ECLI:CZ:US:2004:4.US.447.03
sp. zn. IV. ÚS 447/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. září 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. M. a M. G. M., obou zastoupených JUDr. R. P., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 5. 2003, čj. 30 Cdo 842/2003-143, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, čj. 15 Co 366/2002-98, 15 Co 367/2002, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. 11. 2001, čj. 4 C 84/2001-41, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 12. 7. 2002, čj. 4 C 84/2001-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva zakotvená v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 8 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelé uvádí, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 12. 2000 bylo v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 454/99 k žalobě ing. arch. J. P. o popření otcovství A. P. rozhodnuto, že A. P. není otcem J. P., neboť podle výsledků znaleckého posudku, který vycházel ze zkoumání tělesných ostatků J. M., je pravděpodobné, že jejím otcem je J. M.. Stěžovatelé, kteří jsou příbuznými J. M. (manželka a syn), namítají, že v tomto řízení se prakticky rozhodovalo o jejich právech, a přesto nebyli ani oni, ani J. M. či A. P. (resp. z důvodu úmrtí jejich opatrovníci) účastníky řízení, a byla jim tak odepřena možnost vyjádřit se ke způsobu vyhotovení znaleckého posudku a napadnout vydaný rozsudek.
V následném řízení zahájeném k žalobě J. P. o určení otcovství J. M. měli sice stěžovatelé postavení vedlejších účastníků, ale byli postaveni do situace, že o otcovství J. M. vůči J. P. bylo již rozhodnuto v předchozím řízení, když otcovství A. P. bylo popřeno na základě závěru, že otcem je J. M. (důkaz opaku). Stěžovatelé v řízení ukončeném napadenými rozhodnutími obecných soudů uvedli řadu námitek a pochyb svědčících o nezákonném získání krevních vzorků k provedení znaleckého posudku a v podrobnostech činí obsah jejich dovolacích námitek součástí podané ústavní stížnosti. Stěžovatelé vytýkají obecným soudům porušení pravidel spravedlivého procesu tím, že se nezabývaly jejich námitkami, a připustily, aby otcovství J. M. k J. P. bylo pravomocně určeno již v řízení o popření otcovství A. P., ve kterém neměli postavení účastníků řízení a neměli možnost chránit svá práva. Skutečnost, že obecné soudy odmítly vyčkat rozhodnutí příslušného francouzského soudu, kterým by byl přezkoumán postup při vydání a uchování vzorků krve J. M. pro účely znaleckého posudku, a odkázaly na výsledky řízení o popření otcovství, stěžovatelé označují jako odepření možnosti vyjádřit se k důkazu, znaleckému posudku, který v řízení o určení otcovství nebyl proveden.
Porušení práv zakotvených v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy stěžovatelé spatřují v tom, že do jejich rodinného kruhu byla včleněna další osoba způsobem, který neměli možnost ovlivnit a která se o nich vyjadřuje dehonestujícím způsobem. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí zrušil.
Podáním ze dne 7. 6. 2004 stěžovatelé souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a opakovaně zdůraznili, že obecné soudy se nezabývaly jejich námitkami o nezákonnosti získání důkazu k provedení znaleckého posudku a pravosti důkazu (krevních vzorků) a že v řízeních nebyla zjištěna krevní skupina J. M., resp. soudem ustanovený znalec nezjistil, jakou krevní skupinu mají předložené vzorky a neporovnal krevní skupiny s údaji o krevní skupině ve zdravotní dokumentaci Jiřího M..
Obvodní soud pro Prahu 3 ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. 4. 2004, podepsaném předsedkyní senátu 4 C, odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 18. 9. 2003, podepsaném předsedkyní senátu 15 Co, uvedl, že na svých právních závěrech, vyjádřených v napadeném rozsudku, trvá a odkazuje na ně. Výrok Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 12. 2000, sp. zn. 6 C 454/99, jímž bylo určeno, že A. P. není otcem J. P., byl pravomocný, a tudíž pro každého závazný. Pokud z něj odvolací soud vycházel, neporušil práva stěžovatelů. Ze skutečnosti, že na základě rozhodnutí soudů se J. P. stala příbuznou stěžovatelů, nelze dovodit, že by tak došlo k narušení jejich rodinného života. Pokrevní příbuzenství je dle Městského soudu v Praze objektivní stav nezávislý na pocitech pokrevně spřízněných osob.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 15. 10. 2003, podepsaném předsedou senátu 30 Cdo, odkázal na obsah napadeného usnesení s tím, že výtky obsažené v ústavní stížnosti nejsou důvodné.
K ústavní stížnosti se vyjádřila dne 11. 6. 2004 i vedlejší účastnice řízení, ing. arch. J. P., zastoupená JUDr. M. T., advokátem, která uvedla, že návrh na popření otcovství A. P. podala Nejvyšší státní zástupkyně, takže okruh účastníků řízení byl v daném případě taxativně vymezen ustanovením §62 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a stěžovatelé ani osoby jimi uváděné tak nemohly být účastníky tohoto řízení. K ostatním námitkám stěžovatelů vedlejší účastnice uvedla, že v řízení o určení otcovství bylo mimo jakoukoliv pochybnost prokázáno, že zemřelý J. M. před notářem výslovně prohlásil, že J. P. je jeho dcera a vnučka A. M. a že stěžovatelka G. M. věděla, že její muž má dceru a že se intimně stýkal s V. P., matkou vedlejší účastnice, takže za situace, kdy existenci intimních styků přímo potvrdila V.P., podpisem čestného prohlášení tak nepřímo učinil i J. M. a tyto styky potvrdila i vdova po J. M., tvořily tyto důkazy uzavřený řetězec, který na jistotu doplnily výsledky znaleckého posudku z oboru genetiky, určující pravděpodobnost biologického otcovství J. M. k J. P. v míře 99,999998 %. Vedlejší účastnice odmítla tvrzení o porušení záruk na respektování rodinného života, neboť dle jejího názoru je příbuzenství vztahem mezi předky a potomky, resp. vztah mezi osobami se společným předkem, jestliže jedna z těchto osob nepochází od osoby druhé, a tento vztah je dán již zrozením osoby. Tuto skutečnost nemůže nikdo ovlivňovat, tedy ani stěžovatelé. Vedlejší účastnice poukázala na nezadatelné právo každého jedince znát svůj biologický původ a ke svému vyjádření přiložila rozsudky Soudu první instance v Marseille ze dne 6. 1. 2003 a Odvolacího soudu v Aix en Provence ze dne 18. 9. 2003, které dle jejího názoru potvrzují oprávněnost jejího postupu při získání prvků nezbytných pro lékařsko-právní expertizu od Fondation Hopital Saint Joseph.
Opatrovnice zemřelého Jiřího M., Mgr. H. S., se postavení vedlejšího účastníka vzdala.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 6 C 454/99, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že k návrhu Nejvyšší státní zástupkyně na popření otcovství podle ustanovení §62 zákona o rodině Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 29. 12. 2000, čj. 6 C 454/99 -93, určil, že A. P., zemřelý 1982, není otcem J. P., nar. 1950 z matky V. P.. Podle odůvodnění rozsudku Obvodní soud pro Prahu 3 opřel svoje rozhodnutí o výpověď J. P., svědků V. P. a V. H., písemného prohlášení J. M. ze dne 3. 3. 1978, úředně ověřeného Státním notářstvím pro Prahu 3, kterým J. M. prohlásil, že J. P. je jeho dcerou se všemi právní důsledky s tím spojenými, včetně práva neopomenutelného dědice vůči nemovitému majetku v Železné Rudě, notářským zápisem ze dne 8. 9. 1989, podle kterého V. P. a J. M. požádali, aby státní notář JUDr. C. S. osvědčil formou notářského zápisu jejich výslovné prohlášení o tom, že jsou skutečnými rodiči J. P., a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - genetika, vyhotoveného k důkazu soudní znalkyní RNDr. Z. S. CSc., podle kterého je možné stanovit pravděpodobnost otcovství zesnulého J. M. k J. P. ve výši 99,999998 %, tj. za prakticky prokázané. Obvodní soud pro Prahu 3 ověřil splnění i zákonných předpokladů popření otcovství (§58 odst. 1 věta první zákona o rodině) a poté usoudil, že je-li prakticky prokázáno otcovství J. M. k J. P., nemůže být jejím otcem jiný muž, v daném případě A. P., jehož otcovství k dítěti popírá i matka dítěte. Součástí soudního spisu je žádost právních zástupců J. P. adresovaná předsedovi Nejvyššího soudu v Marseille o vydání nezbytných krevních vzorků J. M. z nemocnice Hopital Saint Joseph, kde se jmenovaný v roce 1989 léčil a kde mu byly odebrány krevní vzorky, jakož i Nařízení předsednictva Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1996, kterým bylo povoleno vydání vzorků na lékařskou expertizu z nemocnice Fondation Hopital Saint Joseph.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 4 C 84/2001, Ústavní soud zjistil, že J. P. se žalobou o určení otcovství domáhala vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že J. M., nar. 12. 3. 1915, zemřelý dne 5. 4. 1991, je jejím otcem. Soudem určený opatrovník J. M. pro toto řízení ve vyjádření k žalobě navrhl výslech ostatních rodinných příslušníků, následně i vedlejší intervenci paní G. M., J. M. vstoupil do řízení jako vedlejší účastník z vlastního podnětu (§93 o.s.ř.). Stěžovatelům bylo umožněno účastnit se jednání dne 7. 11. 2001, na kterém G. M. vypovídala, J. M. se z jednání omluvil.
Po provedeném dokazování Obvodní soud pro Prahu 3 ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a určil, že J. M., syn A. M. a M., roz. Ch., je otcem J. P. narozené z matky V. P. Obvodní soud vzal za prokázanou existenci blízkých vztahů a intimních styků J. M. a matky žalobkyně v rozhodném období (tj. od 25. 9. 1949 do 3. 1. 1950), mimo jiné z výpovědí V. P., V. H. (učiněných ve věci sp. zn. 6 C 454/99), G. M., která potvrdila, že se J. M. stýkal s matkou J. P., kterou považoval za svoji dceru, L. P. a konečně i z prohlášení J. M. učiněného před státním notářem. Obvodní soud pro Prahu 3 vyložil, že tyto důkazy tvoří uzavřený řetězec, který doplňují na jistotu výsledky znaleckého posudku z oboru genetiky RNDr. Z. S., CSc., ze dne 1. 11. 2000, jež biologické otcovství J. M. k J. P. prakticky potvrzují.
Doplňujícím rozsudkem ze dne 12. 7. 2002, čj. 4 C 84/2001-74, Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze doplnil dokazování přečtením vyjádření znalkyně Z. S. ze dne 25. 10. 2002 o způsobu předání a počtu klinických karet obsahující krevní skvrny označené "M." a poté rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když dospěl k závěru o řádném zjištění skutkového stavu, odpovídajícímu hodnocení provedených důkazů a správnosti právních závěrů z tohoto zjištění vyplývající. V reakci na odvolací námitky stěžovatelů Městský soud v Praze připomněl, že rozhodnutí o tom, že A. P. není otcem J. P., je pravomocným výrokem rozsudku o osobním stavu, který je závazný pro každého. K námitce o absenci naléhavého právního zájmu J. P. na určení, že jejím otcem je J. M., uvedl, že žaloba o určení otcovství soudem podle ustanovení §54 zákona o rodině není určovací žalobou ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., ale jedná se o návrhu na rozhodnutí o osobním stavu (§80a o.s.ř.). K námitce rozporu s dobrými mravy odvolací soud uvedl, že podání žaloby o určení otcovství není omezeno žádnou lhůtou, J. P. nelze upřít právo na určení jejího biologického rodiče ani v případě, kdyby biologický otec své otcovství k ní neuznával, přesto však v souzené věci není bez významu, že J. M. podepsal souhlasné prohlášení rodičů, že je otcem žalobkyně, byť toto prohlášení nebylo učiněno relevantním způsobem.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali stěžovatelé dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud však neshledal, že by napadené rozhodnutí naplňovalo předpoklady ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., a proto podané dovolání odmítl.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně uvádí, že se nemůže zabývat námitkami stěžovatelů směřujících do rozhodování Obvodního soudu pro Prahu 3 v řízení o popření otcovství Al. P. k J. P., neboť přezkum rozsudku ze dne 29. 12. 2000, čj. 6 C 454/99-93, je v tomto řízení vyloučen.
Ústavněprávní argumentace stěžovatelů proti postupu nalézacího a odvolacího soudu a jejich rozhodnutí v řízení o určení otcovství obsahuje jednak tvrzení o porušení ústavních procesních práv, kdy tito namítají, že se nemohli domáhat ochrany svých práv u soudu, a proto jejich záležitost nemohla být projednána spravedlivě, a jednak tvrzení o porušení ústavních hmotných práv zaručujících respektování soukromého a rodinného života a ochranu před neoprávněnými zásahy.
K obsahu práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces, považuje Ústavní soud za vhodné nejprve obecně připomenout, že předepsanému postupu v úsilí o právo vyplývajícího z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv, která jsou obdobně garantována i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, však není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. K námitce spravedlivého procesu Ústavní soud uvádí, že po obsahové stránce vychází jednak z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (či Evropské komise pro lidská práva) a jednak ze své vlastní dosavadní rozhodovací praxe. Z rozhodnutí evropských orgánů lze vyvodit, že jedním ze stěžejních aspektů práva na spravedlivý proces je princip "rovnosti zbraní", což znamená, že obě procesní strany musí mít možnost předložit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé. Podle judikatury Ústavního soudu se principy čl. 6 Úmluvy promítají v hlavě páté Listiny a postupují-li orgány veřejné moci v souladu s těmito principy, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 16/93, publ. in. Sbírka nálezů a usnesení ÚS sv. 2, č. 51). Zásada spravedlivého procesu tak neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
V projednávané věci Ústavní soud ověřil, že obecné soudy tato pravidla neporušily. Stěžovatelé vstoupili do řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 84/2001 jako vedlejší účastníci na straně žalované a byla jim dána možnost k realizaci svých procesních práv. Ze spisu obecného soudu je evidentní, že stěžovatelé předestřeli soudu řadu svých argumentů, měli možnost účastnit se jednání soudů buďto osobně nebo prostřednictvím svého právního zástupce a využili práva podat opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým nesouhlasili.
Hodnocení důkazů je mimo kognici Ústavního soudu, tato zásada je prolomena však tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ani v tomto směru neshledal pochybení. V době podání návrhu na určení otcovství nebránilo nic tomu, aby obecné soudy zkoumaly naplnění podmínek otcovství J. M. ve smyslu ustanovení §54 odst. 2 zákona o rodině (třetí domněnka otcovství) a prováděly dokazování. Na základě provedených důkazů (č.l. 13, 14, 37, 38) dospěly k závěru, že návrhu na určení otcovství tak, jak byl podán, bylo třeba vyhovět. Skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 3 v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že uzavřený řetězec provedených důkazů "doplňují na jistotu výsledky znaleckého posudku" jmenované znalkyně, jež byl zpracován pro účely dokazování v jiném řízení, ve kterém stěžovatelé nebyli účastníky řízení, nepředstavuje dle názoru Ústavního soudu porušení pravidel spravedlivého procesu. Je tomu tak proto, že znalecký posudek byl řízení o určení otcovství proveden k důkazu (důkaz spisem sp. zn. 6 C 454/99 - č.l. 13 verte) a obecný soud jej nemohl nevzít na vědomí. Procesní postup, jakož i otázky spojené s dokazováním plně přísluší obecnému soudu a nelze spatřovat porušení zásad vyjádřených v čl. 36 Listiny v tom, že jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit. Z hlediska mezí ústavního přezkumu nelze napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze ničeho vytknout.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů z důvodu nepřípustnosti podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Dovolací soud sice konstatoval, že by přípustnost dovolání mohla být založena již jen ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s .ř. (pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam), v projednávané věci však neshledal naplnění předpokladů ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem). Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR neobsahuje odůvodnění, neboť ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř., ve znění platném v době jeho rozhodování, takový postup umožňovalo. Ústavní soud však nálezem ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03, publikovaným pod č. 153/2004 Sb., citované ustanovení o. s. ř. zrušil pro jeho rozpor s principy právního státu (čl. 1 Ústavy ČR) a s principem rovnosti (čl. 1 Listiny). Čtvrtý senát Ústavního soudu však vzdor tomu nepřistoupil ke kasaci usnesení Nejvyššího soudu ČR z důvodů dále uvedených.
Především je v dané věci nutno vzít v úvahu, že stěžovatelé nenavrhli kasaci toliko tohoto rozhodnutí, ale též zrušení rozsudku nalézacího a odvolacího soudu. Dospěl-li ovšem Ústavní soud z důvodů shora vyložených k závěru, že ve vztahu k těmto rozhodnutím není ústavní stížnost důvodná, založil by zrušením naříkaného usnesení Nejvyššího soudu ČR jen zcela absurdní pokračování vedeného procesu. Nejvyšší soud ČR - vázán rozhodnutím Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) - stěží by při svém novém rozhodování o podaném dovolání mohl jej shledat (na rozdíl od svého již vyjádřeného názoru) přípustným a předcházející rozhodnutí zrušit. Jediným výsledkem kasace rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR by tak zřetelně bylo vydání nového - co do výroku totožného - usnesení, ve kterém by Nejvyšší soud ČR v odůvodnění vysvětlil, proč neshledal v otázce řešené v napadeném rozhodnutí zásadní právní význam. Pro ochranu ústavních práv stěžovatelů by však tento postup nepřinesl ničeho, neboť stěžovatelům primárně nejde o to, aby měli vědomost o tom, proč Nejvyšší soud ČR odmítl jejich mimořádný opravný prostředek, ale o to, aby jim tento soud (i soudy nižších stupňů) vyhověl; to však opodstatněné není, takže by zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR vneslo do řízení pouhý formalismus. Věcný dopad do sféry ústavně chráněných práv stěžovatelů navíc vylučuje i to, že stěžované usnesení není rozhodnutím, kterým by Nejvyšší soud ČR jakkoli posuzoval věc samu. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud ČR toliko deklaroval, že dle jeho názoru není dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tento úsudek Nejvyššího soudu ČR není Ústavní soud oprávněn jakkoli přezkoumávat nejen proto, že k němu je povolán výlučně dovolací soud, ale především z toho důvodu, že jím nemůže být z povahy věci žádné ústavně chráněné právo zasaženo; připomenout v této souvislosti možno, že v civilním procesu je ústavně konformní i to, že je definitivně (v některých případech) rozhodováno bez připuštění i řádného opravného prostředku; tím spíše nelze shledávat nic protiústavního na odepření opravného prostředku napadajícího již pravomocně skončenou věc (obdobně viz i usnesení I. ÚS 254/04 ze dne 26. 5. 2004, nepublikováno).
K ústavně právní argumentaci stěžovatelů o zásahu do práv zaručujících jim ochranu před neoprávněnými zásahy do jejich soukromého a rodinného života Ústavní soud uvádí, že postup soudů, které v souladu se zákony, zejména zákonem o rodině, rozhodují o určení otcovství, není možno považovat za postup porušující čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Rozhodnutí obecných soudů pociťované stěžovateli negativně nelze považovat za neoprávněný zásah do jejich práv, neboť vychází ze skutkových zjištění odpovídajících objektivní realitě, a to i přesto, že s touto realitou nejsou stěžovatelé ztotožněni.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu zjevné neopodstatněnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. září 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu