ECLI:CZ:US:2018:4.US.449.18.1
sp. zn. IV. ÚS 449/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Tajčmanové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. listopadu 2017 č. j. 36 Co 113/2017-246, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Ondřeje Loudy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její základní právo na nerušené užívání vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem ze dne 8. 2. 2017 č. j. 24 C 139/2013-194 Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelčinu žalobu, kterou se domáhala na vedlejším účastníkovi zaplacení částky 32 615 Kč s příslušenstvím, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Předmětem daného řízení byl nárok stěžovatelky (jako pronajímatelky) na zaplacení nájmu z bytu za měsíc červen 2013 až únor 2014, okresní soud však dospěl k závěru, že vedlejší účastník (jako nájemce) žádný dluh na nájemném nemá, neboť nájem bytu ke dni 1. 6. 2013 zanikl poté, co (vedlejší účastník) důvodně od nájemní smlouvy odstoupil (§679 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými tvrzeními. Tento rozpor stěžovatelka spatřuje v závěrech obecných soudů o existenci poruchy sprchové vaničky a jejího vlivu na obyvatelnost bytu; má spočívat v tom, že se obecné soudy zabývaly výlučně vlivem této poruchy na společné části domu a na byt pod pronajatým bytem, a nezabývaly se otázkou důležitou pro užívání bytu samotného jako důvodu pro možné odstoupení do nájemní smlouvy. Obecné soudy se tak měly ve svých úvahách extrémně odchýlit od ducha ustanovení §679 odst. 1 občanského zákoníku. Prasklina v odtoku vaničky dle jejího názoru nemohla být důvodem odstoupení, jestliže měla způsobovat vlhkost v bytě pod pronajatým bytem, a nikoliv v pronajatém bytě samotném, a skutečnost, že by v pronajatém bytě byla vlhkost, která by znemožňovala jeho užívání, nevyplývá ze žádného důkazu. Současně upozornila, že i krajský soud konstatoval, že z uzavřeného prostoru pod zabudovanou vaničkou nevytéká voda do bytu jako takového. Kromě toho obecné soudy přehlédly, že vedlejší účastník užíval byt více jak 2 měsíce, i když tvrdil, že sprchová vanička byla prasklá od počátku nájemního vztahu.
5. Dále stěžovatelka namítla, že okresní soud nesplnil svou poučovací povinnost podle §118 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), když jí před vynesením shora označeného rozsudku neinformoval o změně svého právního posouzení a nenabídl jí možnost, aby "se změně právního názoru bránila", přičemž s ohledem na předešlá rozhodnutí okresního soudu měla za to, že k žádnému posunu v právním hodnocení nedošlo. Postup krajského soudu, který její návrhy na dokazování zamítl s tím, že jde o "nepřípustné novoty", stěžovatelka považuje za dokonání překvapivosti rozhodnutí při nerespektování práva na spravedlivý proces. Bez ohledu na názory krajského soudu to byl okresní soud, který svůj opakovaný právní názor změnil, a bylo na něm, aby ji na tento obrat upozornil a dal jí možnost na to řádně procesně reagovat tvrzeními a návrhy na dokazování.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti soudnímu rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno její žalobě na zaplacení 32 615 Kč s příslušenstvím. S ohledem na výši částky, o kterou měla být napadeným soudním rozhodnutím stěžovatelka zkrácena, je patrné, že ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí vydanému ve věci, kterou lze označit (stále ještě) za "bagatelní" [srov. §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
10. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tzv. bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou bagatelnost, vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
11. Stěžovatelka v tomto směru žádnou relevantní argumentaci nepředestřela, a to ani z hlediska kvantitativního, ani kvalitativního. Podstatou ústavní stížnosti je její polemika s interpretací a aplikací tzv. podústavního práva obecnými soudy konkrétně §679 odst. 1 občanského zákoníku, kdy stěžovatelka namítá nesprávné posouzení otázky, zda vedlejším účastníkem tvrzená vada, již vzaly obecné soudy za prokázanou, tj. prasklina sprchové vaničky, v důsledku které reálně hrozí zatečení vody do konstrukce domu či spodního bytu, činí byt nezpůsobilým ke (sjednanému či obvyklému) užívání. Takováto námitka však dle konstantní judikatury Ústavního soudu není s to opodstatněnost ústavní stížnosti založit, i kdyby o tzv. bagatelní věc nešlo.
12. Vytýká-li stěžovatelka okresnímu soudu, že nesplnil svou poučovací povinnost podle §118a odst. 2 o. s. ř., a v návaznosti na to i krajskému soudu, že jí navržené důkazy neprovedl proto, že jde o "nepřípustné novoty", Ústavní soud upozorňuje, že jeho úkolem není dohlížet na "procesní čistotu" soudního řízení (jako další soudní instance), ale na dodržování principů, jež plynou z práva na řádný proces, tedy mj. přezkoumat, zda účastník řízení nebyl zkrácen na svém právu předestřít svá skutková tvrzení a k jejich prokázání navrhovat důkazy. K takovému závěru však nedospěl, neboť stěžovatelce muselo být s ohledem na právní názor, který vyslovil krajský soud v předchozím řízení, dostatečně zřejmé, jaké skutečnosti budou předmětem dokazování v řízení před okresním soudem. Vedlejší účastník pak byl okresním soudem poučen, jaká tvrzení má prokázat, přičemž z ničeho neplyne, že by na výsledky doplněného dokazování stěžovatelka nemohla zareagovat již v řízení před soudem prvního stupně. Nadto krajský soud dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu nepovažuje stěžovatelkou navržené důkazy za relevantní.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu