ECLI:CZ:US:2000:4.US.45.98
sp. zn. IV. ÚS 45/98
Usnesení
IV. ÚS 45/98
Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti ing. J.Š., zastoupeného JUDr. K.D., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 1997, čj. 10 Co 189/96-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem stěžovatel dovozuje, že tímto rozsudkem byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Smlouvou ze dne 7. 1. 1983 se stěžovatel zavázal pracovat u vedlejšího účastníka po dobu 10 let v souvislosti s poskytnutím stabilizační půjčky ve výši Kč 45 000,-- na výstavbu rodinného domku, jeho pracovní poměr však skončil dnem 31. 10. 1991, aniž by mu bylo umožněno v podniku dále pracovat. Tím stěžovateli vznikla následná nemožnost plnění podle §575 odst. 1, 2 občanského zákoníku, takže jeho závazek zanikl okamžikem, kdy nemožnost nastala, tedy dnem 30. 10. 1991, když šlo o nemožnost objektivní. Z těchto, jakož i dalších, důvodů se domáhá zrušení napadeného rozsudku.
Z obsahu spisu 13 C 2408/93 Okresního soudu v Mostě Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 28. 1. 1994, čj. 13 C 2408/93-25, bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku částku Kč 45 000,-- s přísl., a to na podkladě zjištění, že stěžovatel byl v pracovním poměru u vedlejšího účastníka na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 1981, a to vzhledem k další smlouvě ze dne 20. 10. 1981, uzavřené na dobu určitou, tedy do 30. 10. 1991. Dne 7. 1. 1983 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o poskytnutí stabilizačního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ve výši Kč 45 000,--, když stěžovatel se zavázal pracovat u vedlejšího účastníka po dobu 10 let, tedy do 7. 1. 1993. Současně bylo dohodnuto, že při nedodržení některé z podmínek smlouvy je stěžovatel povinen příspěvek na individuální výstavbu vedlejšímu účastníkovi vrátit. Jak dále uvedl okresní soud, stěžovatel si musel být vědom toho, že podmínku nepřetržitého trvání pracovního poměru po dobu 10 let nesplní. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 3. 1994, čj. 10 Co 123/94-38, tak, že návrh zamítl. V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že navrhovatel záměrně zmařil splnění podmínky odpracování závazku stěžovatelem ve sjednaném rozsahu 10 let, čímž se smlouva o poskytnutí stabilizačního příspěvku stala nepodmíněnou, a navrhovatel nemůže proto po odpůrci úspěšně požadovat vrácení částky Kč 45 000,--. K dovolání žalobce rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 27. 2. 1996, čj. 3 Cdon 1019/96-45, tak, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR předmětný právní vztah je sice vztahem občanskoprávním, nicméně vyhláška č. 1/1982 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě, ve znění pozdějších předpisů, je vůči občanskému zákoníku v poměru speciality. Citovaná vyhláška v ustanovení §18 odst. 3, 5 sama upravuje důsledky předčasného skončení pracovního poměru, a proto v projednávané věci může být aplikována pouze ona, takže aplikace občanského zákoníku (§36 odst. 2, 3) je z téhož důvodu vyloučena. Přitom z případů předčasného skončení pracovního poměru není důvodu v daných souvislostech vylučovat ten, k němuž dochází uplynutím doby, na kterou byl sjednán, a která se negativně vymezuje též tím, že organizace nevyužije možnosti přidělovat pracovníku práci i poté. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl následně napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, když zjistil, že důvodem skončení pracovního poměru bylo uplynutí doby, neboť byl sjednán na dobu určitou. Nejedná se tedy o důvod uvedený v §18 odst. 4 - 6 vyhlášky č. 1/1982 Sb. (§34 odst. 10 vyhlášky č. 136/1985 Sb., ve znění vyhlášky č. 398/1992 Sb.), kdy pracovní poměr neskončil z důvodu pracovního úrazu nezaviněného pracovníkem, nemoci z povolání či jiné nemoci, vznikající nebo podstatně se zhoršující vlivem pracovního prostředí. O dovolání podané stěžovatelem rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 27. 1. 2000, čj. 20 Cdo 416/98-82, tak, že toto dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Jádro projednávané věci tkví v tom, že žalobce uzavřel dne 7. 1. 1983 se stěžovatelem smlouvu o poskytnutí stabilizačního příspěvku na individuální bytovou výstavbu na výši Kč 45 000,--, v níž se stěžovatel zavázal, a to mimo jiné, u žalobce po dobu 10 let nepřetržitě pracovat, nicméně současně nedošlo ke změně pracovní smlouvy uzavřené se stěžovatelem dne 1. 7. 1981 a pozměněné dohodou ze dne 20. 10. 1981, podle které pracovní poměr byl změněn na dobu určitou, tedy do 30. 10. 1991. Nejen žalobce, ale i stěžovatel, byli si tedy vědomi při uzavírání smlouvy o poskytnutí stabilizačního příspěvku, že tato smlouva svým způsobem koliduje s předtím sjednaným pracovním poměrem na dobu určitou, jinými slovy, i stěžovateli v době uzavírání uvedené smlouvy muselo být zjevno, že svému závazku, pokud jde o délku doby, případně nebude moci dostát, i když by byl ochoten tak učinit. Z tohoto hlediska odvolací soud danou věc neposuzoval, a není proto ani v možnostech Ústavního soudu se otázkou, vyplývající z předchozích zjištění, zabývat.
Ústavnímu soudu je známo stanovisko obsažené v nálezu tohoto soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 209/96, nicméně v tomto nálezu se zcela odlišnou skutkovou problematikou je výslovně konstatováno, že závěry daného případu nelze aplikovat obecně, ale je nutno přistupovat ke každému případu individuálním hodnocením smluvního závazku. Ústavní soud sice není nikterak nakloněn postupu, jaký zvolil žalobce, nicméně nemůže pominout již konstatovanou skutečnost, že i stěžovatel sám si byl vědom limitování doby trvání svého pracovního poměru, a bylo tedy v době uzavírání smlouvy o poskytnutí stabilizačního příspěvku věcí i jeho iniciativy odvrátit hrozící nepříznivé důsledky.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se jeví Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo než podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., ústavní stížnost odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. března 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu