ECLI:CZ:US:2018:4.US.44.18.1
sp. zn. IV. ÚS 44/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Urválka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 29 Cdo 5005/2015-317, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2015 č. j. 6 Cmo 441/2014-268 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2013 č. j. 24 Cm 69/2010-185, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. ACQUIRE CZ, s. r. o., sídlem U Santošky 2285/11, Praha 5 - Smíchov, a 2. Jany Hladíkové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno (jak výslovně uvádí) jeho základní právo na nerušené užívání vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k námitkám stěžovatele a 2. vedlejší účastnice (jako žalovaných) rozhodl, že směnečný platební rozkaz vydaný městským soudem dne 19. 1. 2011 pod č. j. 24 Cm 69/2010-69 se v části, ve které byli žalovaní zavázáni zaplatit 1. vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 710 000 Kč s příslušenstvím, ponechává v platnosti, jde-li o náklady řízení, městský soud tento platební rozkaz zrušil (výrok I) a sám rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit 1. vedlejší účastnici společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení částku 111 844,80 Kč (výrok II). Uvedený soud vyšel z toho, že směnka vlastní, jejímž výstavcem byl stěžovatel a za níž se jako směnečný rukojmí zaručila 2. vedlejší účastnice, je platná a že 1. vedlejší účastnici vznikl dnem její splatnosti proti žalovaným nárok na její proplacení. K tvrzení stěžovatele a 2. vedlejší účastnice, že předmětná směnka je směnkou zajišťovací a váže se ke smlouvě o půjčce ze dne 30. 4. 2008, pak tento soudu uvedl, že k dané tzv. kauzální námitce tito neunesli své důkazní břemeno, přičemž poukázal na skutečnosti, které tomuto jejich tvrzení dle jeho názoru navíc odporují.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, načež Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem rozsudek městského soudu ve vztahu k němu ve výroku I potvrdil, pouze tento výrok opravil, jde-li o datum vydání směnečného platebního rozkazu, na den 19. 1. 2012, ve výroku II jej změnil tak, že stěžovatel je povinen 1. vedlejší účastnici nahradit náklady řízení ve výši 125 735,60 Kč, a také rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit 1. vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 13 890,80 Kč. Ve shodě s názorem městského soudu konstatoval, že provedenými důkazy nebyla prokázána souvislost směnky s kauzálními tvrzeními.
4. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu pak bylo podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto stěžovatelem podané dovolání s tím, že stěžovatel nepředložil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel upozornil, že 1. vedlejší účastnice je zástěrkou nekalých praktik právně vzdělaných osob, zejména Mgr. Luboše Prokeše, který je (opět) advokátem, že na tyto praktiky v soudním řízení poukázal a navrhl k nim důkazy, provedeny však byly jen některé, přičemž namítl, že obecné soudy tato tvrzení a důkazy bagatelizovaly či vůbec nehodnotily, ačkoli šlo o vztah podnikatele a spotřebitele.
6. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133), ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 3300/07 (N 69/52 SbNU 677), ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 290/15 (N 169/78 SbNU 531), ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 980/13 (N 126/73 SbNU 903), pak stěžovatel namítl, že se v řízení bránil především kauzální námitkou, ale že obecné soudy ji formalisticky, se závěry neodpovídajícímu provedenému dokazování, ignorovaly, že jejich přístup k hodnocení důkazů byl velmi formalistický, resp. že jejich "závěry dovozené soudy z provedeného dokazování jsou v přímém rozporu se skutkovými zjištěními", jestliže tyto uzavřely, že nebylo prokázáno, že směnka je směnkou zajišťovací ke smlouvě o půjčce ze dne 30. 4. 2008, a tudíž že je tato kauzální námitka bezpředmětná.
7. V této souvislosti stěžovatel uvedl, že v řízení tvrdil, že předmětná směnka byla vydána jako blankosměnka zajišťovacího charakteru k této smlouvě, k tomuto tvrzení bylo provedeno několik důkazů, které to mají jednoznačně potvrzovat, konkrétně jde o výpověď jednatele vedlejší účastnice Mgr. Luboše Prokeše, svědků Ing. Renaty Skamenové a Bohumíra Brčáka a jeho účastnickou výpověď, dále pak o záznam z jednání dne 19. 5. 2009 i o obsah samotné směnky. Současně bylo dle stěžovatele prokázáno, že šlo o spotřebitelský vztah, podléhající ochraně spotřebitelských práv (§18 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů), smluvní pokuta ze smlouvy o půjčce byla nepřiměřená, v rozporu s dobrými mravy, a příslušné ujednání o ní tak nelze považovat za platné. Přitom ačkoliv 1. vedlejší účastnice výslovně uvedla, že směnka zajišťovala smluvní pokuty, soud se otázkou její přiměřenosti nezabýval. Závěrem stěžovatel upozornil na konkrétní nekalé praktiky 1. vedlejší účastnice při půjčování peněz s tím, že v řízení byly tyto prokázány.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze,
vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tím, že obecné soudy jeho tzv. kauzální námitku proti směnečnému platebnímu rozkazu vedlejší účastnice posoudily jako nedůvodnou, když dospěly k závěru, že neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že směnka měla zajišťovat smlouvu o půjčce ze dne 30. 4. 2008. Jak patrno z napadeného rozsudku městského soudu, uvedený soud provedl ke stěžovatelovu tvrzení důkazy a po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že (dostatečně) tvrzenou skutečnost neprokazují. Proti tomuto závěru stěžovatel brojil již v odvolání, načež vrchní soud věcnou správnost rozsudku městského soudu v daném ohledu přezkoumal a s hodnocením provedených důkazů tímto soudem se plně ztotožnil. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti předestírá své vlastní zhodnocení výše zmíněných důkazů tak, aby odpovídalo jeho skutkové verzi, přičemž z obsahového hlediska jde pouze o polemiku s dostatečně odůvodněnými skutkovými závěry obecných soudů z hlediska jejich věcné správnosti. Toto hledisko zásadně však referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu není, a tudíž opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
12. S odkazem stěžovatele na zákon č. 145/2010 Sb., jakož i námitkou, že směnečná suma obsahovala nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu, se dostatečně vypořádal vrchní soud.
13. Jde-li o ostatní námitky, ty by mohly být eventuálně důvodné pouze, pokud by z hlediska ústavnosti neobstál závěr o neunesení důkazního břemene, což však v posuzované věci zjištěno nebylo (viz výše). Pro úplnost třeba dodat, že případné námitky, jež nebyly (řádně) uplatněny v soudním řízení, takže obecné soudy nedostaly příležitost se s nimi vypořádat, nelze s ohledem na §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu považovat za přípustné.
14. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu