ECLI:CZ:US:2006:4.US.46.06
sp. zn. IV. ÚS 46/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. M. M., zastoupeného JUDr. Ivetou Petrovou, advokátkou se sídlem Nové Města nad Metují, Komenského 29, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 11. 2005, č.j. 29 Odo 1014/2003 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2003, č.j. 13 Cmo 307/2002 takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jak je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a základních svobod.
Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím zamítl dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu. Ten změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové tak, že zamítl žalobu stěžovatele o vyloučení ve výroku specifikovaného spoluvlastnického podílu k nemovitostem z konkursní podstaty a dále rozhodl o nákladech nalézacího i odvolacího řízení.
Stěžovatel zakládá své tvrzení o porušení základního práva především na tom, že soud neprovedl jím navržený důkaz, který měl z pohledu stěžovatele pro rozhodnutí ve věci zásadní význam. V souvislosti s touto námitkou stěžovatel rovněž tvrdí, že soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí s neprovedením tohoto důkazu žádným způsobem nevypořádaly. Dále stěžovatel soudům vytýká, že své rozhodnutí řádně nezdůvodnily. Odvolává se na judikaturu Ústavního soudu, jmenovitě nález sp.zn. III.ÚS 103/99 a uvádí, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí není v souladu s ústavním pořádkem. Nakonec stěžovatel, rovněž za pomoci judikátu Ústavního soudu (nález sp.zn. III.ÚS 84/94), dovozuje ústavní rozměr své stížnosti z toho, že právní závěry obecných soudů jsou podle jeho názoru v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. K tomuto pochybení mělo dojít tak, že soudy, neprovedivše stěžovatelem navrhovaný důkaz, skutkový stav ani dostatečným způsobem nezjistily.
Stěžovatel se v postavení žalobce domáhal vyloučení specifikovaného podílu na nemovitostech ze soupisu konkursní podstaty, když tvrdil, že k jeho zápisu nebyl důvod podle ust. §27 odst. 5 zák.č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Majetek stěžovatele měl být podle jeho tvrzení zastaven ve prospěch konkursního věřitele na základě neplatné zástavní smlouvy. V řízení před nalézacím soudem se tedy provedené dokazování odvíjelo od tohoto žalobního tvrzení a soud nakonec dospěl k závěru, že zástavní smlouva nebyla platně uzavřena a žalobě vyhověl.
Vrchní soud ovšem v odvolacím řízení dospěl k opačnému názoru, tedy, že zástavní smlouva byla uzavřena platně, a rozsudek změnil, jak uvedeno výše. Nejvyšší soud se pak k dovolání stěžovatele s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil, přičemž svůj rozsudek podrobně a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ustálená judikatura Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutého důkazu (srov. např. nález sp.zn. III.ÚS 61/94, na který odkazuje i stěžovatel, usnesení sp.zn. III.ÚS 214/05, III.ÚS 706/04) vychází z principu, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Stěžovatel tedy staví svou argumentaci především na tom, že soudy nevyložily, proč jím navrhovaný důkaz neprovedly. K tomu Ústavní soud uvádí, že celá situace je vyčerpávajícím způsobem popsána a postup soudů odůvodněn v rámci rozsudku Nejvyššího soudu. V případě vrchního soudu je důležité vzít v úvahu, že stěžovatel se před ním snažil prokázat, že zástavní smlouva je neplatná, netvrdil, že by zástavou zajištěný závazek již zanikl. Vrchní soud se pak s jeho důkazním návrhem vypořádal v závěru odůvodnění svého rozhodnutí, kde uvedl, že žalobcova (stěžovatelova) námitka zpochybnění výše pohledávky, k jejímuž prokázání byl předmětný důkaz navrhován, není pro věc rozhodná. Tento závěr je vzhledem k okolnostem případu zcela konformní. V této souvislosti zbývá ještě poznamenat, že stěžovatel sám ve své stížnosti uvádí, že nemohl bez provedeného důkazu tvrdit (a tedy netvrdil), že zástavní právo zaniklo splněním zajištěného závazku. Za takové situace soudy na stěžovatelův postup reagovaly naprosto adekvátním způsobem a vyhověly všem normám jak "jednoduchého", tak ústavního práva.
K dalším stěžovatelovým námitkám Ústavní soud uvádí, že vady, které ve své stížnosti napadaným rozhodnutím připisuje, by pravděpodobně skutečně měly za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces, napadaná rozhodnutí jimi však zcela evidentně netrpí. Rozhodnutí obecných soudů jsou náležitě a logicky odůvodněna a v žádném případě v nich nelze shledat rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu