve prospěch Ads., a.s., přičemž lze souhlasit se stěžovatelem, že obdobný závazek ani není v obchodním styku reálný a byl by pro jakoukoliv firmu krajně nevýhodný a nepraktický. Skutečností pak je, že bezprostředně pro dojití peněz na účet u Komerční banky v Praze, který se ukázal být, nikoli účtem CS P., ale společnosti T. Praha 5, byly peníze z účtu vybrány a předány neznámé osobě a jejich další osud je neznámý. Kolem tohoto vybrání a předání peněz se objevuje jméno K., který je ve věci vyslechnut jako svědek a jehož výpovědi oba soudy věří, ač nebyl odstraněn rozpor mezi jeho výpovědí a výpovědí další osoby přítomné vybrání peněz v hotovosti, svědka V., proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno. Nebylo objasněno, z čí strany vzešel podnět k účasti Vi. při vybírání vkladu v hotovosti ani kdo byl třetím mužem, který oba jmenované do banky doprovázel. V průběhu řízení nebyly prokázány žádné přímé vazby stěžovatele na tyto osoby, nutno však uvést, že tyto okolnosti s kvalifikací jednání stěžovatele bezprostředně nesouvisejí a Ústavní soud je konstatuje pouze pro dokreslení, že již přípravné řízení vykazovalo vážné mezery. V této souvislosti vyjadřuje Ústavní soud též podivení nad tím, že údajně nezákonné jednání bylo přičítáno toliko jednomu z jednatelů firmy, když ze spisu je zcela zřejmé, že R. S. jako druhý jednatel byl do celé věci zasvěcen a na zajišťování obchodu se podílel. Jak vyplývá ze spisu, byl stěžovatel přesvědčen, že celá transakce vyjde, a vidina zisku téměř 40 % vedla k tomu, že spolu s druhým jednatelem společnosti zajišťovali skladové prostory a rozesílali nabídky na koupi strojů. Stěžovateli lze nepochybně v obecné rovině vytknout, že částku, která představovala téměř všechny prostředky společnosti, převedl, aniž by si ověřil existenci údajného skladu u Moskvy, vlastnictví strojů nabízených společností CS P., jejich technický stav a faktickou existenci, důvěryhodnost osoby jménem Sz., která za tuto společnost jednala a v neposlední řadě pak vlastníka účtu u Komerční banky, na který měly být peníze poukázány. Pokud však odvolací soud právě od posledně zmíněného riskantního a předem neověřeného poukázání peněz odvozuje naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, kterého se měl stěžovatel dopustit v úmyslu přímém, je Ústavní soud nucen konstatovat, že v odůvodnění rozsudku nezvratné důkazy pro takový závěr absentují. To, co lze v obecné rovině klást, dle názoru Ústavního soudu, stěžovateli za vinu, je uvedeno v předchozím odstavci tohoto odůvodnění. Tyto okolnosti, které jediné byly v průběhu řízení zjištěny (a stěžovatel je také v podstatě doznává) však podle přesvědčení Ústavního soudu nemohou svědčit pro přímý ani nepřímý úmysl stěžovatele někoho poškodit na majetku či o jeho srozumění s tím, že se tak stane. Stěžovatel si však nepochybně musel být vědom, že použitím finančních prostředků v rozsahu, který prakticky odčerpal téměř všechny finanční prostředky firmy, byť ve víře, že se tak děje jen na velmi krátkou dobu, může v případě krachu obchodu poškodit nejen vlastní firmu, ale i složitele záloh. Bez přiměřených důvodů se však spoléhal, že se tak nestane. Takové jednání, podle přesvědčení Ústavního soudu, naplňuje znaky zavinění formou vědomé (a hrubé) nedbalosti, k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry je však třeba zavinění úmyslného. Dále třeba uvést, pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu zpronevěry, že ani v trestním právu nemůže být abstrahováno od aspektů práva soukromého. Stěžovatel uzavřel se svými obchodními partnery (G., a.s. L. a K., s.r.o., Zlín) kupní smlouvy podle obchodního zákoníku. Pojmovým znakem takové smlouvy je přechod vlastnictví, když prodávající se zavazuje věc, výměnou za peníze, dodat, tedy převést do vlastnictví kupujícího, který se naopak zavazuje zaplatit kupní cenu a věc převzít. Na tomto charakteru kupní smlouvy nic nemění skutečnost, že v obchodním styku bývá obvyklé požadovat zaplacení záloh a v některých případech i složení kupní ceny předem. Ústavní soud konstatuje, že tyto aspekty zcela transparentně vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku 4 Tz 54/99, ve kterém, ke stížnosti ministra spravedlnosti, se vyslovil k analogickému případu, kdy záloha byla právnickou osobou užita k jiným účelům. Nejvyšší soud ČR uvedl, že v případě, že záloha poskytnutá právnické osobě na úseku její podnikatelské činnosti v souvislosti se zakázkou byla řádně a v souladu s předpisy o účetnictví (zejména zákon o účetnictví č. 563/1991 Sb.) zaúčtována jako příjem, pak její použití v rámci podnikatelské činnosti, stejně jako jiného příjmu, nemůže být považováno za zpronevěru ve smyslu §248 tr.zák. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR by o takový trestný čin mohlo jít jen v případě, že se zákazník při předání částky výslovně vymínil, že jí bude použito k nákupu zcela konkrétních věcí - muselo by se tedy jednat např. o smlouvu o obstarání konkrétní věci, či o smlouvu o zprostředkování. Ústavní soud je nucen konstatovat, že v případě stěžovatele neshledal žádný jednoznačný důkaz pro tvrzení, že takto byly zálohy od smluvních partnerů složeny a konkretizovány. Ústavní soud ve své judikatuře (např. nález II. ÚS 418/99) vyslovil, že k tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti. Pokud tomu tak není, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Tyto závěry jsou v souladu i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, který opakovaně (např. ve věci Barbera, Messequé a Jabardo z roku 1988, A-146) upozornil, že každý případ, který vyvolává sebemenší důkazní pochybnosti musí být vyložen ve prospěch obviněného. S ohledem na uvedené skutečnosti konstatuje Ústavní soud, že napadená rozhodnutí jsou rozhodnutími, která vzešla z řízení, které ve svém celku porušilo právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny. Nerespektování zásady in dubio pro reo, jako obecného právního principu uznávaného a respektovaného civilizovanými státy, pak ve svých důsledcích představuje i porušení principů právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana, za který Ústava v čl. 1 Českou republiku prohlašuje. Z těchto důvodů napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení §82 odst. 3 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 28. srpna 2001