ECLI:CZ:US:2005:4.US.455.05
sp. zn. IV. ÚS 455/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. listopadu 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Plzeňského kraje, se sídlem v Plzni, Škroupova 18, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem AK Svejkovský, Kabelková, v. o. s., Kamenická 1, 301 12 Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 6 C 144/2003, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 10 Co 701/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 20 Cdo 701/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 4. 8. 2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 8. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena základní práva stěžovatele uvedená v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 11 odst. 1, čl. 11 odst. 4, čl. 4 odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, stejně tak i čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 101 odst. 4 Ústavy ČR.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 6 C 144/2003, byla zamítnuta žaloba na vyloučení movitých věcí zapsaných ve specifikovaném seznamu z exekuce vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. Nc 2687/2002 a Nc 1962/2003 a stěžovateli byla stanovena povinnost zaplatit náklady řízení protistraně. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 10 Co 701/2004, a následně bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 20 Cdo 701/2005, odmítnuto i dovolání stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval ustanovení zákona č. 290/2002 Sb., ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř. a použil nesprávnou argumentaci. Odvolací se soud se se závěry soudu I. stupně ztotožnil, když pouze konstatoval vydání exekučního příkazu, zahrnutí movitého majetku povinného do soupisu majetku v rámci exekuce a konstatoval, že všechny sepsané věci přešly dle ust. §1 odst. 1 zákona č. 290/2002 Sb. z vlastnictví ČR do vlastnictví kraje (potud jde dle stěžovatele o správná konstatování). Nemocnice Planá u Mariánských Lázní se v důsledku toho stala dle ust. §2 odst. 2 zákona č. 290/2002 Sb. příspěvkovou organizací kraje, jíž stěžovatel jakožto zřizovatel svěřil majetek, který tato nemocnice potřebuje k výkonu své činnosti. Odvolací soud podle stěžovatele správně konstatoval, že se jedná o majetek žalobce, ale již nesprávně argumentoval tím, že ve světle aplikace ustanovení §267 odst. 1 o.s.ř. při odkazu na ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 290/2002 Sb. je sice stěžovatel (žalobce) vlastníkem sporných movitých věcí, ale jako vlastník je omezen dispozičním právem jím zřízené příspěvkové organizace. Podle obecného soudu by jinak nemohl být dán průchod právu a vysoké pohledávky oprávněného by nemohly být již vůbec uspokojeny. Stěžovatel dále upozornil na to, že exekucí se postihují věci, které patří třetí osobě, proti níž nesvědčí exekuční titul a na kterou nepřešly závazky ani právním předpisem, ani listinou, která by tuto skutečnost osvědčovala. V tomto postupu obecných soudů stěžovatel spatřuje porušení Listiny a Ústavy ČR způsobem, jak shora uvedeno.
Stěžovatel dále argumentoval tím, že je nutné správně aplikovat zákon č. 290/2002 Sb., a dále ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř., resp. §256 odst. 1 o. s. ř. (resp. §36 zákona č. 120/2001 Sb.), podle nichž se mělo postupovat, neboť jde o případ exekuce proti majetku osoby odlišné od povinného, přičemž neexistuje právní předpis ani listina zakládající přechod povinnosti z exekučního titulu na stěžovatele. Stěžovatel namítl, že se obecné soudy argumentací dle §27 odst. 2 zákona č. 250/2000 Sb. snažily dovodit, že vymezením majetku předaným do správy příspěvkové organizaci k jejímu vlastnímu hospodářskému využití dochází k takovému omezení vlastnických práv, které může být dokonce gradováno do nutnosti strpět postižení tohoto majetku exekucí vedeného proti osobě, jíž je majetek svěřen do užívání, s čímž stěžovatel nesouhlasí a uvádí, že v ustanovení podle §27 odst. 2 písm. f) zákona č. 250/2000 Sb. zřizovatel vymezí ve zřizovací listině rozsah práv, jimiž obdaří jím zřízenou příspěvkovou organizaci ve vztahu ke spravovanému majetku, který jí svěří do užívání. Zákon nevymezuje pojem správa majetku a nespojuje s ním konkrétní práva a povinnosti účastníků smluvního vztahu, zákonodárce ale užívá v jiných předpisech termín "hospodaření s majetkem", jenž je přesně vymezen, a tyto dva pojmy nejsou totožné. Z ustanovení §27 odst. 2 písm. e) a písm. f) pak stěžovatel dovozuje, že zřizovatel má možnost vymezit majetková práva ve zřizovací listině a tím naplní obsah pojmu správa majetku, tento majetek pak zůstává aktivy zřizovatele, hodnota aktiv se nemění, a ten, kdo má majetek ve správě je povinen vrátit zřizovateli majetek ve stejné hodnotě nebo v hodnotě vyšší. Je jen na kraji, která svá majetková práva převede na příspěvkovou organizaci. Zákonodárce nezbavuje zřizovatele jeho vlastnického práva a akceptuje autonomii samosprávných celků, když krajům ponechal právo rozhodnout, jaký obsah práv a povinností své příspěvkové organizaci svěří. Pojem správa zákonodárce nikde v právním řádu nevykládá tak, aby zbavil zřizovatele jeho vlastnického práva a aby znamenal takovou intervenci do vlastnického práva zřizovatele, že zřizovatel může být postižen výkonem rozhodnutí, které ukládá povinnost jeho příspěvkové organizaci. Pojmu správa je pak nutno rozumět tak, že jde o faktickou správu, nikoli o výkon vlastnických práv v tom smyslu, aby byl naplněn atribut vlastnického práva pro složku s věcí disponovat. Příspěvkovou organizaci nelze srovnávat se státním podnikem, jenž za své závazky odpovídá svým obchodním majetkem, z čehož stěžovatel dovozuje, že příspěvková organizace rozhodně neodpovídá za své závazky majetkem, jenž jí byl zřizovatelem svěřen do správy. Je věcí samosprávného celku, aby pojmu "správa majetku" dal takový obsah, který vyhovuje právům a povinnostem samosprávného celku a i příspěvkové organizaci. Pokud kraj neručí za závazky jím zřízené příspěvkové organizace, nemůže být postihován jeho majetek. Obecné soudy proti všem zákonným ustanovením, právní teorii i právní logice zbavily vlastníka vlastnictví věci a bylo tak zasaženo i do práva na samosprávu, neboť stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem. Celou věc je nutné posuzovat nejen z hlediska uspokojení věřitele, ale i z hlediska ochrany, kterou zákon dal vlastníkovi věci, který není povinným z exekučního titulu. Tuto ochranu vlastnického práva nelze opomíjet a není tedy možné při exekuci vedené proti nevlastníkovi exekvovat majetek, který mu nepatří.. Navíc jde podle stěžovatele o dluhy, které vznikly v době, kdy současný vlastník věci neměl s dlužníkem vůbec nic společného.
Z rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 9. června 2004 Ústavní soud zjistil, že žaloba stěžovatele na vyloučení specifikovaných movitých věcí byla zamítnuta a že prvostupňový soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že Nemocnice Planá u Mariánských Lázní byla zřízena na základě zřizovací listiny ze dne 6. 11. 1991 s účinností od 1. 1. 1992 Okresním úřadem v Tachově jako státní příspěvková organizace. Zákonem č. 290/2002 Sb. se stala s účinností od 1. 1. 2003 příspěvkovou organizací stěžovatele a zřizovací listina vydaná žalobcem dne 15. 4. 2004 na právním postavení této organizace nic nezměnila. Příspěvková organizace je subjektem s právní subjektivitou, který má ke svěřenému majetku pouze právo hospodaření, sama do svého vlastnictví majetek nabývat nemůže. Obecný soud v napadeném rozhodnutí dovodil, že vzhledem k tomu, že příspěvková organizace vystupuje v právních vztazích vlastním jménem, pak i z těchto vztahů nese odpovědnost za závazky, které vznikly při její činnosti. Lze proto proti ní vést i výkon rozhodnutí a závazky mohou být uspokojeny z majetku, který jí byl svěřen. Jde sice o závazky, které příspěvkové organizaci vznikly v době, kdy byla státní příspěvkovou organizací, avšak zákonem č. 290/2002 Sb. se změnilo pouze to, že je od 1. 1. 2003 příspěvkovou organizací kraje, jde tedy stále o stejný subjekt a přetrvávají i její závazky vzniklé v předchozí době. Dovodil, že vlastnické právo žalobce nemůže být jediným, rozhodujícím hlediskem pro rozhodování o vyloučení věci z exekuce a při svém rozhodování se odvolal i na nález Ústavního soudu z 9. 7. 2003 (publikovaný pod č. 211/2003 Sb.), a dále dovodil, že hodnota převáděného majetku v daném případě značně přesahuje dluhy. Žalobce tedy získal majetek velké hodnoty a je tedy logické, že z převedeného majetku budou uspokojena práva věřitelů převedené příspěvkové organizace.
Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 10 Co 701/2004, Ústavní soud zjistil, že krajský soud přezkoumal napadený rozsudek na základě odvolání stěžovatele a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když shodně s prvostupňovým soudem dospěl k závěru, že stěžovatelovo majetkové právo k sepsaným věcem není takovým právem, jež by nepřipouštělo exekuci.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 20 Cdo 701/2005, Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo odmítnuto, neboť jak Nejvyšší soud ČR uvedl, takovou otázkou se již meritorně zabýval, když poukázal na svůj rozsudek sp. zn. 20 Cdo 2791/2004, a nejde tedy již o otázku zásadního právního významu. Uvedl, že v rozsudku sp. zn. 20 Cdo 2791/2004 vyslovil právní názor, aplikovatelný v této věci, že příspěvková organizace samostatně hospodařící s určeným vyčleněným majetkem kraje má samostatnou způsobilost mít povinnost splnit jí uložené plnění; kraj je proto povinen strpět postižení takového majetku a nesvědčí k němu vylučovací žaloba.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, jak již mnohokráte ve svých rozhodnutích uvedl, představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který je mimo jiné povolán k ochraně základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je i kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v každém případě, a to dokonce ani tehdy, dochází-li k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají pouze v rovině jednoduchého práva.
K porušení stěžovatelových základních práv mělo dojít tím, že soudy nesprávně aplikovaly příslušná ustanovení zákona č. 290/2002 Sb., dále ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř. a použily nesprávnou argumentaci, čímž zasáhly do jeho výše uvedených základních práv a svobod garantovaných Listinou a Ústavou ČR. Stěžovatel tedy namítal nesprávnou aplikaci "jednoduchého" práva. Dle ustálené judikatury je v takovém případě dán důvod k zásahu tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi zjištěními soudů a z nich vyvozenými závěry, nebo tehdy, kdy obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatele v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy na základě libovůle.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a přezkoumatelným způsobem uvedly důvody, které je k vydání napadených rozhodnutí vedly. Podstatu ústavní stížnosti tvoří námitky již uplatněné v odvolání proti rozhodnutí okresního soudu, s nimiž se krajský soud vypořádal.
K tomu Ústavní soud dodává, že příspěvková organizace je konstruována jako právnická osoba, která vyvíjí hospodářskou činnost, ale která nemá tzv. majetkovou složku (většinou pojímanou jako jeden z definičních znaků právnické osoby - viz např. Knappová, M., Švestka, J., a kol.: Občanské právo hmotné. 1 díl, ASPI, 2002, str. 175). Tak je to rozvedeno i v důvodové zprávě k zákonu č. 250/2000 Sb. k §25: "Návrh přejímá dosavadní osvědčená pravidla hospodaření příspěvkových organizací, ale zpřesňuje je v řadě hledisek tak, aby se zvýraznila skutečnost, že příspěvková organizace je sice právnickou osobou, ale není subjektem vlastnického práva k majetku, který je vlastnictvím jejího zřizovatele a tudíž má k němu jen tolik práv, kolik jí její zřizovatel svěří". Územní samosprávný celek zřizuje příspěvkové organizace pro takové činnosti ve své působnosti, které jsou zpravidla neziskové a jejichž rozsah, struktura a složitost vyžadují samostatnou subjektivitu (§27 odst. 1 zákona č. 250/2000 Sb.). Příspěvkové organizace jsou vytvářeny pro plnění úkolů územních samosprávných celků, zejména k hospodářskému využívání majetku územních samosprávných celků a zabezpečení veřejně prospěšných činností (§23 odst. 1). Územní samosprávný celek jakožto zřizovatel provádí kontrolu hospodaření příspěvkové organizace (§27 odst. 5), tudíž má možnost korigovat hospodaření příspěvkové organizace, dále jmenuje statutární orgány a určuje, jakým způsobem mohou jednat navenek (§27 odst. 2 písm. d), a zejména ve zřizovací listině vymezuje majetek ve svém vlastnictví, který příspěvkové organizaci předává do správy k jejímu vlastnímu hospodářskému využití (§27 odst. 2 písm. e) a současně vymezuje taková majetková práva, jež příspěvkové organizaci umožní, aby svěřený majetek, včetně majetku získaného vlastní činností, spravovala pro hlavní účel, k němuž byla zřízena (§27 odst. 2 písm. f). Podle ustanovení §8 písm. c) zákona č. 250/2000 Sb. jsou příjmem rozpočtu kraje i příjmy z hospodářské činnosti organizace. Skutečnost, že příspěvková organizace je konstruována jako právnická osoba, jež zpravidla vyvíjí hospodářskou činnost, ale nemá tzv. majetkovou samostatnost (tedy vlastní majetek, jenž je oddělen od majetku zřizovatele), vyjadřuje její specifické postavení a mnohem těsnější vztah ke svému zřizovateli. Pojmům správa a vlastní hospodářské využití je v tomto kontextu nutno rozumět tak, že pojem správa na jedné straně vyjadřuje vlastnickou nezpůsobilost příspěvkové organizace, tedy vyjadřuje, že není vlastníkem svěřeného majetku, pojem vlastní hospodářské využití však na straně druhé vyjadřuje skutečnost, že příspěvková organizace využívá do správy svěřený majetek k vlastní hospodářské činnosti, a to v tom smyslu, že majetková práva s touto hospodářskou činností spojená vykonává namísto vlastníka, přičemž vlastník majetku by měl vymezit rozsah těchto práv ve zřizovací listině. Kraj jako vlastník majetku tedy musí strpět to, že část jeho vlastnického práva k předmětnému majetku vykonává příspěvková organizace jako právnická osoba, která je na kraj úzce napojena.
Příspěvková organizace jako právnická osoba je subjektem práv a povinností, má zákonem přiznánu možnost zavazovat se a pak musí nést odpovědnost za nesplnění svých závazků, tedy je přípustný i výkon rozhodnutí, neboť obecně v závazkových vztazích je pohledávka subjektivním právem věřitele vyžadovat určité plnění a stane-li se pohledávka splatnou, pak se zásadně stává i nárokem, z čehož vyplývá, že nebyla-li plněna dobrovolně, lze její plnění vynutit soudní cestou. Jak správně dovodily obecné soudy, vlastnické právo žalobce (nyní stěžovatele) nemůže být jediným rozhodujícím hlediskem pro rozhodování o vyloučení věci z exekuce, musí být přihlédnuto i k dalším okolnostem. Obdobně judikoval Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. 20 Cdo 2791/2004, kde dovodil, že smyslem vylučovací žaloby dle ustanovení §267 odst. 1 o.s.ř. je poskytnutí právního nástroje těm, kteří mají k majetku postiženému nařízením výkonu rozhodnutí (exekuce) takové právo, které nepřipouští, aby byl výkon rozhodnutí proveden; dosaženým výsledkem takové žaloby je pak vyloučení věci nebo práva z již nařízeného výkonu rozhodnutí, a jde o to, aby nebyl postižen majetek, jenž byl nařízením výkonu rozhodnutí jinak spojován s povinným. Vlastnické právo žalobce je obecně právním titulem naplňujícím jeho aktivní legitimaci i důvodnost uplatněné vylučovací žaloby; takový právní titul se ovšem v tomto smyslu neuplatní bezvýjimečně - především není dostatečně silným právním vztahem tam, kde je nařízení výkonu rozhodnutí oprávněným zásahem do vlastnického práva, jako je tomu v případě, kdy má vlastník věci povinnost strpět vynucení plnění povinného ze svého, a to právě proto, že je zřizovatelem dlužníka, jemuž svůj majetek svěřil.
Obecné soudy rovněž správně dovodily, že na stěžovatele ex lege (zákonem č. 290/2002 Sb.) přešel majetek vysoké hodnoty, tedy i majetek, s nímž příspěvková organizace samostatně hospodařila a z tohoto hospodaření vznikly příspěvkové organizaci závazky. Vzhledem k tomu, že charakter příspěvkové organizace územního samosprávného celku zůstal v zákoně č. 250/2000 Sb. zachován (viz ustanovení §31 zákona č. 576/1990 Sb.) a že zákonem č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách, došlo k přechodu vymezených organizací na kraje, tzn. přešel na kraje značný majetek, přičemž příspěvkové organizace jakožto právnické osoby si zachovaly dosavadní závazky a pohledávky (viz k tomu nález Ústavního soudu publikovaný pod číslem 211/2003 Sb.), nelze vyvozovat, jak to činí stěžovatel, že příspěvková organizace je sice nositelem pohledávek a závazků, ale závazky, které nebyly splněny dobrovolně, nemohou být uspokojeny z majetku svěřeného příspěvkové organizaci do správy k vlastnímu hospodaření.
Zřizovatel jako vlastník majetku svěřuje svůj majetek do správy příspěvkové organizaci k jejímu hospodářskému využití, omezuje tak své vlastnické právo, když svěřuje právo užívat jej, požívat, či s ním do určité míry disponovat, příspěvkové organizaci. Vzhledem ke specifické konstrukci příspěvkových organizací nelze tedy stěžovatelovo vlastnické právo k sepsaným věcem hodnotit jako právo nepřipouštějící exekuci. Soudy tak přijaly výklad zcela slučitelný s ochranou vlastnického práva stěžovatele a současně i legitimního očekávání věřitele, tak jak je to neodmyslitelné v prostředí právního státu.
Opačný výklad by nepřípustně omezil právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky, a tím by značně zasáhl do jeho práva garantovaného čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Splatná a státem pravomocně přiznaná pohledávka je majetkovou hodnotou ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu, a věřiteli je tak poskytována ochrana "legitimního očekávání", že jeho pohledávka vůči dlužníkovi bude efektivně realizována. Z dosavadní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a rovněž Ústavního soudu vyplývá, že pojem "majetek", obsažený v první části článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, má autonomní rozsah, který není omezen na vlastnictví hmotného jmění, a nezávisí na formální kvalifikaci vnitrostátního práva. Může zahrnovat jak "existující majetek", tak majetkové hodnoty, včetně pohledávek, na jejichž základě stěžovatel může tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším "legitimní očekávání" (ésperance légitime/legitimate expectation). Takové legitimní očekávání je totiž podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii, Zwierzynski proti Polsku, Broniowski proti Polsku aj.), stejně jako Ústavního soudu ČR (např. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 2/02, IV. ÚS 525/02, I. ÚS 185/04, I. ÚS 287/04, I. ÚS 344/04, I. ÚS 353/04) integrální součástí ochrany majetkových práv.
Ústavní soud k tomu pouze jako obiter dictum v souladu s názorem již vysloveným v nálezu publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 211/2003 Sb. dodává, že v rámci druhé fáze reformy veřejné správy na základě zákona č. 290/2002 Sb. došlo k přechodu věcí, s nimiž byly příslušné hospodařit organizační složky státu a státní příspěvkové organizace, u nichž funkci zřizovatele vykonávaly k 31. 12. 2002 okresní úřady, na kraje a došlo i k přechodu závazků předmětných organizací, resp. závazků státu, na kraje. Tento přechod závazků by mohl být do budoucna způsobilý vyvolat nutnost faktické úhrady těchto závazků z rozpočtu kraje, přestože primárně je exekucí postižen majetek, jenž byl do správy svěřen příspěvkové organizaci. V případě, že by se však jednalo o majetek, jenž je nezbytné nahradit, aby nedošlo k omezení základních funkcí zdravotnických zařízení jakožto příspěvkových organizací kraje, bude tak kraj nutně muset vynaložit finanční prostředky ze svého rozpočtu, což již může znamenat ohrožení výkonu funkcí samosprávy a zabránit územním samosprávným celkům vynakládat finanční prostředky určené k vlastním samosprávným činnostem. Nutné je tedy řešení těchto možných situací, neboť jak již bylo uvedeno v nálezu č. 211/2003 Sb. "stát by se totiž neměl - bez dalšího - zbavovat odpovědnosti za dluhy, jež vznikly v době jeho hospodaření s převáděným majetkem a které jsou důsledkem předchozí ztrátové realizace vlastnického práva (...) Již vůbec by tak činit neměl v relaci k takovým subjektům, jejichž prostřednictvím by měly být plněny i jeho úkoly spočívající v zajišťování základních práv plynoucích z čl. 31 Listiny, garantem jejichž dodržování je on sám. Takové jednání suveréna již navozuje úvahy o zneužití státní moci na úkor ÚSC".
V žádném případě však nelze tyto vztahy mezi státem a samosprávnými celky a jejich případně i hrozící ústavněprávní deficity řešit na úkor třetích subjektů, v daném případě věřitelů, kteří se domáhají uspokojení svých pohledávek vůči příspěvkové organizaci.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2005
Michaela Židlická, v.r.
předsedkyně senátu